Rozbitá společnost

Každá společnost, která je demokratická, pluralitní a řízená penězi, spočívá v první řadě na vzájemné důvěře. Věříme, že za potištěné papírky nám v obchodě dají housky, ba dokonce si troufneme doufat, že ty housky dostaneme, i když jenom začarujeme kouskem plastu kolem speciální krabičky. Oproti situaci, kdy byly tištěné peníze kryté zlatým standardem, velkým množstvím drahého kovu, který garantoval jejich hodnotu, jsme udělali pěkných pár kroků kupředu. Stačí, že na internetu vidíme nehmatatelný obrázek, párkrát klikneme, pozměníme jakási virtuální čísla a za chvilku jsou housky doma. Množství vzájemné důvěry potřebné k takové transakci je závratné.

Jenže důvěra je křehká věc a současná doba křehkým věcem nepřeje. Nebýt korunovaných virů, vedlo by tyto úvahy nejspíš jen pár společenských vědců. Jenže co čert nechtěl, teď jsme s nimi konfrontováni všichni. Hlavně proto, že se naše důvěra otřásá v základech.

Nevíme, co bude zítra, jestli budeme smět na krok z domu a nakoupit v nedalekém obchodě. Nemůžeme věřit prodejcům, kteří tvrdí, že ty respirátory mají zaručeně skladem a do 48 hodin nám je doručí, nemůžeme jim dokonce věřit ani to, že jde o skutečné respirátory a ne nějaký podfuk. Jeden den přicházejí zprávy, které tvrdí a, den nato se s neotřesitelnou jistotou vyhlašuje b. S přísliby se žongluje, jak to zrovna přijde: dozvíte se to zítra, vlastně ne zítra, pozítří; a možná že ani to ne. S cynickým úsměškem čekáme, kdo se ozve první – jestli opožděná vláda, nebo jeden z těch čtyř internetových obchodů, které se před týdnem kasaly, že do druhého dne máte zboží od nich zaručeně doma (pozn. red.: vyhrála vláda, ale bylo to těsné). A důvěra se rozpadá, drobí na malinké kousíčky a pomalu ale jistě umírá.

Po zdrcující zkušenosti minulého týdne se zdá, že věřit už nemůžeme prakticky ničemu. Na žádné slovo není spoleh, všechno se vyhlašuje a pak zase ruší, odvolávám, co jsem odvolal, a slibuji, co jsem slíbil. Jak se dá žít v takovém světě, v takové společnosti? Veškerá zbylá dobrá vůle (a že už jí není mnoho) se rozbíjí o útesy naprostého chaosu. Nervy máme jen jedny. Jak daleko jsme od momentu, kdy nám prasknou nadobro a my se rozhodneme vzít věci pěkně středověce do vlastních rukou?

40 odpovědí na “Rozbitá společnost”

  1. Ono se hodně píše o efektu“cerne labute“drivr podcenovanemu vlivu nečekaných události a skutečnosti, že společnost jim nedokáže čelit….. Ex post sepry vynoří vždy kopa „generálů po bitve“ ale když to bylo aktuální, netušili to ani oni….. To je jedna stránka věci… Druhá věc je, že když ta věc nastala, odhalila neschopnost vlady něco operativně řešit, premiér se ukazuje jako hlupák jakesovskeho střihu, i značnou jalovodt opozice.

    1. Po bitvě skutečně bývá každý generálem, ale myslím, že tohle je přeci jen ještě trochu jiná situace. Pro začátek by třeba stačilo nevytvářet vládní nařízení podle Facebooku… Ale to už jsme zase u jiného frazému, konkrétně u toho s rozlitým mlékem 🙂

  2. Milá Marie Veroniko,
    taky se divím, že ještě není povstání (s patřičnými rozestupy a respirátory).

    Hmmh, dala bych si nějakou bezlepkovou housku… Teď jsem snědla k „snídani“ pohanku. Chuť na jídlo stále moc po tom očkování nemám…. Ale vzhledem k tomu, že jsem díky Kurzarbeit přibrala, tak se zas tak moc nezlobím. 🙂

    1. Tak ty už jsi proočkovaná! To jsi oproti nám tedy hodně napřed 🙂 A povstání s rozestupy a respirátory mě tedy hodně pobavilo. Jak by asi v takovém moderním provedení vypadala naše pěkně tradiční defenestrace? 😀

      1. Defenestrace s odstupem/rozestupem?

        No, jedno řešení bych měla. Napíchnout na dlouhé vidle! A aby to bylo nenásilné, tak by mohly být bodáky potažené třeba něčím měkkým.
        Značka: čert nikdy nespí (a i vidle zapůjčí). 😀

        A pod oknem by mohla být hromada hnoje (tak by aspoň politici netápali, KAM vlastně patří).

  3. Když krizová doba trvá dostatečně dlouho, dojde k docela masivní fragmentaci společnosti podle mnoha různých kritérií, protože každý se snaží individuálně přizpůsobit se a najít si nové místo „mezi přesypávajícími se kolečky“ v postupně se rozpadajícím systému. Bohužel, takové období fragmentace bývá střídáno naopak obdobím „velké shody“, které sice někdy vede k vytvoření nové kvality, ale častěji jde o shodu falešnou a v důsledcích toxickou; z téhle vody pak občas vyplavou různí obskurní mesiáši a „krysařové“, kteří můžou společnosti uškodit ještě víc než krize samotná.

    Já sám za sebe můžu slíbit jen to, že příští neděli zase vyjdou Nedělní miniglosy, aby aspoň na něco malého bylo spolehnutí. I když… Co my víme? 🙂

    1. To je bohužel dost přesná sociologická sonda. V takovém případě nezbývá než si přát, aby se ona velká shoda ustavila na něčem dobrém a všeobecně prospěšném. Myslím, že miniglosy jsou dobrý základ! 🙂

  4. Máš pravdu. Rok za námi a není moc viditelných pokroků/výsledků. Člověk už se v té změti informací ztrácí, světlo na konci tunelu pořád v nedohlednu… Taky vnímám, že pomyslné nůžky se otvírají čím dál tím více. Jak uvnitř už tak dost roztříštěné společnosti, tak vzhledem k vládě a její společenské důvěře. Bohužel si myslím, že do říjnových voleb tyhle přešlapy a průsery spousta jedinců zapomene :/

    1. Přesně tak. Moje bariéry držely dlouho, ale ta nakládačka z minulého týdne… ta zvládla prolomit i to, co nezvládl celý rok předtím. A ti lidé, kteří budou schopni na něco takového zapomenout, ti mě tedy zcela upřímně děsí.

  5. Vida, politika se prohnilou střechou prokapává i na modré křeslo! Až to ustane, pořídíš si nový potah?
    Vyloženě je hmatatelné, jak se tím naším společenstvem šíří blbá nálada, že? Popravdě to mě děsí možná ze všeho nejvíc… (Ovšem anatrchie je taky cesta!)

    Důvěra v kýblu, ovšem diamanty jsou věčné – měj tedy diamanty!
    Nebo proč si konečně nesplnit životní přání a neinvestovat do kokainu? Cops jsou na Akci Kryštof, teď to bude mega save!
    Protože když někam dotáhneš zlaté cihly, tuším, že budeš přijata s nedůvěrou. ;o)

    1. Je to tak, už se to nedalo udržet pod pokličkou. Nový potah je ale parádní nápad! Vzhledem k mým akademickým příjmům je také řádově realističtější než kokain i diamanty 😀
      Mimochodem z nějakého záhadného důvodu mi nejde komentovat u tebe na blogu (respektive chce to po mně nějaké přihlášení). Netušíš, čím to je? Článek s bezmála profesionálním portrétem našeho milého pana ministra je skutečně půvabný 😀

      1. Pchjůůů, jářku, tak to netuším, co si WordPress postavil hlavu. :oD

        Zkusil jsem teď vyhledat problém, on asi vyrostl sám ze sebe (resp. nic jsem nikde neměnil). Teď jsem provedl pár nějakých změn v nastavení, můžeš to zkusit teď, snad těmi změnami nevybouchne Pluto.

        A dík moc. :o) Za upozornění i za půvabnou rekognici půvabu.

        1. Tvoje stránky nejsou jediné, které vzdorují komentářům, všechny blogy na WordPressu začaly před pár týdny takhle blbnout. Zkusila jsem okomentovat, zatím komentáře nevidím, tak uvidím, jestli se ještě nevynoří 🙂 A Pluto to snad nějak zvládne 😉

  6. Už od loňského jara se snažím nad těmito tématy cíleně nepřemýšlet, protože ve mně vzbuzují tíseň, a namísto toho si opakovat slova mé mamky, která mi říkala, když jsem byla malá a bála se, že přijde válka: že dokud budeme všichni v rodině zdraví a aspoň někdo bude mít práci, tak že všechno zvládneme. Tak se snažím soustředit se na malé drobnosti a užívat si toho mála, co ještě nebylo zakázáno. A když si chci stěžovat, vzpomenu si na vyprávění od pamětníků, co zažili válku a opravdové stanné právo, kterým se všichni teď tak ohání, a říkám si, že je u nás stále ještě dobře.

    1. Pravda, srovnání s válkou skutečně jen tak nedoženeme. Pět let to taky ještě netrvá a zdravá pořád jsem. Slova tvojí mamky si teď asi budu opakovat častěji 🙂

  7. S rozbitou společností dnešních dnů souhlasím. Proto si kladu jen „malé cíle“, abych měla dobrý pocit z jejich dobrého naplnění. To si můžu dopřát, o to mě nikdo zatím nepřipravil. I když – kdo dnes ví? 😉

    1. Dnes cíle musí být skutečně velmi malé, aby do nich vládní nařízení nijak nezasáhla. Ale aspoň ty, co se odehrávají doma, zatím vypadají bezpečně 🙂

  8. Už jsem doma tak dlouho a těch zdrcujících zkušeností bylo tolik, že mi dalo docela práci si vzpomenout, co že se to minulý týden stalo hrozného 🙂 U mě tedy poslední kapka kápla při (ne)prodlužování nouzového stavu v kritickou chvíli, od tý doby žbrblám na všechno a na všechny.

