Taxi Teherán

Ve světě, který je poznamenaný globalizací a z ní plynoucí homogenizací, westernizací, či dokonce mcdonaldizací, je občas úlevné narazit na něco opravdu pronikavě jiného. To je pořád samý Netflix, HBO, Disney a Marvel, jeden americký film za druhým, až jednoho dne začnete mít neodbytný pocit, že současnou kinematografii vystihl v návalu jasnozřivosti v 19. století už Nietzsche se svým věčným návratem téhož.

Bylo to právě pod vlivem podobných pocitů, když jsem podruhé v životě uslyšela o filmu Taxi Teherán. Zlákal mě okamžitě. Režisér Džafar Panahí, v traileru jazyk, z něhož nerozumím ani slovo, a jemně orientální hudba. Okouzlující! O Íránu sice nevím téměř nic – jako každý frankofil jsem akorát kdysi viděla brilantní Persepolis (kdo neznáte, tak opravdu velmi, velmi doporučuji!), vyslechla jsem si nedávno jednu (slovy: jednu) krátkou přednášku o dějinách Persie a mám kamarádku, která persky umí (ovšem buďme fér, mezi mými kamarádkami jsou i odbornice na hebrejštinu a čínštinu).

Už letmý pohled na profil filmu, který v roce 2015 vyhrál hlavní cenu na festivalu Berlinale, je bizarní. Jméno Džafar Panahí se tu objevuje všude: jako režisér, scénárista, producent, střihač i hlavní herec. To se může na první dobrou jevit jako jakási roztomilá podivnost ve stylu Tommyho Wiseaua (pokud nevíte, o koho jde, tak na tom proboha nic neměňte); ovšem jen do okamžiku, než zjistíte, kdo Džafar Panahí je. Jde o talentovaného režiséra íránské nové vlny, která byla tak nová, až se ji režimní cenzura rozhodla zatrhnout a napařila Panahímu zákaz filmování a dvacet let domácího vězení. On se ale nevzdal a o tom, jak nesmí točit, natočil už několik filmů. Taxi Teherán je patrně ten nejlepší.

Panahí si ve svém komorním, improvizovaném a ilegálním kusu zahrál řidiče taxi v Teheránu, hlavním městě Íránu. Celý film se odehrává výhradně v jeho taxíku, i takto minimalistické prostředky ale bohatě stačí k tomu, aby vykreslil velmi komplexní obrysy současné íránské společnosti. Zjišťujeme víc o režimu, o atmosféře v zemi, o černém trhu se zahraničními filmy i hudbou, o kriminalitě, o cenzuře. Taxi Teherán je svého druhu metakomentář k situaci filmařů v Íránu, kde v „promítatelných“ filmech kladné postavy nesmějí nosit kravatu ani mít předislámská perská jména – a běda, jak budete očerňovat režim!

Celý film intenzivně dýchá něčím zcela jiným, pro západního diváka naprosto nezvyklým. Konverzace se odehrává do značné míry podle odlišných pravidel: postavy si od sebe půjčují telefony, lezou si do soukromí, na srazy dorážejí o hodinu později, náklonnost projevují na náš vkus velmi zvláštně a jejich emoce se jednou až dvakrát za film dostanou do tak živelné roviny, že je téměř nekomfortní se na to byť jen dívat (metál pro dvě postarší paní s rybičkami!). Zároveň se ale divák neubrání dojmu, že je nám to všechno až nečekaně blízké a povědomé. Život na současném Předním východě zkrátka není žádná primitivní divočina, jak si někdy rádi představujeme; ve skutečnosti je mnohem podobnější tomu našemu, než jsme ochotni si přiznat.

Taxi Teherán rozhodně stojí za pozornost. Džafar Panahí dokázal i s nesmírně omezenými prostředky vytvořit něco opravdu dobrého, film, kde má každé slovo své přesné místo a jedno zaklepání na okno auta narůstá do celospolečenských rozměrů. Pokud se rozhodnete věnovat mu cenných 80 minut svého času, nebudete litovat – a vaše obzory zůstanou už jednou provždy o něco širší.

Trailer na Taxi Teherán s anglickými titulky.

16 odpovědí na “Taxi Teherán”

  1. Trochu mi to připomnělo film, který se téměř celý odehrává výlučně v rakvi, neb hlavní protagonista byl pohřben zaživa.
    Ačkoliv angličtinu neovládám, film mě zaujal, díky za tip.

  2. Íránské filmy jsou boží! Za mě doporučuju Božské děti a Barva ráje od Majid Majidi. Ten první je dojemně dětský a opravdový, ten druhý je opravdový, ale strašně smutný. Stejně jako Želvy mohou létat od Ghobadi. Ve všech těch třech mě překvapila ta blízkost i přes naprostý kontrast s naším prostředím.

  3. Marie Veroniko, moc děkuji za typ. Měli jsme sousedku, jejíž dcera má za muže francouzského novináře a žili v Iránu. Byla jsem malá holka, vím, že ze země museli jednou utéct i s dětmi, bylo to hodně dramatické… Teď bych se jí moc ráda na spoustu věcí zeptala…
    Měj hezký letní večer, Helena

  4. Skvělý tip, díky za něj. Píšu jej na svůj nekonečný seznam. 😉 Z prostředí Íránu se mi líbil i film Teheránská tabu, Persepolis jsem četla nedávno (vynikající kniha!).

Napsat komentář: Psice Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *