O kočičím kouzlu

Mám důvodné podezření se domnívat, že kdybych byla postava v počítačové hře, neměli by mě hráči příliš v oblibě. Nedisponuji vyrovnaným mixem různorodých dovedností, které jsou vhodné v zásadě na všechno, neumím se ohánět mečem ani střílet, a pokud by mě někdo vysadil na neznámé planetě, ztratila bych se nejspíš už na letišti. Ovšem buďme upřímní, disponuji i celou řadou naprosto nepraktických nadání na poměrně vysoké úrovni. Nejpozoruhodnější z nich je patrně Kočičí kouzlo (Cat charm), level sto.

Dlouho jsem nevěděla, že takové kouzlo vůbec mám. Doma jsme, pravda, pár koček měli a vždycky to byly primárně moje kočky. Vlastní mazlíček se ale nedá dost dobře počítat, protože u něj vstupují do hry i daleko pragmatičtější pohnutky, třeba žrádlo. Sílu své magické dovednosti jsem proto plně pocítila asi až v momentě, kdy jsem poprvé stanula v bytě naší paní domácí a jedna z jejích dvou koček (ta opatrnější) ke mně přišla a beze všech okolků mi vlezla na klín. Krom toho, že jsme v tu chvíli vytvořili velmi solidní základ našeho nájemnického vztahu, jsem rázem získala i dvě externí kočky. Pod vliv mého kouzla se dostala zejména ta druhá: netrvalo dlouho a začala za mnou chodit prakticky pokaždé, když jsem šla vynést kompost. Paní domácí jí následně začala žertem říkat nevěrnice, což ovšem za sebe nemůžu potvrdit, protože nevěrnice za mnou běhá i v dešti, mňouká za sklem, když mě vidí přes okno, a údajně poskytuje i perfektní zpravodajství o tom, kdy se vracím domů.

Od té doby se učím se svým kočičím kouzlem zacházet a musím konstatovat, že funguje skvěle. Občas mi stačí zavolat na úplně neznámou kočku a ona přiběhne. Některé se nechávají hladit, jiné mi (opět) samy vyskočí na klín, další za mnou na ulici chodí a ty nejbojavější alespoň na moje zavolání přestanou utíkat a zamňoukají. A abych předešla nemístným dotazům, tak musím podotknout, že u sebe nikdy nemám kočičí žrádlo a drtivou většinou ani nic dalšího, co by mohlo kočku z čistě zištných důvodů zajímat.

Upřímně řečeno vůbec nevím, v čem moje kočičí kouzlo vlastně spočívá, ani jak se to stalo, že jsem ho dostala do vínku. Jedno je ale jisté: nevěřím díky němu povídačkám o tom, že jsou kočky falešné, jde jim jen o kus žvance a na nikom jim nezáleží. To prostě není pravda (nebo rozhodně ne celá pravda). Možná že až kočky zorganizují všeobecnou vzpouru proti lidem a já se stanu jejich oficiálním diplomatem, všechno do sebe s úžasnou samozřejmostí zapadne a budu mít jednou provždy jasno. Do té doby můžu leda tak uvažovat o tom, jaká další kouzla existují. Co třeba kouzlo člověčí?

20 odpovědí na “O kočičím kouzlu”

  1. Problem je ze zvirata vnimaji jinak a mnohdy citlivěji nez lide..Nemyslím nejake nadprirozene vlastnosti, ale výraz, pachy feromomy, apod. Ostatne ted vysla zajímavá kniha Desatero smyslu Takj se stane, ze člověk přitahuje zvíře, nevěda jak

  2. Mezi našimi kočkami jsem měl vždy špatnou pověst, protože jsem je rozmazloval výrazně méně než moji rodiče. Týden, který rodiče trávívali každoročně v lázních, tak byl pro naše kočky zážitkem, na který se netěšily a na který si po návratu oprávněných majitelů vždy svou kočičí řečí hlasitě stěžovaly :-).

    1. A že takové kočičí stěžování může být pořádně hlasité! 🙂 Naše externí kočky občas mňoukají na chodbě tak, že není jisté, jestli to spíš nejsou sousedovic děti 🙂

  3. Zdravím kočkomilku a jsem ráda, že jsi to napsala. Zvířata taky potřebují společnost nebo třeba jen náznak pozvání někam a k někomu, kde by ty venkovní kočiny nebyly aspoň na chvíli samy.
    Tu knížku jsem si koupila a doporučuji všem, kdo se nějak zabývají přírodou. Mě k ní přivedlo dvouleté sledování hnízdění čápů a chtěla jsem vidět víc o obecné přírodě. Mám ji a nedám, je v ní mnoho zajímavého. Člověk nemůže vědět všechno a je dobré mít u sebe „příruční vědu“.
    Přitažlivost pro kočky chápu, zastavíš se a třeba přivoláš a pohladíš, zabroukáš, jsou rády za chvilku pozornosti. To není slabost, to je přednost. A že nekrmíš venkovní – naše jídlo by jim stejně nedělalo dobře. Měj se fajn a klidně broukej na venkovní kočičky ☺

  4. Kočičí kouzlo ti závidím! Kočky jsou super 🙂
    Jo, člověčí kouzlo by se taky hodilo, tam já jsem rozhodně v minusu 😀

  5. Podobně to má náš taťka. Ať je, kde je, vždycky se na něj nalepí nějaká kočka.
    Po mně jdou samozřejmě spíše psi.

  6. Ještě existuje kouzlo psí. Disponuje jím moje máma, která ovšem psy po jistých zkušenostech vůbec nechová v oblibě – snad proto jí skoro každý hafan projevuje náklonnost a snaží se obrázek psího pokolení v jejích očích vylepšit. Že jde o snahu ušlechtilou, avšak zcela kontraproduktivní, snad ani dodávat nemusím.

  7. Mam ho taky! A udajne ke mne lezou i kousky, ktere jsou jinak samotarske a vetsinu lidi nesnasi – a pak taky ty, u kterych clovek nema prilis duveru v cistotu srsti a paraziticke osidleni:) Ale u vetsiny z nich jsem hrda, ze aspon nekdo;) A diky za tip na vyse uvedenou knizku!

    1. Ano, na vzteklinu nebo parazity občas taky myslím, když se za mnou nějaká pouliční kočka rozběhne 😀 Ale zatím snad dobrý, tak si držme palce i do budoucna 🙂

  8. Pamatuji, jak mi jako malé holce vždycky přišlo nefér, že jakmile jsem k dědečkovi přišla na návštěvu já, kočky utekly, zatímco když přišel taťka nebo strejda, kočky se hned pelášily aspoň přivítat (mě a ostatní návštěvníky u toho však minuly velkým obloukem). Nikdo neví, jak to dělají, ale funguje jim to 100%, i když koček se už u dědečka vystřídalo několik a bojavé jsou všechny stejně.

    Máte krásné kouzlo, buď za něj ráda. 🙂

Napsat komentář: Stuprum Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.