O síle jara (a pár veršů k tomu)

Říká se, že některé věci se nemění, což je jistě pravda. Jiné věci se ale mění a sama jich na sobě vidím víc než dost. Kdybyste se mě třeba v dětském věku zeptali, jaké mám nejradši roční období, na prvním místě by patrně skončila zima. Milovala jsem sníh, dokonce i hrnečky se zasněženou krajinou a samozřejmě Vánoce. Jenže klimatická změna je neúprosná a zima se v našich končinách proměnila v blátivé, šedé období, na kterém zůstaly romantické leda ty Vánoce.

Změnily se tedy i moje preference. Z depresivního dítěte vyrostla veselá a nadšená teenagerka, která svoje depresivní tendence přelila do poslechu smutných písní, temného psaní – a do obliby podzimu. Zamilovala jsem si nejméně oblíbené roční období, a to se vším všudy. Milovala jsem vždycky jasné barvy, i oblíbila jsem si nádherně pestré listí padající ze stromů; moje láska ke sněhu a jinovatce se nenásilně převtělila v obdiv obdobně milosrdné mlhy a dlouhé večery se svíčkami a masalou zůstaly tak, jak byly. Navíc se mi jako každému teenagerovi líbilo, že mám ráda něco, co většina lidí ne.

Jenomže člověk stárne, z veselé teenagerky se stala teenagerka depresivní a následně depresivní mladá dospělá, a i když temné časy po pár letech odešly, moji duševní krajinu značně změnily a s ní i leckteré moje preference. Podzimu zůstalo jisté melancholické kouzlo, na můj vkus už bylo ale příliš silné. Začala jsem milovat jaro.

Už dlouho mám za to, že na světě není nic krásnějšího než kvetoucí stromy. Když měl v roce 2012 nastat konec světa, projevilo se to zejména velmi dlouhou zimou, ze které se začátkem dubna skokově stalo prosluněné jaro. Na Petříně tehdy vykvetl celý sad naráz a já jsem se tam procházela a připadala si jako v ráji. Nemohla jsem se na tu nádheru vynadívat, a když jsem do školy četla Kunderu, kterého bytostně nesnáším, vzala jsem si ho právě tam a vprostřed té rozkvetlé pohádky jsem i ten jeho hnusný, šovinistický cynismus zvládla rozdýchat, a ještě se vrátit v povznesené náladě.

Přestože nám letošní jaro dává mnoho důvodů k truchlení a žalu, ani všechen ten bláznivý lidský mumraj nedokáže zabránit každoročnímu dotyku ráje. Na Petříně opět rozkvétají do andělské krásy sakury, v parčíku před naším domem jabloně a hrušně a o kus dál zlaté deště. I letos nám stromy připomínají, že je tu něco, pro co stojí za to žít; krása, která nás všechny dalece přesahuje.

Zátiší s rozkvetlými jabloněmi

Ptám se a ty nic neříkáš
Vrůstáme spolu do ticha
Pod rozkvetlými jabloněmi

S nebem nás zase spoutala
Tenoučká pavučinka
Bílí pávi jdou za svědky
Bláhoví svatebčané

20 odpovědí na “O síle jara (a pár veršů k tomu)”

  1. Krása! Jaro i verše. Zrovna v pátek jsem si procházel část petřínských zahrad, na které kvetou mandloně a bylo to po dlouhé zimě úžasné.

  2. Krasny. Taky pocituji genezi. Jako mala jsem milovala leto (protoze prazdniny, zmrzliny a koupaliste), v dospelosti to prerostlo do jara (a taky zacinam byt smirlivejsi k podzimu. Jen a tou zimou to nejak neklape. Na jare mam krome kvetouci nehy stromu nejradsi vuni deste a hliny. A jak sviti slunce a protahuji se pomalinku vecery.

    1. Děkuji 🙂 Je pravda, že léto mělo oproti ostatním obdobím obrovskou výhodu prázdnin. To je trumfové eso, které se těžko přebíjí 🙂 A máš pravdu, vůně jarního deště je kouzelná a předpověď říká, že si ji tenhle týden vychutnáme až až 🙂

  3. Vida! I já byl včilko na mandloních, avšak v Hustopečích, víme?
    A zajímavá věc – nikdy by mě nenapadlo, že je podzim jakkoliv neoblíbený. Mám pocit, že kolem mě bylo podzimníků vždycky dost; to ta blízkost konce, štiplavé kouře v nose, nostalgie, doom, zmar a nekro! Tak tak! :oD

    A jaro, no… Ano, přijde mi krásné svěží a milé, přece naivní a prostinké.
    (Kam se hrabe na doom, zmar a nekro?) \m/

    1. Každý za svými mandloněmi! 🙂 A co se toho podzimu týče, tak můj dojem byl z podstatné míry tvořený tím, že jsem se jako teenager hodně pohybovala ve výrazně starších kolektivech a řeknu ti, že mezi lidmi středního věku a důchodci podzim opravdu neletěl. Až když jsem víc zakořenila mezi vrstevníky, se ukázalo, že doom, zmar a nekro nejsou vůbec tak velký underground, jak se mohlo ze začátku zdát 🙂

  4. Kvetou jabloně? Tady se jim pozvolna nalévají pupeny, Praha je holt napřed. Vidíš, mně obliba podzimu zůstala, ale toho barevného se šusticim listím. Naopak květy sakur mám místo za symbol života za znamení smrti, roste jich dlouhá alej před Vinohradskou nemocnicí. Krásné byly, ale nějak se na ně od té doby nemusím dívat.

    1. Tady už jsou v plném květu 🙂 Když jsem ještě každý týden pendlovala mezi městy, mělo to kromě spousty nevýhod i jednu velkou výhodu – a tou byla skutečnost, že jsem prožívala postupně dvě jara 🙂 A ty sakury naprosto chápu. Jsou tam a není jich vůbec málo.

  5. Já se učím mít ráda to období od listopadu do března. Jak jsem přes rok zvyklá fotit kytky a přírodu a tak dál, dělají mi ty holé větve trochu problémy. Snažím se co to jde a supluju to různě městem a tak dále, ale jak všechno rozkvete, rozkvetu taky 🙂

    1. Je pravda, že z perspektivy fotícího člověka může být podzim a zima docela nuda. Holt ne každý rok se povede taková sněhová nadílka, aby sáňkaře na Petříně musela rozhánět policie 🙂

  6. Že bys byla podobně rozervaná, tak jako já? 🙂 Ale ono to tak funguje u lidí s vysokou citlivostí, máme prostě velmi mnoho spojů v mozku, a tak člověk lítá z depresivních nálad do pocitů štěstí klidně i během jednoho dne. Nebo aspoň já to tak mám.

    1. Ano, tady také tak – a někdy jsou ty hupy opravdu hodně rychlé a strmé a jindy naopak funguje obrovská setrvačnost. Myslím, že rozervanost je v tomhle ohledu velmi trefný termín 🙂

  7. Když jsem řekla, že nasnáším Kunderu, byla jsem pro některé divná, vždyť je to emigrant?!, jsem ráda, že ho nesnáší i jiní.
    S ročními obdobími to mám tak, že na otázku: Kdo má rád zimu, jaro, atd, bych jásavě volala: Já. Prostě rozkolísaná…:)

    1. Já se svou antipatií ke Kunderovi většinou nijak netajím a až mě občas překvapovalo, kolik nás tenhle postoj sdílí 🙂 Takže určitě nejsme sami a na naší straně je i leckterý sečtělý univerzitní profesor! A tvé sympatie ke všem ročním obdobím bych určitě nenazvala rozkolísané – spíš velmi rozumně vyvážené 🙂

Napsat komentář: Síťa the Oliheň Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.