O doktorátu bez iluzí aneb naděje vlasti pod hranicí životního minima

Každý, kdo čte můj blog, to o mně ví: jsem doktorandka, tedy postgraduální studentka, která aspiruje na titul Ph.D., v mezinárodním měřítku nejvyšší akademický titul (v zahraničí nemají novodobou aristokracii v podobě docentů a profesorů). Hned na úvod bych chtěla poznamenat, že na doktorátu jsem řádově spokojenější, než jsem byla v práci, byl to krok správným směrem a nic bych na něm neměnila. Mějte to, prosím, při čtení na paměti. Bude to potřeba, protože všeobecně vzato jsou podmínky, v nichž jsou vychováváni budoucí vědci, naprosto nedůstojné.

Doktorand už není student v klasickém slova smyslu a netráví svoje dny na přednáškách a přípravou na zkoušky. Je to spíš jakýsi juniorní vědec, po kterém se žádá vlastní badatelská práce, jako je publikování v odborném tisku nebo účast na vědeckých konferencích. Stejně jako „dospělí“ akademici se tak i my podílíme na tom, kolik která fakulta a univerzita vykáže výsledků – a tedy také kolik dostane peněz. Domovská instituce si naše úspěchy připíše se stejnou samozřejmostí, s jakou na nás pobere státní příspěvek.

A tady se dostáváme k jádru pudla, totiž k otázce, co z toho máme my. Náročné vědecké angažmá, které často doplňuje povinná (a tedy neplacená) výuka, je odměněno doktorandským stipendiem. Ujistěte se, prosím, že sedíte na něčem opravdu stabilním. Doktorandské stipendium totiž nedosahuje ani dvou třetin minimální mzdy. Ano, čtete správně. Ani dvou třetin minimální mzdy.

Nádech, výdech a krasojízda pokračuje. Doktorandi nemají absolutně žádné zázemí: žádná pracovna, kancelář, vybavení, ba ani papír a tužka. Doba studia se jim nepočítá jako odpracovaná doba na důchod. Nevztahují se na ně žádné studentské slevy. Když mají to štěstí, že je nějaký seniorní akademik vezme pod svá křídla v nějakém tom grantu, velice často to dopadne tak, že sice mají nejmenší úvazek, ale musejí odvádět téměř veškerou práci – zneužívání postgraduálních studentů je zcela běžnou praxí. A když to štěstí nemají, tak si musejí najít nějakou normální práci, alespoň na poloviční úvazek. Kvůli tomu pak mají na studium méně času, vykazují horší výsledky – a to se podepíše kde? Na sníženém stipendiu. Ano, přátelé, doktorandské stipendium jde snížit! Takže doktorand, který nemá dost času na studium, je vytrestán tak, že má času ještě o něco méně.

Jaké jsou důsledky? Budoucí vědci vykazují děsivě vysokou statistiku duševních obtíží (obzvlášť riziko deprese je mnohem vyšší než u běžné populace) a ve výsledku jich 90 % studium nedokončí. 90 %! A když ho dokončí, nemají prakticky žádnou perspektivu. Akademických postů je nesmírně málo, takový luxus jako smlouva na dobu neurčitou nebo plný úvazek v zásadě neexistuje, a když se to náhodou povede, mají nástupní plat horší než pokladní v Lidlu.

Shrnuto, podtrženo: je to naprostá tragédie, kterou se v zásadě nikdo nenamáhá řešit. Akademici nejsou schopní se spojit a vyvinout tlak na to, aby byli za svou práci všichni důstojně zaplaceni (a ne aby hrstka jednotlivců vyháněla statistiky do relativně únosné výše). Samotní doktorandi a doktorandky sice už v posledních letech začali křičet, dle mého soudu ale pořád ne dost nahlas. Myslím, že za hranicemi akademické sféry stále prakticky nikdo neví, jak na tom doopravdy jsme. Ale když nad tím tak přemýšlím – možná že ani pořádný virvál by nepřinesl kýžený výsledek. Protože jak se zdá, ono to nejspíš vůbec nikoho nezajímá.

31 odpovědí na “O doktorátu bez iluzí aneb naděje vlasti pod hranicí životního minima”

  1. Pokud vim zsk alespon nekde jsou jako studenti bráni , s nektere vyhody zista ve aji…Co sr týče tech pr po fesoru, je zahraniční praxe odlisns, ale pokud vim, tak to existuje s tim, že je hsbilitovan profesorem pro tu konkretni školu s neni to obecne platny titul a nejmenuje je prezident (mozna ze v zemich byvsleho R-U)…Vim, že sposta nepohodlnych vedci v minulosti byla soukromymi docenty , mimotsdnymi profesory a radnou profesiru dostala az po prutahich, treba Freud..

    1. Přesně tak, pokud mají v zahraničí nějaký titul nad rámec PhD, tak bývá docela často vázán na konkrétní instituci. A někde si dokonce studenti s akademiky navzájem tykají! To kdyby se stalo u nás, tak by nejspíš Karel IV. v Karolinu z toho šoku spadl z podstavce 🙂

  2. Panejo, to jsem vubec netusila, i tech 90 % nedokoncenych postgradualu. Obrovska skoda, potencial ceska veda urcite ma. Bohuzel vse nasvedcuje spis tomu, ze zustaneme montovnou.

  3. To tedy opravdu vyznívá dost tragicky…a beznadějně.

    Jinak já bych si nebyla schopna ani zapamatovat třeba tahle tři slova „univerzální sémantický metajazyk“ 🙂

    Tak Ti alespoň budu držet palce…

    1. Já jsem měla ohromné štěstí, že se mi povedlo získat grant, který mě spolu se stipendiem důstojně uživí. Je to ovšem naprosto výjimečná situace – a až grant pomine, budu na tom úplně stejně jako všichni ostatní. Moc děkuji! 🙂

  4. Přiměla jsi mě najít v šupleti index postgraduálního studenta z ročníku 1991/92, což byl první ročník, kdy se u nás postgraduál zavedl :-). Setrval jsem v něm rok a půl a pak jsem odešel učit na gympl, protože jsme se chtěl oženit a to se s postgraduálem moc neslučovalo. Je velká hanba, že se situace za těch 30 let nijak zvlášť nezměnila, byť se každá vláda zaklíná vědou a výzkumem jako prioritou.

    1. Panejo, to jsi skutečný průkopník 🙂 Situace se změnila snad jedině v tom, že svatba už se s doktorátem tak moc nevylučuje, protože vzhledem k výši cen a nájmů pracovat beztak musí oba. A co se zaklínání týče… to už je prostě jenom smutné.

  5. To je hodně smutné povídání, dost kontrastní s tím, jak se naše vláda ohání tím, že věda a výzkum jsou prioritou. Držím pěsti, ať nepatříš mezi oněch 90% a projdeš všemi útrapami bez újmy na duševním zdraví.

    1. Je to bohužel tak. Co se priorit týče, jsme v reálu až za kupkou hnoje (zhruba tam, kde se nachází budování rychlostní železnice a plnění povinností v NATO). A vřelé díky 🙂 S útrapami na duševním zdraví mám poměrně bohaté zkušenosti na doktorátu zcela nezávislé, což mi dává naději, že bych v tomhle případě mohla vyváznout relativně bez úhony 🙂

    1. Musí – a za stávajících podmínek je to bohužel tak, že akademická sféra kromě idealistických brilantních mozků přitahuje i velmi specifický typ životních ztroskotanců. Hodně smutný příběh.

  6. Tohle je hrůza 🙁 A nejen u doktorandů, ale mám pocit, že spousta vysokoškoláků nastupuje za nižší mzdu než prodavačky v Lidlu :/ Já sama – 5 let studia, titul a výsledek? 26000 hrubého i 3 roky po ukončení školy (a v Praze).
    Do doktorátu bych nikdy nešla a obdivuji ty, co jdou, protože se zdá, že se to vážně nevyplatí. Starší akademici na to budou pohlížet jako na „já si tím taky prošel, tak ať si to ten doktorand taky vyžere“. Oni to měli těžké, tak nemají motivaci teď pomáhat mladším, kteří si tím procházejí.
    Kéž by se to změnilo 🙁

    1. Na doktorát člověk musí jít z úplně jiných příčin, než jsou finance, protože tam úplně všechno křičí proti tomu (a hodně nahlas). U akademiků se vyloženě hřeší na to, že to dělají z přesvědčení (stejně jako třeba doktoři nebo zdravotní sestry), a tak to podle toho vypadá. A máš určitě pravdu – spousta profesí je zaplacená špatně. Výše platu, kterou zmiňuješ, se k téhle skupině nepochybně řadí.

  7. Je to tak… Také jsem přemýšlela o doktorátu, ale protože jsem zároveň věděla, že brzy budu chtít rodinu a že ze stipendia bychom náklady jen těžko utáhli, šla jsem pracovat. Dnes jsem ráda, protože jsem se rychle vypracovala a nakonec změnila obor, ale přijde mi škoda, kolik třeba i velmi šikovných lidí finanční ohodnocení od doktorátu odradí. A to u nás byly i ty granty vcelku časté.

    1. Co jsem tak viděla ke konci studia, tak většina lidí, kteří se nakonec pro doktorát rozhodli, to udělali (z mého úhlu pohledu) z jakési zvláštní setrvačnosti. Ti, kdo o doktorátu nadšeně mluvili už od bakaláře, naopak většinou znechuceně odešli (asi jako já). Jak napsal kdysi do novin můj brácha: pokud bude akademická sféra chytré lidi odrazovat a oni místo vědy půjdou třeba do marketingu, tak budeme mít sice chytré reklamy, ale hloupou vědu a výzkum. Ámen.

  8. Kdysi jsem měla přání dodělat si po studiu doktorát, ale otevřené hranice a touha cestovat byla silnější, už jsem se ke studiu nedostala, pořád nebyl prostor a ani jsem si ho vlastně nedělala. Dnes bych se z něj těšilo asi jen mé ego. Ale alespoň bych mohla považovat studium za uzavřené.

    1. Myslím, že pokud doktorát v reálu neupotřebíš, tak za to ten pocit ukončeného studia spíš nestojí. Na to je to příliš mnoho práce, stresu a tak nějak všeho.

      1. Ti je pravda, živí mě uplně něco jineho, ale v koutku duše mi pořád hlodá to ego a moje láska k historii, no uvidíme, možná … ale je dobře, že ses do toho pustila.👍

  9. To je hrozné, ještě že myšlenka na doktorát z muzikologie mě dávno přešla.
    Věděla jsem, že se doktorandi netopí v penězích, ale že jsou na tom tak mizerně, jsem netušila. Tak to zpětně obdivuju všechny, kteří mě učili. Ne že bych je neocenila i předtím, všichni byli sympatičtí, zapálení a soucítili s námi víc než hotoví doktoři.
    Chce to v tom případě opravdovou vášeň, aby u toho člověk vydržel.

    1. Přesně tak – buď opravdovou vášeň nebo opravdu hodně cynismu. Setkala jsem se s oběma případy a jestli vás učili samí zapálení, tak to ti opravdu přeju 🙂

  10. To je hodně smutný příběh. U nás naštěstí zatím učí strašně zapálení doktorandi a přiznejme si, je skvělé, když vás učí lidi, které to baví. Na druhou stranu jsem zastánce toho, že by bylo hezké, aby se z nich nedělaly podržtašky….na bakaláři jsem si „neplacených“ praxí užila až až. A dalo mi to bezpochyby hodně. Na druhou stranu chce-li mít člověk rodinu a chce-li ji zajistit, což spousta lidí, co si doktorát dělá bezpochyby by rádo, protože na už má třeba i svůj věk, je to pozice, která je neslučitelná s takovým životním cílem, aspoň dle tvého popisu. Což je orpavdu smutné. Třeba s tím to nové Ministerstvo pro vědu a vzýkum (nebo jak si to budou říkat), něco udělá. Nebo by to mělo být v jejich zájmu.

    1. Ano, rodina je s doktorátem poměrně hodně v rozporu, rozhodně tedy z pozice živitele. A to vůbec nemluvím o něčem, jako jsou hypotéky! Ale vznik nového ministerstva mi dává maličkou naději. Třeba nám zvednou stipendium alespoň na úroveň minimální mzdy! 😀

  11. Přesně proto jsem se nakonec musela rozhodnout, že na doktorát nechci jít. Lidi si to nedokážou představit, co to obnáší, přesně jak píšeš.

    1. Naprosto tě chápu – však jsem před pár lety udělala stejné rozhodnutí a z univerzity znechuceně odešla (byť jsem nakonec po několika letech zase zpátky). A je to přesně tak: lidi, kteří se o doktorát sami osobně víc nezajímali, zpravidla vůbec netuší, v jaké situaci jsme. Vážně smutný příběh.

Napsat komentář: Marie Veronika Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *