Tělocvik a já

O věcech, které jsou průměrné a normální, se nepíše snadno. Vtipné i dramatické historky přímo žádají extrémy – hvězdné úspěchy, katastrofická selhání, případně ideálně obojí. V mém životě existuje oblast, která právě takovou třaskavou směsici obsahuje v míře vrchovaté, a mohla bych o ní tím pádem vyprávět celé hodiny. Je to moje sportovní historie.

Vzpomeňme si na schéma výstavby antického dramatu, přeskočme na samý závěr a jsme zhruba tam, kde moje tělovýchovná historie začíná. U katastrofy. Na prvním stupni základní školy jsem byla neduživé, věčně nemocné a neohrabané dítě velmi drobného vzrůstu a nízké hmotnosti. Při vybíjené jsem tak sice uhýbala docela dovedně, ale jakmile se mi dostal míč do ruky, bylo po legraci. Ze všech běžných dětských disciplín mi šel v zásadě jenom běh na dlouhou trať. Ten se ovšem běhal jednou ročně, takže jsem se mohla ve třetí třídě v pololetí pokochat první krásnou dvojkou na vysvědčení, totiž dvojkou z tělocviku. Jistě mě to tehdy mrzelo, ale zdaleka nejhůř to nesla moje učitelka houslí – tu to vysloveně pohoršilo a občas mi to připomínala jako velkou křivdu ještě po dvacítce.

Na osmiletém gymplu se ovšem něco zlomilo. Skončila éra vybíjené, začala se dělat lehká atletika a gymnastika, hrát softbal a basketbal a já jsem sice pořád byla ze všech nejmenší, ale začalo se ukazovat, že to má i svoje výhody. Obsazovala jsem přední příčky v bězích všeho druhu, elegantní gymnastika založená na pružnosti a koordinaci mi šla a ukázalo se, že mě vlastně baví týmové sporty. Můj výkon při skoku do dálky se dokonce stal důvodem, proč mě škola párkrát (ano, opravdu dvakrát) vyslala na atletické závody. Sice jsem tam měla zhruba podobnou šanci jako na konverzačních soutěžích ve francouzštině, kde jsem stála proti lidem s tetičkami v Provence, ale moje tělocvičná hvězda stoupala.

Nestoupala ovšem ani trochu rovnoměrně. Jak totiž praví lidová moudrost, když vám něco hodně jde, nejspíš vám něco jiného obdobnou měrou nepůjde. Moje zkušenost to potvrzuje – rozhodně tedy od onoho osudného dne, kdy tělocvikářka pravila, že budeme vrhat koulí. Abyste rozuměli, mně nešel ani hod krikeťákem. Jistě si tedy dovedete představit, jak to zhruba vypadalo, když se věchýtek mého ražení chopil koule, kterou stěží zvedl, a ještě ji měl velmi nejistou technikou vrhat do dálky. Šla jsem až jako poslední a sledovala úspěchy svých spolužaček. Nepřipadalo mi, že by (až na pár výjimek) vrhaly nějak extra daleko. Pak jsem ovšem nejistým krokem nakráčela do vrhacího kruhu já a vrhla ještě o metr míň než nejhorší z mých předchůdkyň.

Při zpětném pohledu právě tady vidím bod obratu, po kterém se moje tělocvičná hvězda začala pomalu ale jistě vracet zpátky k antickému dramatu. Na univerzitě jsem si musela vybrat jen jeden konkrétní sport a jelikož jsem už tehdy trpěla bolavými zády, zvolila jsem pilates. Byla by to dobrá volba, rozhodně tedy pro většinu lidí. Pro mě byly výsledky přinejlepším velmi smíšené. V pilates se totiž hodně dělají takzvané výdrže, což se velmi záhy ukázalo jako něco, při čem mi samovolně přicházely na mysl některé stanice pražského MHD, konkrétně Lazarská, Invalidovna, Krematorium Motol a Olšanské hřbitovy. I při největším vypětí jsem vydržela přinejlepším polovinu toho co ostatní. Tehdy jsem si ale řekla, že se nedám, a začala jsem trénovat doma. Výsledek? Jako kdybych nedělala vůbec nic.