    Pokud by došlo na ty středověký ruce, obávám se, že se ve výsledku pobijeme jenom mezi sebou a Mára se bude dobře bavit.

    1. Moc ráda tě vidím zpátky na blogosféře! 🙂 Těch kandidátů na poslední kapku bylo letos už tolik, že je k nevíře, že zatím z toho roku uběhly jen dva měsíce. Je to asi jako v tom vtipu: když si připadáš, že máš za sebou nejdelší týden v životě – a pak si uvědomíš, že je teprve úterý.

  9. Jak to tak čtu, tak jsem opravdu ráda, že zas zavřeli obchody se střelnými zbraněmi… Klidné a pohodové dny přeji .-)

  10. Lenka přede mnou mi mluví z duše. Kdyby to nebyla realita, bylo by to co se děje fakt k popukání…
    Navzdory všemu přeji hezký večer, Helena

    1. V současné situaci si opět můžeme vybrat, jestli se spíš smát, nebo brečet. Inu, mně už ten úsměv začíná trochu tuhnout. Ale krásný večer navzdory všemu přeji i tobě! 🙂

  11. Také u mě minulý týden došlo k prolomení (a nalomení). Nezbývá, než se snažit těšit z maličkostí, dělat maximum pro to, abychom neohrozili sebe ani druhé, a napomínat ty, kteří na to pečou. To, co vyvádí vláda, je jiná věc – a tu prostě neovlivníme, jsme bezzubí. Babiš věděl, proč zavřel okresy, aby na něm nemohli lidé s vidlemi.

    1. Maličkosti nám naštěstí stále ještě zbývají, snad to tedy s nimi ještě nějakou dobu překlepeme. A teorie s uzavřením okresů se mi obzvlášť líbí – ti, co jsou v Praze, navíc zpravidla nemají vidle. Náhoda?

  12. Když srovnám svůj život teď a dva roky zpět, je to stále procházka růžovou zahradou. A nebo už mám kolem sebe postavené takové zdi, že stačí zavřít bránu a už se dovnitř stěží dostane, co se stalo minulý týden. Práci mám, zdraví zatím také, pár koníčků a ve volném čase klid, navíc začíná jaro. Jen té turistiky je škoda, ale co naděláš.

    1. Pravda, když srovnám svůj život teď a před dvěma lety, taky vidím velmi podstatné zlepšení. V takovém srovnání vlastně nakonec i ten minulý týden docela bledne 🙂

  13. Je pravda, že myšlenka takové dobře naplánované defenestrace mě napadla už před nějakou dobou. Po tom, co naše vláda předvádí, se divím, že tam jsou všichni zatím živí.

  14. Zřejmě to souvisí s mou povahou a i mým věkem, ale já žádné přílišné zneklidnění neprožívám.
    Od téhle vlády jsem nic neočekávala, i když pravda, předčila veškeré mé „kocourkovské“ představy.
    Už delší dobu mě napadalo, jak stále na něco nadáváme, i když žijeme v poměrném blahobytu bez větších katastrof. Katastrofa se tedy dostavila ve formě viru, se kterým si nikdo zatím tak docela neví rady a nikdo netuší, jak se dál bude vyvíjet.
    Já optimisticky věřím, že to (snad i brzy) skončí a že si i z hmatatelného téměř uvědomění si, že nic tu nemáme jistého, uvědomíme pomíjivost všeho a mnozí přehodnotí svoje základní hodnoty…
    Zatím jsme, z velké většiny, v teple (mnozí i lidském) a máme co jíst :-)). Ne každý to tak vždycky měl a má…

    1. Taky doufám, že konec téhle bláznivé doby už je na dohled. A kdyby ve výsledku vedla k větší vděčnosti a přehodnocení toho, co je v životě skutečně podstatné, bylo by to skvělé 🙂

  15. Jediná naše jistota je změna. To jsem nedávno někde slyšela a moc se mi líbilo, jak to vystihuje naši aktuální situaci. Zkrátka nevíme, co dál. Nevíme, co se stane zítra, co bude za hodinu. Všechno se mění. Ale my s tím musíme žít. Musíme vědět, že to jinak nebude – protože tohle je jediné, co teď na dlouhou dobu zůstane stejné. My se jen musíme obrnit a musíme si věřit – nesmíme se nechat semlít. 🙂

    1. Nenechat se semlít, to by mohlo být motto posledních dvanácti měsíců 🙂 trochu závidím lidem, kteří dokážou být flexibilní, měnit plány z hodiny na hodinu a být při tom úplně v pohodě. Nikdy jsem taková nebyla a teď by se mi to hodilo dvojnásob.

Napsat komentář: Teri Glint Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.