Jak se modernizuje na univerzitě

Když jsem před deseti lety poprvé prošla branami univerzity, měla jsem pocit, že jsem vstoupila do jiného světa. A nejen to: možná i tak trochu do budoucnosti. Oproti gymplu, kde se kromě Bakalářů doslova žilo papírem, se tady vše podstatné dělo online. Rozvrhy, zápis předmětů, přihlašování na zkoušky, známky; index už jsme nedostali dokonce ani jako suvenýr. Na zápisu nám proděkan pro studijní záležitosti rovnou doporučil, ať si lajkneme fakultní facebook, a my jsme poprvé v životě měli pocit, že jsme se octli na instituci, která drží krok s dobou.

Všemi srdečně milovaný SIS nás ovšem rychle vrátil zpět do reality. Fungoval sice online, ale vypadal jako vystřižený z devadesátek: ošklivý, pomalý a naprosto neintuitivní. Při zápisu předmětů padal, protože nebyl stavěný na to, aby se přihlásili všichni najednou, a na všechno jste v něm potřebovali návod, protože bez něj jste byli namydlení. Připočtěme k tomu kvalitu počítačů v učebnách, z nichž některé bezpochyby patřily k nejpomalejším v republice, a vynásobme IT dovednostmi průměrného humanitně vzdělaného univerzitního profesora. Myslím, že výsledné skóre můžeme s klidným svědomím zaokrouhlit na nulu.

Skutečný zlom ale přišel až ve chvíli, když jsem se na fakultě stala tajemnicí. V momentě, kdy jsem SIS začala potřebovat k takovým kratochvílím, jako je vypsání termínu státnic, se ukázalo, jak to za otrhanou oponou informačního systému doopravdy vypadá. Musela jsem absolvovat povinné celodenní školení, kde nás učili pracovat s univerzitními programy – a z dobrého důvodu, protože by mohly soutěžit o titul nejméně intuitivního uživatelského rozhraní na světě. Psala jsem zoufalé maily své předchůdkyni, že mi nefunguje tohle ani tamto, všem návodům navzdory. Řešila jsem, že vyučující nezvládnou vypsat termín zkoušky. Že studenti, co odevzdali diplomku, nevyplnili nějaké naprosto marginální pole, bez kterého se ale k obhajobě nedostanou. Zkrátka že to celé asi vážně naprogramoval už Karel IV., jen do toho nepřidal ta vejce.

Od té doby se další zážitky jen kupí. Narazila jsem na projekt univerzitní knihovny E-prezenčka a uznávám, že mě moje zkušenost měla varovat; přesto jsem bláhově začala doufat. Ne že bych snad nerada obíhala fakulty po celé Praze, ale mít některé knihy k dispozici z domova a okamžitě, bez ohledu na to, jestli po nich náhodou na mnohatisícové instituci nezatoužil někdo další, se zdálo neodolatelné. Netrvalo dlouho a ze snových výšin jsem spadla zpátky na chladnou univerzitní zem: e-prezenčka vám totiž sice poskytne nejžádanější knihy digitálně, ovšem jen na několika speciálních počítačích ve studovnách jednotlivých fakult. A když jsem na digitalizaci knihovního fondu letos narazila podruhé, tak jsem po výměně několika mailů zjistila, že digitalizované knížky jsou dostupné jen studentům se speciálními potřebami. Jinými slovy: univerzita sice digitalizovaný fond má, ale prostě vám ho nepůjčí. A aby toho nebylo málo, tak tu ještě máme OBD, databázi na zaznamenávání vědeckých výsledků a moji největší technickou estrádu letoška. Střetla jsem se s ní poprvé a nečekala jsem žádné zázraky, vím, kde jsem. Ale když jsme dostali návod o 42 stranách a s celým seznamem často kladených dotazů, brada mi přeci jen lehce poklesla. Ovšem zaplať pánbůh za ty dary: on když se vás program po kliknutí na „uložit“ smrtelně vážně zeptá, jestli to chcete „uložit jako uložené“ nebo preferujete jednu ze dvou dalších možností, začnete po Descartově vzoru pochybovat opravdu úplně o všem.

Od chvíle, kdy jsem jako vystrašená prvačka seděla na zápisu do bakalářského studia, uplynula celá dekáda. Leccos se za tu dobu změnilo: fakulta se přestěhovala do jiné budovy a zemřel jeden z jejích zakladatelů; já jsem získala magisterský titul, změnila příjmení, odešla z akademické sféry a znovu se do ní vrátila. Některé věci ale proudu času odolávají se sveřepostí kamene. Když jsem se po několikaleté pauze znovu přihlásila do SISu, zjistila jsem, že vypadá úplně stejně jako před deseti lety; jako by ho někdo vyjmul z proudu času. Nepřekvapilo mě to ani trochu, jen mě tentokrát nostalgicky zahřálo u srdce. Na instituci, která pořád tiskne diplomy v latině, to snad ani nemůže být jinak. A konec konců kdo ví. Možná do něj Karel IV. tehdy ta vejce opravdu přidal.

16 odpovědí na “Jak se modernizuje na univerzitě”

  1. Nekdy mam pocit, ze jednou na tu dogitalizaci zajdem..Prijde z vesmiru mohutny elektronagneticky impuls a vse se zhrouti.. ..Nebo tonnapadnou ostri hackeri..

    1. Ano, to jsme si na bakaláři taky říkali, co se stane, až se někdo do SISu nabourá . Obzvlášť památnou připomínku k tomu přinesla facebooková stránka Cthulhu děkanem FF UK, kde se Cthulhu nechalo slyšet, že se mu absence indexů líbí, protože stačí shodit SIS a všechny studijní výsledky jsou… no však víme kde 😀

  2. To naopak turisty se podařilo za posledních pět let přímo překotně zmodernizovat. Začal se využívat bankovní účet, zřídil se mail a odvážní mi mohou psát na mobil – mám i WhatsApp! I zasedací a spací pořádky mívají předtištěné kolonky. Kdo by ovšem rád Facebook, nechť ho zřídí a spravuje. Vocamcaď pocamcaď.

    1. Dobře vy! 🙂 A myslím, že absence facebooku u Klubu českých turistů vůbec nevadí. Vzhledem k tomu, o jakou věkovou skupinu se primárně jedná, by to byla nejspíš dost zbytečně vyhozená energie.

  3. Taky se aktuálně potýkám s jedním zcela antiintuitivním systémem z dílny Karla IV., jen bez té bichle s návodem k použití. Ale uložit něco jako uložené, to nemáme, což beru jako první nesmělý krok do 21. století 🙂

    1. V tom případě upřímnou soustrast! Já jsem se během své copywriterské éry setkala s ještě jednou cestou do pravěku, a to v podobě SAPu. A to tedy taky byl zážitek s velkým Z.

  4. Něco málo vím o fakultě, o stěhování, o SISu – syn před pár dny úspěšně odstátnicoval a dalšímu studiu je přijat.
    Marie Veroniko, měj hezké dny.

    PS: nová budova se mi opravu moc líbí!

    1. Hezky! Tak to synovi moc gratuluju a ať se mu v dalším studiu daří 🙂 A nová budova… ještě jsem ji neviděla za provozu se studenty, ale zatím to na mě působilo tak, že je tam přespříliš šedivé a moc otevřeného prostoru, kde se není kam schovat. Inu, moderní architektura 🙂

  5. Tohle je asi specifikum všech univerzitních informačních systémů. Boj s ISem na Masárně byl obdobný a kupodivu i z toho lucemburského jsem měla dost rozporuplné dojmy. I v pokrokovém Luxu vše probíhalo papírovou formou na sekretariátu spíše než digitálně, dokonce i rozvrhy jsem dostala vytištěné.

    Nejvíce mi v paměti utkvěla přihlašování na povinná cvika na MUNI. Seřízení času dle ISu bylo nutností, neb býval o půlminutu až minutu posunutý. Ideální okamžik přihlášení vteřina před spuštěním, protože odezva systému byla zoufale pomalá. V následujících 5 vteřinách pak celý IS na dlouhé minuty spadl. Klikačky o místa na cvikách bývala skutečným bojem, neb některé předměty vykazovaly větší zájem nežli kapacitu a mně kvůli dvouoboru alternativní časy zpravidla kolidovaly s přednáškami na druhé fakultě.

    Můžu však říct, že tato praxe mi dala skvělou schopnost vyklikat si lístky na libovolné festivaly a koncerty se 100% úspěšností, neb nikde to není horší než na univerzitních cvikách. 🙂

    1. Jó, klikací závody! To byl zážitek. Taky jsme je měli – a sice asi trochu jiné než vy, ale rvačka to byla dost velká. Naštěstí byla spousta učitelů ochotná zapsat studenty do předmětu i nad kapacitu, takže jsem sice občas seděla pod kabáty, ale seděla 🙂

  6. Tak já jsem na univerzitě (tatíčka ne otce vlasti) byla už před dvaceti lety a to jsem jen valila oči, co všechno jde elektronicky. Jinak učit se stále nové programy je strašné. Proto vás možná toho chtějí uchránit a jedou pořád stejně 🙂

    1. Je pravda, že elektronicky jde skutečně leccos a konkrétně naše fakulta všechny papíry, které bylo možné eliminovat, eliminovala. Což ovšem pořád znamená, že se papíruje dost hrozně a každý student má svoji pořádně tlustou složku. To je ta digitalizace státní správy v praxi 🙂

  7. Informační systém univerzit, ježiš to jsou díla. Pořád nechápu, proč jsou dělaný tak strašně složitě. Já odpromovala před pěti lety a za dobu studia jsem se ho naučila používat tak, že jsem dokázala sestavit si rozvrh, přihlašovat se na zkoušky, odevzdat v něm diplomku a… to bylo asi všechno. I e-mail jsem si přesměrovala na soukromý, takže jsem vlastně ani nevěděla, jak se s ním v systému zachází. Půlka věcí mi přišla zbytečná, ta druhá naprosto nepřehledná. Velkou část věcí jsem v něm nikdy nevyužila. A teď v létě kamarádka co studuje ten samý obor, že jí musím udělat předzápis, protože ona nestíhá a vybrali by jí učitele. ….nejen, že jsem zjistila, že tam udělali jen pár kosmetických změn, které celý proces totálně zkomplikovaly natolik, že ty učitele stejně nestihla, protože když ti systém píše, že je rozvrh uložený, tak to znamená, že je vlastně jen „předuložený“ v „předtermínu předzápisu“ a musíš udělat ještě milion jiných kliků, aby se to uložil jako doopravdy – když je neuděláš, tak ti zapsaných zůstane jen hrstka náhodných předmětů, ačkoli jsi je zapisovala úplně stejně jako ty ostatní, ale že když to člověk pět let nepoužívá, tak se v tom nezorientuje ani během deseti minut. To už jsem rychleji zvládla i interaktivní formuláře katastru nemovitostí a obchodního rejstříku.

    1. Předuložený předtermín předzápisu mě naprosto odrovnal! To je tak přesný! 😀 😀 A s tou složitostí naprosto souhlasím. Člověk, který není naučený konkrétní postup krok po kroku, v zásadě nemá šanci.

Napsat komentář: Helena Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.