V čekárně aneb model lidstva

Čekárna u lékaře je takové lidstvo v malém. Najdete tu všechny lidské typy: od odevzdaných po vychytralé, od nesmělých po extrémně ukecané, od nejmenších po ty, kdo by mohli poutavě vyprávět o konci druhé světové války. I proto tu lze pozorovat lidské povahy i neodolatelnost skupinové dynamiky jako pod drobnohledem. A právě to jsem dnes dělala celé dopoledne.

Začalo to fází individualistickou. Když jsem dorazila, koukali všichni do telefonů nebo knih, případně rovně před sebe a ptali se maximálně na to, kdo přišel jako poslední – jak už je to u nás ve slušných čekárnách zvykem. Až na celou plejádu popotahování (podotýkám, že nešlo o ORL ani o alergologii) vládlo naprosté ticho.

Individualistický étos ovšem záhy rozbily tři skutečnosti. Jednak pán z čeledi vychytralých, který se v čekárně zaregistroval a odešel za jiným zařizováním, aby se následně vítězoslavně vrátil, zatímco my jsme stále trpělivě čekali na svých místech. To vyvolalo vlnu všeobecného pohoršení („Přišel jste až teď, takže jste poslední.“) Druhou skutečností byl přístroj na registraci. Zhruba polovina lidí nevěděla, co se s ním má dělat, a tak se jiný pán galantně ujal role technické podpory a nově příchozím své služby rovnou bezplatně nabízel. To vyvolávalo pro změnu vlny sounáležitosti a veselí („Nojo, to bych na ten návod musela vidět!“ „Já na něj viděla a stejně mi to nepomohlo!“). Třetí skutečností pak byl všeobecný pohár trpělivosti, který v jednu chvíli prostě přetekl.

Tehdy začala fáze solidární. Lidé se navzájem svěřovali, v kolik hodin přišli a jak dlouho už čekají. Obzvlášť jedna paní, která dorazila za deset osm a ještě v půl jedenácté seděla na svém místě, si dávala velmi záležet na tom, aby o svých strastech zpravila úplně všechny nově příchozí. Mohutně jí pak sekundovala jiná paní, která nás pro změnu v pravidelných intervalech (aby o to někdo náhodou nepřišel) děsila historkou o tom, jak tam v pátek bylo 18 lidí a fronta se táhla až na ulici, takže to rovnou vzdala. Postupně jsme také v návaznosti na nejlepší tradice Sherlocka Holmese dedukovali, jak je možné, že k takovým návalům dochází, proč zrovna ani jedna z alternujících doktorek neordinuje, kdy měla která z nich covid a kdy dovolenou a kdo je čí snacha či dcera. Každý další příchozí donesl svůj střípek poznání a postupně jsme skládali komplexní obraz ze života jedné malé ordinace.

Fáze, která následovala, pro mě byla jednoznačně nejbizarnější. Šlo o něco, co bych nazvala kolektivním léčením. Tím nemyslím placebo ve stylu „když vidím ten nával, jsem najednou radši úplně zdravý“ (takových zázračných uzdravení ovšem také proběhla celá řada). Myslím tím opravdové kolektivní konzultace, kdy čekárně sdělíte, jaký problém vás trápí, a spolučekající, kteří něčím podobným někdy trpěli, vám poradí, co je na to nejlepší. Jedna paní si tak například odnášela nejen recept z ordinace, ale i podrobný popis jiného přípravku od paní, která seděla vedle ní – včetně ceny, složení a dávkování. Po tomhle zážitku mám za to, že síla lidového lékařství se v odborném světě profesionální medicíny značně podceňuje.

Jestli přišla ještě nějaká další fáze, už jsem naštěstí neměla šanci zjistit. Konečně jsem totiž byla vpuštěna do ordinace a tento rituál mě jednou provždy ze solidárního společenství čekárny vyškrtl. Ano, naplnil se tím důvod, proč jsem přišla, ale zároveň mi to bylo skoro líto. I já jsem se během těch několika hodin stala organickou součástí toho společenského mikrokosmu a čerpala z jeho četných výhod. Přestože bych za normálních okolností nikoho z těch lidí neoslovila a neměla bych nejmenší tendenci se s nimi kamarádit, v tu chvíli jsme si byli zvláštně blízcí. Říká se, že sdílené negativní zážitky tmelí a je to tak. Těžko věřit, že něco takového říkám zrovna já, ale kdybychom si tam bývali jenom potichu četli, odcházeli bychom všichni o pořádný kus chudší.

28 odpovědí na “V čekárně aneb model lidstva”

  1. Jednou jsem takhle stravila dopoledne na koznim a dal by se o tom napsat soubor povidek:) Mozna je to jeden z alternativnich smeru ceske mediciny, nebo krizovy scenar, jak resit nedostatek lekaru. Za me je jen stesti, ze se pacienti jeden po druhem neodhalovali pred ostatnimi a nezadali konzilium v cekarne o diagnozu. To bych treba na tom koznim zazit fakt nechtela:)

    1. Komentář mě pobavil dvakrát. Prvně svým obsahem, a pak tím, že byl bez diakritiky. To se potom takové kozní oddělení vymkne z původního obsahu.
      PS. Omlouvám se.

  2. Bezvadně napsáno, úplně jako bych tam byla taky…

    Napadá mě – celostní medicína – aneb zapojení rad z čekárny s těmi z ordinace 🙂

    Dříve jsem tak ráda pozorovala dění v čekárnách dětských lékařek.

    1. Díky! Nová definice celostní medicíny pobavila 🙂 A čekárny u pediatrů musejí být ještě úplně jiný level. Přímý přenos z reprodukce společenských vzorců 🙂

  3. Bravurně napsáno! Během čtení jsem si vzpomněla na jednoho spolužáka, který by okořenil celou atmosféru čekárny a všehno by komentoval: „To je ale den!“

  4. Tak do hovoru se zapojit to ne, ale když se někde tak dlouho hromadně čeká, tak aniž by ty lidi nějak moc interagovali, to jsem si všimla dávno, že vznikne taková jako… „skupina“, do které všichni „patří“. Naštěstí ale s čekáním u doktorů moc zkušenosti nemám, zatím jen na neurologii, tam je to vždycky na několik hodin. Což moc nechápu, protože ty lidi v těch ordinacích nejsou dlouho, ale pak je vždycky hrozně dlouhá proluka než vezmou někoho dalšího. A pak přivezou někoho akutního a dostane přednost ještě k tomu. Jako jednou když jsem tam čekala, tak tam byla nějaká pani na vozíku, že po nějakých lécích prostě náhle ochrnula na nohy a doteď může tak trochu používat jen tu jednu. Čekala tam taky dlouho, přišla za ní její dcera, a ta pani na ní, že jí to furt bolí a že už jí to nebaví a že asi skočí z balkonu. A ta dcera na ní že neskočí, protože na ten balkon nevyleze. A čekárna šla do kolen.

  5. Maruško, doufám, že šlo jen o nějakou drobnost a nic vážného… Ty fronty v čekárnách dokážou být pěkně vysilující. Máš pravdu, že negativní zážitky dosud cizí lidi sbližují. Co těch jsem si užila při traverzování republiky věčně zpožděnými vlaky! 🙂

    1. Naštěstí skutečně nešlo o nic vážného 🙂 A ano – České dráhy (a Česká pošta) by měly dostat nějaké speciální ocenění za stmelování společnosti. Protože jestli někdo vnáší do té dnešní polarizované skutečnosti jednotu, jsou to právě ony!

  6. Nejlepší jsou čekárny u zubaře. Maminky vysvětlují dětem, jak se jim vůbec nic nestane, zbytek kouká do mobilů nebo si povídá, když tu se zpoza dveří rozezní uširvoucí vřískot a po chvíli přejde v usedavý pláč. A úsměvy tuhnou nejen dětem, ale i dospělým.

    1. To by mi teda úsměv taky ztuhnul! 😀 Ale naštěstí se mi ani u zubaře nikdy nic podobného nestalo a dětský křik jsem slyšela jen z oddělení, která z mého hlediska byla zcela bezpečná 😀

  7. Lidské charaktery vtěsnané na pár metrů čtverečných. To jsou pak zážitky…
    Marie Veroniko, přeji příjemný den. Helena

    1. To tedy jsou 🙂 A to tam tentokrát ani nebylo žádné dítě, které by se v jednom kuse přeráželo o vlastní aktovku (to je jeden z dřívějších zážitků z téže čekárny, při kterém jsem málem praskla utajovaným smíchem)!

  8. Nevím, zdali si někdy studovala sociologii nebo tě tento můj milovaný obor někdy alespoň potkal, ale právě čekárna u lékaře je poměrně zajímavé prostředí na výzkum. Na vejšce jsme o tom četli nějaký zahraniční článek, který se právě různými typy lidí a tím, jak se vytváří kolektivní identita pacientů, zabýval. Škoda, že si nepamatuji název. Ale zkus pogooglit. Věřím, že najdeš. 🙂

    1. Tvoje intuice je velmi trefná – sice jsem přímo sociologii jako obor nestudovala, ale na svém humanitním bakaláři jsem měla svobodu spoustu předmětů si vybírat a velmi často jsem volila právě sociologii. A takový Berger s Luckmannem nebo Robert Merton se nezapomínají 🙂 A vůbec se nedivím, že na téma čekáren vznikají odborné studie. Když jsem to teď zase znovu viděla, měla jsem takovou chuť o tom napsat, že to ještě týž den skončilo na blogu 😀

  9. V čekárně jsem většinou jako posluchač a divák, ale baví mě, a nemyslím to vůbec ve zlém, jak se ostatní nechávají strhnout :).

  10. Zdá se, že tento způsob trávení času v čekárnách je nadčasový: bylo to tak, je a bude….😊

  11. Vlastně nevím, k jakému typu bych se v takové čekárně zařadil, protože když mám někde podobným způsobem čekat, asi po pěti minutách mizím po anglicku zcela zdráv.

Napsat komentář: Míra Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.