„Tenhle film prostě musíš vidět!“ řekne libovolný kamarád či známý. Já pokývám hlavou, ve tváři výraz, který vážností odpovídá situaci a sděluje zhruba tolik, že bez oné perly by můj život byl nepochybně jednou provždy ochuzen. „Připíšu si to na seznam,“ odvětím rozhodně a do mentálního katalogu „Musím vidět!“ přidám novou položku s nejvyšší prioritou. Čeká ji tam vybraná společnost. Zhruba pět set dalších, úplně stejně urgentních položek.
Nevím, jestli to tak bylo vždycky nebo si toho v posledních letech víc všímám, ale samými „musíš vidět“, „musíš přečíst“ a „musíš si dát“ se to kolem mě doslova hemží. Nejde přitom o žádné doplňování filmového vzdělání: ještě se mi nestalo, že by mi někdo s planoucíma očima doporučoval Občana Kanea nebo básnil o Vesmírné odysee. Seznamy věcí, které musíš vidět nemívají zpravidla s léty ustáleným zlatým fondem světové kinematografie nic společného. Zato jsou o to delší.
Bývaly doby, kdy jsem podobná doporučení brala smrtelně vážně – a pak jsem se vztekala u špatných filmů nebo u filmů, jejichž kvalitu jsem při vší snaze nedokázala ocenit (kupříkladu Velká nádhera – co na ní prosímvás vidíte?). Nekonečné seznamy mě doslova zasypávaly a zároveň přibývalo lidí, kteří nechápali můj vkus a doporučovali mi samé špatné věci. Bylo zjevné, že je třeba změnit přístup a začít se řídit moudrým příslovím, že řeči se vedou a voda teče. I začala jsem. Po mnoha letech jsem všechny své soupisy toho, co prostě musím vidět, zahodila, a doporučení od druhých začala brát jako společenskou kratochvíli, zhruba ve stylu nadávání na politiku. Obrovsky se mi ulevilo.
Myslím, že umění zbavit se podobných musů je čím dál vzácnější a potřebnější dovednost. Strach z toho, že nám v záplavě všeho dění neustále něco uniká, pandemie sice dokázala na čas utlumit, teď se ale nepozorován zase vkrádá zpátky; a fungování naší společnosti ho v tom plně podporuje. Nekonečno nepostradatelných zpráv, sociální sítě plné vypulírovaných životů těch druhých, filmové průtokové ohřívače, které nabízejí novinky každý týden. Výsledná záplava je k nevydržení. Nemůžeme to všechno stihnout, prostě to nejde. A dobrá zpráva zní: ani nemusíme.
No toho jsem naštěstí ušetřen…Take .sam se snažím doporučovat spíše nepřímo
Musím se přiznat, že se čas od času neudržím a začnu doporučovat jako šílená, protože když se pro něco nadchnu, jde to schovat jen stěží. Ale už před nějakou dobou jsem přestala očekávat, že by se podle toho kdokoli skutečně zařídil 🙂
U mě jdou většinou takové musy jedním uchem tam, přes mozek se nezdržují a druhým uchem rovnou ven :). Jak se říká, sto lidí, sto chutí, nikomu nevyčítám, že se kouká na Ordinaci v růžové zahradě a já jim zase nevnucují třeba Deadpoola :D.
Což o to, ona podobná doporučení někdy bývají i dobrá (když tedy projdou zpravidla aspoň dvěma dalšími filtry), ale stejně – kdyby na ně na všechny člověk dal, tak by snad ani nedělal nic jiného.
Mezi mými známými, kteří mě zásobovali podobnými doporučeními, bylo kupodivu vždy dost nadšenců pro „úžasné výpravné akční filmy“. Vyvinul jsem ovšem účinnou sebeobranu a začal jsem si připravovat a kultivovat svoje „protiseznamy“, kde byla naopak řada k uzoufání nudných filmů, které jsem takovým lidem začal oplátkou doporučovat já. Musím říct, že počet doporučení postupně klesal a dnes můžu s potěšením konstatovat, že střílečku plnou „báječných vizuálních efektů“ už se mi nikdo neodvážil doporučit celé roky :-).
To je ovšem skvělá strategie! 😀 Že by Velká nádhera přece jenom našla svoje uplatnění? 🙂
Jo jo, tohle moc dobře znám… Také mám nekonečné seznamy toho, co musím vidět, kterou knihu musím přečíst… Horší bylo, když jsem se se svou nejlepší kamarádkou dívala na úžasný film, který jsem dle jejího názoru musela vidět, a já u něj usínala nudou, protože jsme v tomto směru měly absolutně odlišný vkus 😀
Ano, to když se „povede“, tak to zpravidla opravdu stojí za to. Taky mám na kontě pár vyloženě katastrofálních doporučení – ale zas je pravda, že někdy jsou z nich docela vtipné historky 🙂
Teď jsem si musela dát krátkou sebereflexi, jestli okolí v případě doporučení něčeho zbytečně nezahlcuji:) Dávání a přijímání tipů beru stejnou mírou nezávazně – ráda si udělám o poznámku víc v mobilu, ale rozhodně mě nepronásleduje žádné špatné svědomí, že musím potom „dárci“ odreportovat podrobnou analýzu a nemám tyto nároky v žádném případě ani recipročně:) Na druhou stranu, poznámky se někdy hodí, když je volnej večer, nebo má člověk rýmičku a touží se jen svalit do společnosti horkýho čaje a filmu, který předtím nemusí složitě vybírat přes csfd…
Rozhodně. Dobré tipy od důvěryhodných lidí přijdou obzvlášť v té dnešní obsahové přehršli velmi vhod. Ale jinak je třeba to brát přesně jak píšeš – jako nezávaznou poznámku, která se bude od špatného svědomí držet vždycky bezpečně daleko 🙂
On by se ten přístup dal aplikovat na daleko více životních oblastí. Ten tlak, co všechno by člověk dneska měl dělat, může být místy enormní. Zvlášť, když jdou často jednotlivá doporučení proti sobě…
Čtenářské a filmové seznamy mám ale ráda. Píšu si tam máloco, třeba tvoje Teheránské taxi. Občas, když je nálada a chuť, něco odškrtnu. Seznam je sice nekonečný, ale položky do něj přibývají pomalu, tak to ničemu nevadí. A když se večer rozhodnu, že si chci pustit něco zajímavého, tak nepotřebuji další hodiny hledat, co vlastně by to mělo být. 🙂
Je to tak. Myslím, že na naši generaci je tlaků tolik a z tolika různých stran, že je to skoro k nevydržení – a vůbec se nedivím, že to ve výsledku vede ve statistikách k tomu, že do třiceti bydlíme u rodičů, vyhýbáme se vážným vztahům, nedostudováváme školy a všechno odkládáme.
A pokud na tvůj seznam věci přibývají pomalu, tak to je, myslím, dobré znamení, že jsou tam skutečně věci, které za to stojí 🙂
Já se musím přiznat, že kdykoliv mi někdo doporučí nějakou knížku/film/místo/cokoliv, mile odpovím, že si to dám na nějaký svůj to-„něco“-list, jenže ve skutečnosti si tam téměř nic z těch doporučení nedávám. Neříkám, že vůbec nic, ale taky hodně záleží, kdo mi danou věc doporučuje, jaké má proto důvody a v jakém kontextu se to děje. Někdy si říkám, že se tím možná o něco ochuzuju, ale myslím, že to tak horké nebude.
Tak třeba Cimrmany jsem viděla poprvé teprve před rokem (během první vlny jsme na to s Modrým koukali skoro každý večer) a i když mi je všichni roky před tím doporučovali, odkazovali na vtipy (a já se nechytala) a nebo dokonce předpokládali, že jsem ten základní kámen české kultury musela přece jako sečtelá šprtka vidět, prostě jsem se k tomu dřív nedokázala dostat (ne z časových důvodů, ale prostě se mi do toho nějak nechtělo, necítila jsem tu potřebu).
Díky za článek hodný zamyšlení – jak je tu zvykem. Já sem chodím tak ráda.. 🙂
To mám velkou radost, že sem chodíš ráda! Máloco mě dokáže potěšit víc 🙂
A myslím, že to máš v těch doporučovacích věcech asi dost podobně jako můj manžel. Toho taky Cimrmani (a řada podobných „všeobecně známých“ věcí) úplně minuli a doháněli jsme to až spolu úplně od nuly. Ale já je mám ráda tak moc, že mi vůbec nevadilo se na to všechno podívat ještě jednou 🙂
Určitě jsou i dobrá doporučení, ale stresovat se z toho, co musím přečíst nebo vidět… Tohle dodržovat šlo možná v době minulé, kdy vycházela tak 1 dobrá kniha za týden a 3 filmy do roka, které stály za vidění. Stres byl sehnat tu knihu a lístky do kina…
Marie Veroniko, měj pohodové dny. Helena
Jéje, 3 filmy do roka! To je ze současného hlediska skutečně nepředstavitelné. Zas na druhou stranu, když si spočítám, kolik vyjde věcí, o kterých vědí skutečně všichni… možná to číslo nebude o tolik větší. Krásné dny! 🙂
Všecko dělám, protože musím, i tady chodím z musu! Ale svědomitě si vyslechnu, co mi přátelé poradí, abych viděl, slyšel a četl a pak to taky vždycky udělám. Jenže nemám přátelé, takže vlastně nic!
Tak v tom případě doufám, že je aspoň tenhle mus k vydržení 🙂