Můj střet s akademickou malostí

Když jsem minulý týden skládala v podstatě jedinou opravdickou zkoušku svého doktorského studia, čekala jsem, že to bude probíhat jako vždycky. Tedy že se budu dlouze a poctivě připravovat, pak jednoho dne nakráčím na fakultu, spustím obvyklou kulometnou palbu a odejdu úspěšně, s pocitem dobře odvedené práce a možná i na růžovém obláčku. Inu, o moc víc už jsem se splést nemohla.

Ne snad že bych vynechala dlouhou a poctivou přípravu nebo mě od zkoušky vyhodili. To zase ne (byť otázky na bulharskou gramatiku jsem opravdu nečekala). Ale když jsem opouštěla zkoušecí místnost, cítila jsem takové rozčarování jako už dlouho ne – a poprvé od návratu do akademické sféry na mě dolehlo všechno to znechucení, kvůli kterému jsem za sebou před čtyřmi lety práskla dveřmi.

Když jste na doktorátu, je totiž otázkou číslo jedna při každé příležitosti váš dizertační projekt. Bylo tomu tak i tentokrát a já jsem rozhodně nebyla tak naivní, abych si myslela, že by jeden nebo druhý zkoušející o tom, co dělám, někdy slyšel nebo se mi po slovech univerzální sémantický metajazyk dojatě vrhl kolem krku. Ale on je velký rozdíl mezi doplňující otázkou ohledně něčeho, co jste během tříminutového výkladu nestihli zmínit, a pohrdavým „to si tedy nedovedu představit, že by mohlo fungovat“ nebo „tak když tomu někdo chce věřit, ať si tomu věří“. Postoj „neznám to, takže je to blbost“ zkrátka rezonoval místností tak silně, že div nevysklil okna. A když zkoušení končilo slovy „pochybujeme o vašem dizertačním tématu“, málem mě ten příval úzkoprsé omezenosti úplně zavalil.

Nejsem si jistá, čím to je. Prakticky vždycky, když mluvím o svém výzkumu s lidmi mimo akademickou sféru, zazní dříve nebo později více či méně překvapené „tyjo, to je fakt zajímavý!“. A úplně vždycky, když jsem nucená obhajovat svůj výzkum před akademiky, to dopadne takhle. Mám málo titulů? Nemluvím dost přesvědčivě? Nabourávám jejich vlastní světonázor? Těžko říct, ale mohla bych si pomalu začít dělat čárky (blogoví pamětníci ostatně vzpomenou bitvu při mé diplomové obhajobě). Jako by to, že provinční český rybníček nikdy neslyšel o lingvistce světového formátu, byla moje chyba.

Trvalo několik dní, než jsem ten arogantní výboj rozdýchala, a bude ještě nejspíš trvat celé týdny, než to všechno odezní docela a stane se z toho sice trpká, ale přece vtipná historka (asi jako z té obhajoby). Nevím, jestli akademické prostředí tenhle typ lidí jenom přitahuje, nebo je ve větší či menší míře vytváří, ale moc doufám, že se nestanu jedním z nich. Jsem totiž skálopevně přesvědčená o tom, že Anna Wierzbicka jednou přepíše dějiny lingvistiky a dost možná celých humanitních věd. A chci být při tom; ovšem jen pokud to bude z těch správných důvodů.

33 odpovědí na “Můj střet s akademickou malostí”

  1. Na tenhle typ lidí lze bohužel narazit leckde, naštěstí se zpravidla vyskytují v nízké koncentraci. Občas překvapí i tam, kde by je člověk na první dobrou nečekal – viz prodavačka ze sámošky, která poměrně nevybíravě odmítala staršímu pánovi namarkovat kelímek smetany do svíčkové, protože se tam přece dává jiná a jeho paní ví kulové o tom, jak se má vařit.
    A gratuluji ke zkoušce!

  2. Na jednu stranu je to asi hlavně věc „osobnostního ustrojení“, na druhou stranu asi akademické prostředí opravdu vytváří vhodné podmínky, aby se takto povahově vybavení lidé ve svých pozicích a se svým vlivem cítili komfortně. Samozřejmě na zdravé skepsi a pochybnostech je (nebo by aspoň měla být) věda jako taková založena a každý novátor se musí přes tuto přirozenou skeptickou hradbu prosadit nezvratnými důkazy, postupně se přijetí dobrat, a to je někdy zatraceně dlouhý proces, protože zákony setrvačnosti platí – a na to se často zapomíná – nejen pro setrvačnost pohybu ale i pro setrvačnost klidu :-).

    1. Je to zatraceně dlouhý proces. V tomhle konkrétním případě ta teorie existuje víc než padesát let a je za tu dobu už podpořená takovým množstvím bytelného empirického materiálu, že ji lze bez potíží považovat za prokázanou. Kam se to ale hrabe na setrvačnost klidu 🙂

  3. Uf! Pevne verim, ze tenhle postoj tresouci okny bude jednou nejen vtipnou historkou, ale taky argumentem, ktery te ujisti v tom, ze prave tohle tema ma smysl. At na nej treba jednou vzpomenes jako na zacatek velke veci:)

    1. O tom, že moje téma má smysl, jsem přesvědčená už celkem dlouho, ale tenhle moment by skutečně mohl být jeden z těch, na které jednou budu vzpomínat. Patrně s tím, že právě tehdy, pod otřásajícími se skly jsem se zařekla, že jim všem vytřu zrak 🙂 Uvidíme 🙂

  4. Achjo, kdo z nás na univerzitě toto nezažil… Oponenturu diplomky mi dělala paní těsně před porodem, strohý a nicneříkající posudek nahrála 15 min před uzávěrkou a zcela evidentně práci nečetla, už jen protože doplňující otázky se týkaly oblastí, na které odpovídaly celé podkapitoly. Naštěstí oponentka u obhajoby nebyla přítomná a komise brala posudek s rezervou – nebyla jsem jediná, komu nedával smysl. Sice jsem to měla delší a musela ledacos vysvětlit (padaly i otázky na samotný posudek), ale nakonec z toho byla produktivní diskuze a výsledné B. Pocit křivdy jsem si však v sobě nesla ještě dlouho, protože na DP jsem pracovala intenzivně a pod skvělým a přísným vedoucím, který by mě nenechal odevzdat nic, co nebylo perfektní. Pochopila bych ledacos, ale ne, že mám posudek oponenta na D jen protože dotyčná řešila jiné problémy. Je těžké přenést se, že někdo šmahem ruky může odsoudit celé roky práce. Ať už z neznalosti, malosti nebo protože má zrovna jiné priority než zaobírat se posudky.

    1. Přesně! Tenhle akademický styl „já dělám tohle a ty to tam nemáš, takže snižuju známku“ mi vždycky otevírá v kapse kompletní švýcarský nůž. A je to tak rozšířené! Nejen ve vztahu vyučující-student, ale i vzájemně mezi akademiky. Ti jsou schopni si s tímhle argumentem navzájem stírat celé knihy. Radost, fakt.

  5. No pardon, ale téma dizertace, pokud už existuje, znamená, že bylo schváleno a katedrou přijato, pokud ne přímo katedrou iniciováno. Naparování se některých členů katedry slovy „pochybujeme o vašem dizertačním tématu,“ to je absurdní.
    Taky jsem dělala postgraduál, zkoušky mám všechny, i rigorozní, ale tu dizertačku jsem nenapsala :- ) Naparování některých VŠ učitelů probíhalo vůči sobě vzájemně a je pravda, že někdy to brali přes studenty – vyřizovali si svoje rozpory a názory na podkladě obhajoby nějakého studenta. některý ty jejich kecy nebyly pěkný, ale že by řekli, že pochyují o již schváleném tématu práce, to neexistuje.

    1. Díky za podporu 🙂 Učitelé, co si vyřizují vlastní spory přes studenty, to je asi jedna z nejsmutnějších věcí, co se můžou v akademické sféře stát. Někdy si říkám, že by vážně nebylo na škodu v těch univerzitních kruzích pořádně vyvětrat.

    2. „Téma disertace je schváleno“ – ano, ale v průběhu času se ukáže, že bude vhodné zaměření přizpůsobit/pozměnit/zvýraznit původně okrajový aspekt a něco potlačit/vypustit, protože vše se vyvíjí. Závěrem státní doktorské zkoušky je právě posoudit, nakolik původní představa vyhovuje.
      Jen v případě úplné změny tématu je nutné nové schválení oborovou radou.
      Jinak ty stesky, že komise „ne zcela chápe“, oč se jedná, jsou také trochu mimo. Každý je nějak specializován a nezná všechno, a to ani v rámci jednoho oboru, např. lékař se specializací oční/nosní/ušní neumí operovat srdce apod. Nejzrádnější je to na „velkých“ vědeckých radách u profesorských řízení, protože tam jsou zastoupeny všechny fakulty a uchazeč reprezentuje obor jedné z nich, důležitým faktorem je jeho publikační činnost (počet článků v časopisech s impakt faktorem), protože ta prochází kvalitními recenzemi, a také „umělecký dojem“ a schopnost reagovat na často hodně „odlehlé“ dotazy.

      1. Nejde mi o to, že by komise moje téma neznala, to jsem ani nepředpokládala (což je ostatně v článku explicitně řečeno a nikde tam není ani jeden stesk na to, že by to komise „ne zcela chápala“). Co mi vadí, je arogance ve stylu „neznám to, takže je to blbost“. Když mi někdo klade doplňující otázky, je to zcela v pořádku. Ale když ze mě dělá pitomce proto, že je sám velmi úzce specializován (jako ve vědě každý), tak to mi tedy v pořádku nepřipadá.

    1. Mně to připomíná libozvučností „integrovaný taktový grafikon“, s kterýmžto pojmem jsem se setkala asi před dvaceti lety a kupodivu má s univerzálním sémantickým metajazykem v principu i něco málo společného (jde o propojený jízdní řád se stejnými intervaly, jestli si to pamatuju dobře). Ale tomuhle aspoň rozumím o trochu víc (a jako nedostudované bohemistce a dostudované kulturoložce se mi líbí velmi)!

      1. Ano, řekla bych, že libozvučnost je skutečně srovnatelná 😀 A bohemistika a kulturologie, to je z úhlu pohledu přirozeného sémantického metajazyka téměř dokonalá kombinace. Jelikož mám magistra v sémiotice a na doktorátu jsem na antropologii, nemůžu si nevšimnout jistých podobností 🙂

  6. Koukám, že nafrnění idioti se najdou všude. Je jedno, kolik ti bude let, jaké za sebou budeš mít zkušenosti a co všechno dokážeš. Vždy se najdou tací, kteří ti vmetou do obličeje, že jsi nezvládla dost, že jsi něco udělala špatně, že nejsi dost dobrá. „Miluju“ tyhle lidi, co si myslí, že jsou něco víc.
    Držím palce, aby tvé studium dobře dopadlo a abys to všem ještě natřela!

    1. Je to tak. Vřele doufám, že se mi vůči nim časem povede vypěstovat alespoň jakás takás odolnost, protože v současném stavu se mě to dotýká daleko víc, než si podobné podpásovky zaslouží. A moc děkuju 🙂

  7. Akademické prostředí se mi celkově vůbec nelíbí… nevím, co jsem to měla kdysi za nápady, že bych dělala doktorát! Vždyť vůbec nevím, jak dám dohromady diplomku, a to už jsem jednou měla zapsané téma…

    1. To úplně chápu. Diplomkou se každopádně nenech stresovat – až do téhle fáze studia dojdeš, dost možná budeš dávno vědět co a jak. Já jsem se taky velkých akademických prací bála, ale dobře koncipované studium by tě k tomu mělo náležitě připravit 🙂

      1. No já nevím, jednou už jsem k diplomce došla a byla jsem z toho zoufalá. „Naštěstí“ nedošlo ani k pořádné konzultaci s vedoucím práce, protože se v té době moje studium pomalo sypalo.
        Snad to vyjde, no.

  8. „Jako by to, že provinční český rybníček nikdy neslyšel o lingvistce světového formátu, byla moje chyba.“ – že to není Freudian/Jungian slip, pls? 😉 🙂 😀 Vše dobré, s.

  9. Já jsem byl nejdřív přesvědčenej, že tam mělo být „o lingvistice světového formátu“, a tak mi přišlo vtipný, že ses asi upsala a vypadá to, že myslíš sebe – to by byl dobrej fór, ne? „Nemůžu za to, že o mě, lingvistce světového formátu, nikdy neslyšeli…“ 😀 Ale asi Tě namíchlo, že neznají nějakou tu pani, kterou Ty podle všeho hodně protežuješ, lajkuješ a vůbec na ní dost frčíš, ne-li ulítáváš!

    1. Jako jo, když si to po sobě znovu čtu, tak to vážně je možné interpretovat tak, že myslím sebe 😀 Tak doufám, že si to tak nevyložila většina čtenářů 😀 Ano, přesně tak, měla jsem na mysli Annu Wierzbickou. Na ní ulítávám dost 🙂

Napsat komentář: Miloš Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *