Tak trochu jiné léto

Letošní léto bylo tak trochu jiné, a to hned z několika různých příčin. Důvodem číslo jedna, který ovlivnil úplně všechny, je samozřejmě covid. Na rozdíl od loňských benevolentních pravidel, kdy jsme si bláhově mysleli, jak to máme za sebou, se letos nijak závratně nerozvolňovalo – a jelikož jsem nechtěla řešit fluidně se měnící pravidla pro cesty do zahraničí, povinné karantény ani nic podobného, tak jsem se po více než deseti letech rozhodla neopustit republiku. Žádná Francie, Alpy ani Tatry; vystačila jsem si s jižní Moravou, středními Čechami, Pošumavím a Orlíkem.

Poprvé po několika letech jsem si také mohla dovolit něco jako prázdniny: úžasnou svobodu se prostě sebrat, odjet a nemuset se při tom nikoho dovolovat. Úplnou volnost jsem samozřejmě neměla, protože granty a akademické reporty neznají oddechu, ale i tak se mi povedlo zvolnit víc, než jsem čekala. A bylo to velmi osvěžující.

Jestliže jsem před časem psala o spirále, na kterou se dostane dříve nebo později snad každý zodpovědný spotřebitel, tak letošní léto moji rychlost snad zdvojnásobilo. Začala jsem se totiž zajímat o pomalou módu (či jak praví zažitý anglický termín slow fashion) a to, co jsem ušetřila za levné tuzemské cestování, jsem vrazila do přestavby svého šatníku směrem k udržitelnějšímu, etičtějšímu a lokálnějšímu modelu. Vzhledem k tomu, že nákupy oblečení patřily vždycky k mým nejrealističtějším představám pekla, mě velmi překvapilo, jak moc mě to bavilo. Vybírat z překrásných kousků s přidanou ekologickou a etickou hodnotu je zjevně recept i pro nejzatvrzelejší odpůrce.

Posledním a patrně nejvýznamnějším bodem, o kterém se nicméně pořád ještě zdráhám psát, pak je můj román. Po dvou a půl letech jsem ho totiž dopsala; respektive dotáhla ho do podoby, která uzrála pro oči druhých. Teď jsem tedy ve fázi, kdy přijímám zpětnou vazbu od těch, jimž jsem svůj kus svěřila – a věřím, že jejich skvělé rady mě posunou mnohem dál, než kam bych zvládla dojít sama. Zdaleka ještě není hotovo, ale už pouhá skutečnost, že jsem se dostala do téhle fáze, mě naplňuje nesmírným zadostiučiněním. Před pár lety jsem i tady na blogu vyjádřila přání napsat jednou něco většího; a teď to tady je. Ještě sice bude potřeba celé další kolo úprav, ale co na tom? Napsala jsem román. První román ve svém životě.

Buďme ovšem upřímní: s posledním uvedeným bodem souvisí i o dost méně příjemný úkaz, a tím je moje zdejší absence. Když jsem v červenci zaklapla notebook se slovy „a je to dopsané“, přišla kromě obrovské záplavy endorfinů i rozměrově srovnatelná tvůrčí prázdnota. Během minulých let jsem vždycky v červenci čerpala inspiraci a v srpnu už v zásadě pravidelně na blog přispívala; letos se ale dostavil zásek, který ne a ne odejít. Konec srpna nicméně klepe na dveře a já bych ráda tohle blogové mlčení konečně prolomila. Protože blogovat chci a není od věci si připomenout, jak že se to dělá.

Vracím se tedy nejistým krokem, nesměle a po špičkách a doufám, že na tenhle článek budete pohlížet shovívavě. Bude to potřebovat: téma „co jsem dělal o prázdninách“ je totiž nepochybně jedním z nejhorších slohových témat všech dob.

24 odpovědí na “Tak trochu jiné léto”

  1. Ja jsem v zahranici byl, s nekolikrat, o necem pisibna blogu….Zjistuji, ze tady se to v tom srovnani bere jeste relativne d rozumem….Preji at se zadari s tim romanem…Pripomnelo mne to naivni pokusy v mem detstvi, dnes bych si navtajovybpodnik netroufl, ani bych na nej nemel …Takze stbse dilo podaří

  2. Páni Maru, gratuluju :)) Tohle je věc, o který zatím pořád jenom sním 😀 Máš můj obdiv a úctu, žes to dokázala. Určitě to není nic lehkýho, jednak se vůbec dokopat něco vymyslet, strukturovat nějak svoje myšlenky a pak to ještě sepsat. Smekám a doufám, že si ho budu moct brzy přečíst 🙂

    1. Moc děkuju 🙂 Je to opravdu strašně práce a je potřeba velký vnitřní hnací motor, aby to člověk dotáhnul a nevzdal to po třech kapitolách (jako jsem to vždycky vzdávala já). Je to holt jako ve všem – poctivá dřina je podmínka číslo jedna. Ale taky je to nádherný proces, naprosté flow a už jenom ten pocit, že nebylo nic a teď je něco, je zdroj obrovské radosti 🙂

  3. Který knihomol by nechtěl napsat román, gratuluji. Já jsem „román“ dokončila naposledy tak v patnácti a samozřejmě stojí za nic.
    Moje léto letos moc jiné nebylo, naopak mám po něm pocit, že jsem se konečně vrátila k původnímu životu. Alpy mi chybí, ale věřím, že na mne počkají a neutečou. 🙂

    1. Děkuji 🙂 Ano, i moje poslední pokusy o delší příběh skončily zhruba v tomhle věku. Tedy s tím rozdílem, že jsem nedopsala nikdy žádný 😀
      A je moc hezké slyšet, že ses vrátila tak rychle k původnímu životu. Věřím, že i na ty Alpy dojde dřív, než se nadějeme 🙂

  4. Hlásím se k lidem, co první i poslední román dopsali v patnácti a to, že ho přečetlo minimum lidí je jen dobře. Příběh sice žije stále dál a z původní podoby už mnoho nezbylo, ale už mě nijak netáhne ho sepisovat. Na tvoji knížku jsem se dlouho těšila 🙂
    V naší zemi je spousta krásných míst, týden by se sice nechal využít i a nějakou delší cestu, ale nemůže být každý rok posvícení. Když na Moravu vyrazíš na víkend, máš beztak pocit, že půlku času trávíš na cestě.

    1. Myslím, že žádný román napsaný v patnácti nemůže dopadnout kdovíjak světoborně. To už by musel být nějaký génius!
      A jsem ráda, že jsem si letos takhle doplnila cestovní vzdělání. Ono je trochu ostuda znát francouzský zeměpis líp než český 😀

  5. Myslím, že shovívavosti není vůbec zapotřebí. Pokud jde o román, máš můj velký obdiv, že jsi byla schopna rozdělanou práci dokončit. Ten můj má totiž už asi 15 verzí, z nichž ani jedna není dokončena, což není divu, protože není ani uspokojivě domyšlena. A bohužel, nejsem Schubert, abych uměl udělat fakt dobré nedokončené věci :-). Na tvůj román se každopádně moc těším!

    1. Schubert mě opravdu rozesmál 🙂 Mezi hudebníky se navíc Nedokončené s oblibou přezdívá Nekonečná, což v kontextu nedomyšleného příběhu s 15 verzemi dává ještě o něco půvabnější smysl 🙂

  6. Milá Marie Veroniko,
    tak se tady tak podivuji, jak každý chtěl psát romány! Já teda ne! Slohy jsem odjakživa nesnášela. 🙂 A ta vyjadřovací schopnost mi samozřejmě trochu chybí i v němčině. Není problém to přeložit, ale VYMYSLET, co vlastně chci říct! A když je nejhůř, připojím do diktátu slova ve významu: „… nebo něco podobného v tomto smyslu, inteligentnějšího“. 😀

    1. Můžu tě ujistit, že i při psaní je pro mě nejobtížnější ta část, kdy jde o to vymyslet, co vlastně chci říct 🙂 Jakmile je na světě myšlenka, tak už se do slov obléká vlastně poměrně snadno 🙂 A ten konec je tak pěkný, že ho snad taky začnu používat 😀

      1. No jo, Marie Veroniko, ale máš ty k dispozici písařky, jako já, který celý den pouze zpracovávají lékařské zprávy?? Protože jinak je ti ta věta k ničemu! 🙂 Občas je to fakt pohodlné, když se nemohu „vyžvejknout“.

        Mně diktáty nesedí, raději sama píšu, ale tady to jinak nešlo. Na svém předchozím pracovišti jsem si psala zprávy sama a byla jsem v tom dle sekretářky dokonce lepší, než mnozí rodilí mluvčí. Ale je fakt, že tady to máme o něco složitější a s pomocí „Textbausteine“ je to rychlejší. Protože děláme i podklady pro posudky, tak musím občas dokázat popsat činnosti, které mi nic neříkají ani v češtině. 😀

        1. Písařky tedy k dispozici nemám! 😀 Ale když počkáme ještě nějaký ten rok, tak se jistě překotně vyvine možnost diktovat umělé inteligenci (aby nepsala úplné kraviny), tak to pak písaře budeme mít všichni. Obávám se ale, že i tehdy si to budu psát sama – a to i z důvodů, o kterých píšeš.

          1. No, nemysli si, na vizity už se tady používá speciální diktafon, který rozpozná lidskou řeč. A dokáže se i učit (když např. tady jeden Oberarzt, taky cizinec, říká často „e“ na konci slov tam, kam to gramaticky rozhodně nepatří, tak ten přístroj postupně to „e“ z přepisu už automaticky vymaže). Pokrok nezastavíš! 🙂

  7. Gratuluji, a jake jsou ohlasy od prvnich ctenaru? Budes ho vydavat? Pohodovy navrat z leta i s tim spokojenym aaach po posledni dopsane strance!

    1. Díky! 🙂 Ohlasy jsou dobré, ale zároveň je zjevné, že je potřeba to ještě upravit a poladit. Pokud se to povede k všestranné spokojenosti, tak pak se nejspíš skutečně začnu snažit o vydání 🙂

  8. Na tvoji knihu se neskutečně těším! Mám tvé články ráda, jak jsou upřímné, hezky učesané a čtou se jedna báseň. Naprosto chápu, že blog šel v tuto chvíli stranou, ale těch pár měsíců nižší aktivity nám snad román hravě vynahradí. 🙂

    Nakupovala jsi nakonec i v Reparádě? Jak jsi spokojená?

    1. Moc děkuji za milá slova a doufám, že tvá očekávání nezklamu 🙂 Ano, v Reparádě jsem nakonec taky nakupovala! A jsem nadšená, určitě to nebylo naposledy 🙂 Mimochodem tvůj blog mi byl ve vodách slow fashion velkou inspirací. Díky za to 🙂

Napsat komentář: Marie Veronika Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.