Pod povrch romantických příběhů

Kdybychom měli jednoduše rozčlenit příběhy, které si rádi vyprávíme, málokteré dělení by se nabízelo tak sugestivně jako holčičí a klučičí. V poslední době se tato dělicí čára sice dost často stírá, na rozdíl od nespolehlivě subjektivního dobrý/špatný a již dlouho nefunkčního veselý/smutný ale pořád dělí poměrně spolehlivě. Navzdory skutečnosti, že pod povrchem jsou si oba typy příběhů daleko podobnější, než by se na první pohled mohlo zdát.

Klučičí příběhy tradičně ukazují silné muže. Jejich hlavní hrdina zpravidla ovládá spoustu úchvatných dovedností: skvěle bojuje, umí to s leckterým tvrďáckým nástrojem, v pravou chvíli dovede utrousit jízlivou poznámku a ve výsledku všechny nepřátele na hlavu porazí. Celý příběh je demonstrací jeho moci, která si nakonec podmaní vše, co jí přijde do cesty; včetně nějaké té trofejní ženy, která se v takovém příběhu skoro vždycky najde.

Holčičí příběhy jsou na první pohled úplně jiné. Hlavní hrdinka je často docela normální žena (odmysleme, prosím, všechny Mary Sue), nekosí nepřátele po desítkách, neběhá po letadlech za letu a nešermuje katanou. Navzdory tomu ale v určitém momentě učaruje nějakému muži, a to takovou měrou, že je kvůli ní schopen udělat prakticky cokoli. A tady se dostáváme k jádru pudla.

Zatímco klučičí příběh oslavuje moc muže, příběh holčičí ukazuje moc ženy. Romantický hrdina (a vezměme si neskromně jednoho z nejlepších v historii), řekněme pan Darcy, pochází z daleko vyšší společenské vrstvy než Lizzie Bennetová a sám nejlépe ví, že má všechny racionální důvody pro to, aby se jí vyhnul. Přesto zde nastupuje cosi, čemu nemůže odolat; síla tak mocná, že převálcuje všechny šlechtické tituly i rozumné argumenty. Lizzie jí sice sama o sobě nevládne a vlastně s ní nemůže celkem nic dělat (ano, tady se dostáváme k jádru genderové kritiky našich příběhů), jako žena je ale kulturně spojována s city, kolikrát bezmála o síle přírodních instinktů. Čtenář či divák tak moc dobře ví, že pan Darcy nemá šanci a napjatě sleduje jeho marný vnitřní boj. Čím větší bitva, tím velkolepější výsledek. Když ho proto Lizzie napoprvé odmítne, protože jí sebeúcta nedovolí vzít si někoho takhle arogantního (ano, na svou dobu byla Austenová velice feministická autorka), vyšponuje to sázky ještě o úroveň výš – a nad výsledkem příběhu tak můžeme v ohromné katarzi jásat už přes dvě století.

Romantické příběhy, ač se to tak nemusí jevit, tak jsou vlastně také příběhy o síle a moci. Vyprávějí o něčem, co dokáže přemoct i onoho nepřemožitelného hrdinu; o něčem, vůči čemu je i on zcela bezmocný. Pokud máme tendenci nad nimi obracet oči v sloup a považovat je za úpadkový žánr, pak bychom měli (jestliže nechceme vyhrát první cenu pro největšího pokrytce) stejným šmahem odsoudit i jejich akční a dobrodružné protějšky. Protože tady jsme si skutečně rovni. V zásadě jediný rozdíl spočívá v kulisách – a v tom, kdo že to vlastně nakonec má navrch.

23 odpovědí na “Pod povrch romantických příběhů”

  1. V podstatě by se to mohlo brát tak, že je to tentýž příběh buď z pohledu hlavního hrdiny nebo hlavní hrdinky…a slabost je zde silou a síla slabosti..Ale ještě mne to nenapadlo to takhle brát

  2. Stejně jako z konvence věřím hrdinovi, že ho kulky ani neškrábnou a po třech ranách tyčí přes hlavu a kopanci do žeber jaře vyskočí a sejme padoucha, tak věřím i chudičké novinářce, že ten miliardář kvůli ní věnuje jachtu válečným uprchlíkům a půjde s ní válet sudy na louku!

  3. Trefilas to přesně na hlavičku: O akčních a dobrodružných příbězích si opravdu myslím zhruba totéž, co o těch romantických, takže oběma skupinám věnuji srovnatelné množství svého času :-).

  4. Je to tak :)) Co jsme si na genderu užili analýzy různých příběhů a pohádek, kdy žena či princezna jen nečině čeká, až ji zmiňovaný hrdina zachrání. Ta opakující se pasivní role žen je skutečně zarážející. Nicméně tohle je zajímavý úhel pohledu, jak i ten nepřemožitelný hrdina, jak píšeš, je nakonec sražen na kolena tou, bez které nemůže žít. A vzpomínka na pana Darcyho mi vykouzlila úsměv na rtech 🙂

    1. Je to tak. A myslím, že i když v posledních letech dochází na tomhle poli k velkému pokroku, tak příběhy s opravdu dobrou a komplexní hlavní hrdinkou pořád moc neumíme. Ovšem čest všem podařeným vlaštovkám a Lizzie Bennetové především 🙂

  5. Já mám romantiku ráda. Ale přijde mi, že romantizovat třeba Fifty Shades, je dost smutné. 😀 Ale možná nejsem tak emotivní člověk, jak jsem si vždycky myslela. 😀 Řešili jsme to s přítelem ohledně žádosti o ruku. Prostě jsme se na tom, že se zasnoubíme, domluvili, a až pak jsem dostala prstýnek, pak jsem ještě chvíli počkala a pak to řekla lidem. Nemůžu pochopit, že by to někdo dělal prostě spontánně – co když koupíš špatnej prstýnek? Co když řekne ne? 😀 Ale Modrý říká, že lidi podléhají emocím víc než je zdrávo, a že by se tomu nedivil, kdyby i takováhle rozhodnutí lidi dělali impulzivně. 😀

    1. Taky mám romantiku ráda, ale mám na ní poměrně vysoké požadavky – a ty by Fifty Shades rozhodně nesplnily (ne že bych to tedy nějak významněji zkoumala, ale román, ve kterém jde v hlavně o sex, snad ani romantický být nemůže). A koukám, že jsme to měly s tou žádostí o ruku dost podobně! Prstýnky jsme taky pak vybírali dodatečně společně – a ano, měli jsme každý svůj 🙂 Tak každopádně moc gratuluju 🙂

    1. Tak jestli neznáš Pýchu a předsudek, tak tu vážně moc doporučuju! Je to daleko víc než jen romantický příběh a především je to úžasně vtipná společenská satira 🙂

    2. Jsem na tom podobne:) A ani nevim, jestli bych ho ve vsech pripadech poznala na prvni dobrou – hranicni uzemi je dost nezretelne:)

  6. O co všechno člověk přichází, když neholduje filmům 😀 V dětství jsme jezdívali na víkendové návštěvy k dědovi, kde bylo mým hlavním úkolem nechat se přivítat a pak někam zalézt a moc neotravovat. Jaké bylo moje zklamání, když mi byla jednou místo dědova pokoje s knihovnou plnou zajímavých knížek přidělena tetina ložnice, kde se vyskytovala pouze červená knihovna. Co budu lhát, civění z okna na ulici a počítání vzorů na koberci vyhrálo a vyhrálo by i dnes 😀

  7. Trocha romantiky v tomhle rychlém, technickém světě nikomu neublíží.
    Děkuji za skvělou analýzu a přeji hezké dny, Marie Veroniko. Helena

  8. Nedávno jsem četla zajímavé zamyšlení, že ženy jsou více schopné se přirozeně vcítit do mužského uvažování právě i díky tomu, že čtou od dětství množství knih s kluky jako hlavními hrdiny. Oproti tomu kluci čtou knížky s ženami jako hlavními hrdinkami jen výjimečně, a tak jim toto „přirozené vcítění se“ dělá větší problémy. 🙂

    1. To je zajímavá teorie a možná na ní něco bude 🙂 Taky to určitě celé souvisí s tím, že empatie a citovost se všeobecně pěstuje jenom u žen (a i tam to někdy pokulhává), zatímco u mužů se to vnímá spíš jako slabost a cosi téměř nepatřičného.

  9. Jak to říká ten vtipálek de Botton na TED talcích! Problém je, že moc čtete, takže romance, které prožíváte v reálu, neodpovídají vzruchům, jež ve vás vyvolají vlny lásky v knize! Ergo se blbě vdáte, pod vlivem strukturovaných fikcí, porodíte další generaci indiferentních dětí, hlavně žádní hrdinové, říkáte si v sedminedělí myslíce přitom na pana Darcyho, berete prášky, takže necítíte rozdíl mezi alfou a gammou a tak dál, ve sváru polarit prakticky bez omezení námětu přenášíte neštěstí zmatku na plod a tragédie vztahů se tak s vámi vleče až do LDNky! Vědomí vlastní chytrosti a nepostradatelnosti provází bez výjimky i ty nejčistší lotosy z dívek!

  10. Tohle samozřejmě filozof neřekl, to je můj nadmíru cenzurovaný názor. A už vidím před vnitřním zrakem defilovat jeho podobu. Dlouhý obličej, velké uši, uzubený úsměv. První milovník, který smí a nutně musí mluvit o lásce… hihi.

    1. Nejsem si vlastně úplně jistá, jaký dopad reálně mohou mít a mají romantické příběhy na život. Někdy mám dokonce podezření, jestli ono to nebude podobné jako s podobně intuitivně jasným vztahem videoher a agrese…

Napsat komentář: stuprum Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.