O národním obrození (trochu) hodně jinak

Národní obrození jsem vždycky považovala za nejnudnější etapu v dějepise i literatuře vůbec. Konkurovat mu mohla jedině snad starší doba kamenná, ve které se na nějakou kulturu příliš nehledělo a na nějaký ten tisíc let taky ne. U pravěku se toho v mých očích mnoho nezměnilo, národnímu obrození ale k otočce o poctivých sto osmdesát stačilo doslova pár knih. Po několika stech stranách se totiž přede mnou otevřela naprosto fascinující, nesmírně zábavná a nanejvýš pozoruhodná doba.

Naši slavní buditelé museli být všechno, jenom ne nudní. Jen si to představte: jednoho krásného dne se probudíte a řeknete si, co kdybyste z toho potrhlého a příšerně komplikovaného nářečí, kterým mluví leda tak strejcové v chalupě, udělali plnohodnotný kulturní jazyk. Nevím jak vy, já bych to vzdala asi tak pět minut potom, co by mě to napadlo. Skoro tři sta let v češtině nevznikla prakticky žádná literatura, která by za něco stála. Veškerá věda se odehrávala německy. Vyšší kruhy mluvily různě, ale česky rozhodně ne. A vy se rozhodnete, že z tohohle bezvýznamného dialektu uděláte něco, do čeho se bude překládat Milton a Goethe.

Konec toho příběhu všichni dobře známe a o to úctyhodnější to celé je. Řekněme si to na rovinu: naši obrozenci si prostě na koleně udělali jazyk. Začali si hrát na to, že ho mají, a hráli si tak dlouho, až se to stalo pravdou. Představa o houževnatosti jejich bláhového úsilí v našem povědomí zůstala hlavně v podobě slavných slovních karikatur; obrození ale nejsou jen čistonosopleny a klapkobřinkostroje. Takový Kollár napsal svou Slávy dceru v antickém časoměrném verši, aby doložil, že čeština je stejně dobrá jako řečtina, přestože to kolikrát znamenalo dát přízvuk na poslední slabiku (to je ta slavná „národu mého rakev“). Vinařický vytvořil básnickou sbírku Varyto a lyra, kde nenajdete žádné dvě souhlásky vedle sebe, jenom proto, aby dokázal, že to jde. A Jungmann přeložil Ztracený ráj do jazyka, který prakticky neexistoval. Co mu chybělo (a že toho bylo), to si prostě vymyslel. Dovedete si představit, že do venkovské hatmatilky, která byla kulturně relevantní naposledy před třemi sty lety, budete překládat vysokou literaturu? A to všechno s vyhlídkou, že to možná vyjde úplně nadarmo a nikdo – snad kromě pár podobně založených bláznů – si to nikdy nepřečte?

Při zpětném pohledu je to naše obrození skutečný malý zázrak. Hrstce nadšenců se povedlo bezmála z ničeho vybudovat plnohodnotný státeček, nyní s tradicí více než staletou. Jistě, nebyla to historie kdovíjak slavná a lze k ní mít oprávněně celou plejádu výhrad. Ale máme vlastní jazyk i kulturu a může nám to připadat okouzlujícím způsobem samozřejmé. Dokonce tak samozřejmé, že naše buditele klidně necháme zapadat prachem; i s tím jejich fiktivním varytem.

25 odpovědí na “O národním obrození (trochu) hodně jinak”

  1. A Presl s jeho vědeckým názvoslovím, kopretina, pěnišník,klokan, hroch, názvy prvků…..to vše pak učitele pomocí školy,, a pomocí kalendářů, novin a knih dostali lidem do hlavy…Co česká vesnice, to česká škola…tvrdí se že Čechy byly na přelomu století devatenáctého a dvacátého regionem s nejvyšší základní gramotnosti v Evropě…

    1. Ano, jména květin, zvířat nebo chemické názvosloví, to jsou takové samostatné malé umělecké žánry 🙂 A nejvyšší základní gramotnost v Evropě? Panejo, to jsme za to tehdy ale dovedli vzít!

  2. Kopyto, varyto, platí to! 🙂

    Přiznávám, i pro mě bylo tohle období nezajímavé a nestravitelné a bez donucení bych ho přeskočil mocným obloukem. Nespravedlnost dějin.

    1. Viď? Kdyby u jedné z našich historických zkoušek nebyla jedna velmi lákavě krátká knížka o národním obrození, ze které se zcela mimochodem vyklubal skutečný šperk, kdo ví, jestli bych tu nespravedlnost někdy překousla.

  3. Já nevím, čím to je, asi že jsem v době, kdy jsme obrození probírali, už měla něco načteno – ale vždycky mě to právě strašně fascinovalo. A čím jsem starší, „vzdělanější“ a čím víc třeba pomýšlím na to, že bych sama něco stvořila, dokázala (nebo si aspoň našla práci v oboru, ve kterém bych byla dobrá), tím víc obdivuju ty, kteří udělali z češtiny fénixe a sami při tom mnohdy procházeli těžkými životními zkouškami. Navíc obrození, to není jen pár let hrátek se slovy a tvoření slovníků. To je v podstatě století snahy, psaní, hraní, sbírání povolení, boje s němčinou, boje s lidskou leností, přemlouvání národa a budování nějaké osobitosti, řekněme národní hrdosti. Ale zas tak moc velké iluze si o tom dělat taky nechci.

    Nicméně skvělý článek. A souhlasím, že kdybychom se místo výčtů jmen, knih a divadel snažili spíš proniknout do toho, jak to celé probíhalo, určitě by to nepřipadalo lidem tak nudné. 🙂

    1. Děkuji 🙂 A naprosto souhlasím – dělat takovouhle marnou práci tak dlouho (marná se musela jevit minimálně prvních třicet, jestli ne spíš padesát let), to je prostě neuvěřitelné. A vůbec nic na tom nemění, že zpětně se většina z toho už fakt nedá číst 🙂

  4. Ona by ta i starsi doba kamenna nabizela radu strhujicich pribehu:) Obecne jsem se dostala k dejinam az se zpozdenim po gymplu a hrozne bych prala nasim detem, aby se jim dostalo obrozeni i ve vyuce dejepisu.

    1. Nejspíš by ho skutečně nabízela, ale na osvíceného pravěkáře jsem bohužel zatím nenarazila 🙂 A obrození ve výuce dějepisu, to zní jako něco, co opravdu potřebujeme. Nebýt vysokoškolského studia, tak bych z dějin věděla… no, zhruba totéž co z biologie. A to opravdu není mnoho.

  5. Já jsem si vždy o Němcové a Máchovi a pár dalších vymýšlela ( a dnes vím, že to byly báchorky ) a ta doba jim nebyla nakloněna. Přesto udělali kus práce a určitě vtiskli češtině a Čechům nějaký punc?
    Nicméně chápu Máchu nejlépe na Házmburku, Bezdězu a jinde, a tobě moc děkuji za tvé články a zamyšlení plné vtipu. Jiřina z N.

  6. Děkuji za vtipný a poučný článek, je dobře si někdy uvědomit, že možná moc nechybělo a taky byli bychom na tom jako jižní Irové či Katalánci, možná hůř, a vydupalo to ze země pár lidí, kteří přesvědčili další, že stojí za to se o něco pokusit.

    1. Jsem moc ráda, že se ti článek líbil 🙂 Je topřesně, jak píšeš – v určitou fázi by bývalo stačilo, aby to vzdal prakticky doslova pár lidí a kdo ví, jak by dneska vypadala mapa Evropy.

  7. Velmi moudrá úvaha. I já jsem obrození vždycky považovala za pěknou nudu.
    Jenže, je tady to jenže, díky kterému máme jazyk.
    A jak se teď ukazuje, nudní opravdu ti pánové fakt nebyli :o)
    Děkuji a zdravím, Helena

    1. Děkuji 🙂 Říkám si, kde soudruzi udělali chybu, když máme hned několik naprosto skvělých pramenů, podle kterých by se obrození dalo učit, ale místo toho radši volíme pořád tu příšernou nudu. Asi prostá setrvačnost. Ale je to vyloženě propásnutá šance.

  8. Takže národní obrození se dá pokládat za vznik regulérní češtiny? Měkké i a tvrdé y? Mně a mě? Bě a bje? Takže to takhle můžu prezentovat Matějovi, který se permanentně vzteká u češtiny a který chtěl vědět, který blbec tyhle hovadiny vymyslel? 😀

    1. Za vznik regulérní češtiny ano, ale s velkým ale 🙂 jednak se obrozenci hodně, ale opravdu hodně inspirovali v češtině středověké (to je ona slavná veleslavínská čeština po Husově pravopisné reformě) a jednak neváhali pro inspiraci sáhnout do jiných slovanských jazyků, hlavně do polštiny. Takže ano, nemuseli jsme mít tvrdé a měkké i, o tom se skutečně smrtelně vážně debatovalo. Ale jinak spíš pracovali s tím, co už tady bylo a jejich zásluha spočívala hlavně v tom, že to poskládali na jednu hromadu a skutečně to začali používat 🙂

  9. Z doby národního obrození mám načtenou jen Němcovou a nedávno jsem si domů přinesla Jiráska, ale ještě jsem se k němu nedostala. Máš tip na nějaká přístupnější díla z tohoto období? K obrozenců mám velký respekt, podařilo se jim téměř nemožné (a o tom, co všechno riskovali skrze gradující politickou situaci, ani nemluvě).

    1. Tak to brzy budeš mít načteno víc než já 😀 Znám v tomhle ohledu víc sekundární literaturu (hlavně historickou) než přímo díla našich slavných buditelů. Rozhodně ale můžu s čistým svědomím doporučit Karla Havlíčka Borovského. Ten je skvělý, obrození, neobrození 🙂

  10. Byl bych trošku rezervovaný vůči té buditelské apotheose – byť byli ti naši národní buditelé nepochybně šikovnými kulišáky, tuším, že prostě zvětřili díru na trhu. Nejprve češtinu něžně badatelsky obťukávali, pak si ovšem okolo vystavěli vystavěli svým způsobem novou českou aristokracii, na níž se mimo nich rádi přiživili i buditelé našich skvostných Rukopisů. ;o)

    Myslíš, že actval cool slovníkem bychom již jim neměli hovořit „národní buditelé“, nýbrž „oldschool (příp. offline) trandsetteři (čili influenceři)“?

    Milou náhodou budiž, že právě čtu Nerudu, právě boříme Rakousko. ;o)
    A o kráse a poetice pravěku bych ti z titulu antropologa rád vyprávěl, to je teprv dobrodružství!

    1. Je pravda, že trh byl v té době nejrůznějších národních děr doslova plný – a ve střední Evropě obzvlášť. Naše situace ale byla přeci jen o něco prekérnější tím, že jsme neměli prakticky žádné vyšší vrstvy. To nebyl ani na soudobém národoveckém trhu úplně standard 🙂
      Možnosti jsou to opravdu půvabné. Za sebe bych hlasovala pro analogové influencery 🙂
      No vida, tak i pravěk dovede být zajímavý! Třeba se tam jednou taky dopracuju 🙂

  11. Jó, kdyby obrozenci viděli dnešní příspěvky na FB a výkřiky, že na sociálních sítích není třeba řešit gramatiku a pravopis… Ti by se asi pěkně divili.
    Obrozenci mě fascinovali už jako puberťačku. Četla jsem knížku o schovance Domromily Retigové. Nakolik je příběh pravdivý, netuším, ale boj o češtinu popisuje pěkně. Přišla mi ta snaha úžasná.

    1. Magdaléna Dobromila Rettigová je moc zajímavá postava – ona totiž psala nejen ty profláklé české recepty, ale taky básně, které nikdo moc nečetl. Až si jednoho dne Magdaléna Dobromila smutně povzdechla, že se všichni zajímají akorát o to jídlo a vysoká kultura nikoho nezajímá 😀
      Jo a ta čeština na sociálních sítích… to je skutečně hodně smutná kapitola.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *