Introverti a telefonáty

V době předvánoční se s nimi roztrhl pytel. Přicházejí při vhodných, méně vhodných i zcela nevhodných příležitostech, nedbají světla či tmy a neberou v potaz rozdělanou práci. Objevují se jednou, dvakrát, ba i třikrát nebo čtyřikrát denně, v chumlu i o samotě. Stínové přízraky všech zrušených adventních trhů, večírků, svařáčků a koncertů. Neplánované telefonáty.

Vidím to před sebou jako dnes. Všichni jsme doma někde zalezlí, někdo nad knihou, jiný nad počítačem, každý ve svém koutku. Když tu najednou – telefon. Ječivým hlasem prořízne blahodárné ticho a zvoní a zvoní. Chvilku jako by se nic nedělo, to i vesmír potřeboval po prvním úleku nabrat dech. Pak se táta zvedne a s navýsost naštvaným hromováním vyrazí k hlučícímu přístroji. Následně proud nadávek ustane, jako když utne, a ozve se medové „prosím?“.

Kolikrát už jsem byla svědkem podobného výjevu! Milý, jemný a kultivovaný introvert zájmů veskrze uměleckých se v nich mění v běsnícího tvora, který si z palety českých vulgarismů nikterak nevybírá. Telefon, který ten den už poněkolikáté narušil jeho klid, by nejradši hodil do světlíku. Má pocit, že zvonění slyší i v naprostém tichu, leká se zvuků, které se mu více (i méně) podobají. Přistihne se, kterak si pobrukuje melodii svého vyzvánění, když peče cukroví, a zbledne jako stěna. To snad ne!

Věřte mi, snažíme se. Snažíme se, seč jsme, aby nic z našich vnitřních bojů neproniklo na povrch. Ale když po obzvlášť dlouhém a náročném telefonátu zase zaslechneme ten ďábelský zvuk, prostě to nejde. Vražedné pudy lze udržet pod pokličkou jen po dobu určitou.

Kdo to zase otravuje?! Ať už všichni táhnou třeba k čertu a nechají mě na pokoji!

„Prosím?“

24 odpovědí na “Introverti a telefonáty”

  1. Než tedy propříště vytočím nějaké telefonní číslo, pokusím se představit to, co medovému „prosím“ může na druhém konci kýženého spojení předcházet, a pak buď svůj původní záměr ohleduplně přehodnotím, nebo mi aspoň koutkem rtu cukne drobný záchvěv škodolibého úsměvu :-).

    1. Myslím, že to je mimo jiné jeden z důvodů, proč řada introvertů tak nerada někam volá – představí si tu reakci a nějakým medovým prosím se jen tak zmást nenechají 😀

  2. Klíčové je ovšem správně synchronizovat ukončení/znovuzapočetí nadávek se stisknutím tlačítek hovoru 😀
    Získaly jsme takto jednoho klienta. Poté, co si po medovém rozloučení stačil vyslechnout, jaký je kus hovězího, který si myslí, že lze do nákladů dát všechno, se rozhodl zvednout kotvy.

    1. Tak to je historka jako z filmu! 😀 Nic podobného se mi naštěstí ještě nestalo, ony ty nadávky před začátkem hovoru jsou přeci jen o něco bezpečnější 😀

  3. Ač neintrovert, vrčení telefonu nemám v lásce. Většinu problémů vyřešilo vypnuté vyzvánění. Rodina a kamarádi se naučili více psát, případně ví, že zavolám zpátky. Kupodivu jsem toto nastavení přenesla i do pracovního života a taky fungujeme. Jednou to asi budu muset přehodnotit kvůli dětem, ale zatím zapínám zvonění, jen když čekám něco důležitého… A mám klid. 🙂

    Krásné Vánoce přeji, Maruško!

    1. To je dobré, že se ti povedlo tohle nastavení přenést i do pracovního života a že to funguje 🙂 Práci, ve které by mi nonstop zvonil telefon, bych asi nevydržela.
      Moc děkuji za přání, krásné Vánoce i tobě! 🙂

  4. Vzhledem k tomu, že telefonování je pro mě nutnost jako pracovní, tak osobní (děti mám nejblíž 100 km a někdy taky třeba přes půl světa), tak prostě volám. Je pravda, že po představení 99% používám slůvko“neruším?“
    Přeji krásné dne, Helena

  5. Když jsem byla malá, nikdy jsme neměli pevnou linku a byla jsem na telefonování naprosto nepřipravená. Měla jsem fakt trauma, když jsem ve své první práci dostala jako součást pozice infolinku. To už je dávno pryč, ale nic to nemění na tom, že jsem hodinovým telefonátům o ničem nikdy nepřišla na chuť a když můžu, mám tiché vyzvánění.

    1. To tedy muselo přijít skutečně jako blesk z čistého nebe! My jsme pevnou linku mívali a nejzábavnější na tom celém byly vždycky omyly. Jednou se u nás někdo snažil sehnat třeba ministerstvo obrany 😀

  6. Haha, jako bych se někdy viděla 🙂 A když je telefonů za den třeba pět (obzvlášť v korona době) v délce třeba hodinu, je to celkem na palici. Poslední dobou se snažím vždycky zeptat jestli neruším, nebo jestli má dotyčný čas 🙂

  7. Já mám zas obrácený problém, myslím, že mé telefonáty ruší dotyčného, a tak píši SMS místo volání. A čekám, jestli ten druhý se ozve. Myslím, že spousta telefonátu je těch příjemných (pokud to není nabídka čehosi výhodného). A nakonec jsme rádi, že si na nás někdo vzpomněl a zavolal.

  8. S telefonem mobilním problém nemám, ovšem telefon stolní pracovní, to je jiná káva! Jako bych se viděla! 😀

    Dodatečně přeji krásný zbytek svátků vánoční a v novém roce hodně zdraví, štěstí a pohody :).

  9. Fujtajbl, nemám ráda telefonáty. Pracovní jsem ještě ochotná strpět, protože když už mi někdo volá pracovně, tak pokud to není zrovna soud, jsem já ta „autorita“, po které něco chce 😀 Ale jenom v pracovní době, jakmile se jakýkoli telefon rozezní mimo, grrrr! Nechápu lidi, co sednou do autobusu a jsou schopný prokecat celou cestu 😀

  10. Já mám raději vypnuté zvonění, takže mě žádný neplánovaný telefonát nemůže rozhodit a v běsnícího tvora se tudíž neměním 😀 Okolí už si zvyklo, že v případě nouze je lepší volat rovnou sanitku.

    1. Rovnou sanitku! 😀 U mě to tak taky někdy je. Ne že bych měla vypnuté zvonění, ale moje okolí má tendenci mi volat, zrovna když jsem od telefonu tak daleko, že ho neslyším 😀

  11. Jestli je něco, co opravdu nemám ráda, tak je to telefonování. Nevadí mi volat s lidmi, které znám, ale s cizími? Straním se toho jako čert kříže. To je má noční můra 😀

    1. To naprosto chápu! Z telefonátů s cizími lidmi jsem měla dlouhou dobu dost velký vítr. Myslím, že každý introvert, který někam volá, si představí ten diskomfort, který by takový telefonát způsobil jemu, a hned se mu znatelně přitíží 😀

Napsat komentář: Marie Veronika Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.