Po několika demoralizujících letech jsem pilates nadobro vzdala a zapsala si lezení na umělé stěně. Připadalo mi to jednak potenciálně zábavné a jednak docela podobné jako ona lehká atletika, která mi podle mých už dosti mlhavých vzpomínek kdysi šla. Což o to, úvaha to nejspíš byla správná. Ovšem jen kdyby se po několika lekcích k mému překvapení neukázalo, že se docela slušně bojím výšek. Když jsem jednou s vypětím všech sil přešplhala patrně nejmenší převis na světě, rozklepala jsem se tak, že jsem se nedokázala hnout z místa. Amplituda mojí nohy byla dokonce tak výrazná, že trenér, který stál dole, si toho všimnul a zavolal na mě velmi nápomocné: „Klepe se ti noha!“ Vážně nevím, co bych si bez něj počala.

Tehdy se moje sportovní sebevědomí vrátilo na starou dobrou úroveň katastrofa. Usoudila jsem, že prostě nejsem sportovní typ, tělocvik mi nejde, měla bych radši zůstat ležet v knížkách a až to půjde, stát se mozkem ve sklenici. Pak jsem ale začala znovu po několika letech tančit. A zatímco jsem ve škole bezvýsledně bojovala s chyty a stupy, chválili taneční mistři náš dlouhý krok ve standardu a ladnost pohybu v latině a ptali se mě, jestli jsem nechodila na balet. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Tak jde mi teda ten sport, nebo ne?

Jasno do toho jednou provždy vnesly až moje neteře. Jeden rok totiž přinesly něco, co se jmenovalo sportovní vysvědčení, a co obsahovalo chytře rozepsané hodnocení jednotlivých aspektů pohybu, jako je rychlost, pružnost, výbušnost, vytrvalost nebo síla. Když jsem se podívala na jedno z těch vysvědčení, všechno do sebe zapadlo. Neteř měla poměrně vysoká skóre skoro u všeho, až na jedinou výjimku, kde linka grafu vytvářela hluboký příkop. U něj stálo černé na bílém „Síla: 0“. Teprve tehdy mi došlo, že neexistuje žádné univerzální „být dobrý ve sportu“. Jsou jen velmi specifické talenty, jejichž distribuce nemusí být ani trochu rovnoměrná. Čím je nerovnoměrnější, tím víc budete zářit v některých disciplínách a propadat v jiných. Dávalo to dokonalý smysl. Po katastrofě konečně přišla katarze.

27 odpovědí na “Tělocvik a já”

  1. Na zakladce mi nesel splh..Jak splhat jsem se naucil kaz kdyz bylo pozdě..A lyzovani my „šlo“ u nas v pahorkatine, kde jsem i skakal s pidimustku, „tocil“obloucky…Pak jsem se octl v horach pri skolnim vycviku na sjezdovce a pochopil…

    1. Lyžování byla jedna velká kapitola, kterou jsem se z prostorových důvodů pro dnešek rozhodla vynechat. Moje zážitky z lyžáku by ale vydaly na samostatný hororový článek, tak třeba jednou… 😀

  2. Velmi jasně si vybavuji, kolikrát v teenagerovských letech zdoláváme závěrečný krpál při stoupání k nám domů, ty ho z jazykem na zemi šlapeš, já se stejným výrazem vedu. Pak to ještě dorazila borelióza. A kde jsme dneska?

  3. Poté, co jsem si ve čtvrté třídě při pokusu o přeskok přes kozu zlomil ruku, moji tělocvikáři moudře usoudili, že bude propříště nutné naše společné snažení zaměřit na to, abych já hodiny tělocviku přežil a oni se nedostali do kriminálu.

    1. Nádherně řečeno 😀 Skok přes kozu je, myslím, zrovna disciplína, kterou nemá rád snad nikdo. Nevím, který sadista ji vymyslel, ale myslím, že z toho mohl po zbytek života čerpat značné uspokojení!

  4. Tělocvik, to je téma! Kdyby to známkovali poctivě, musela bych asi ze všech disciplín dostat 4-. Půl bodu za snahu. Je fakt, že při vybíjené jsem taky zůstávala v poli jako jedna z posledních, ač byly ve třídě dívky menší postavy než já. Ale jinak opravdu katastrofa. Běh na dlouhou trať jsem dosupěla do cíle za pomalého pochodu, protože mi došel dech. Při sprintu jsem zaostala o několik metrů pozadu za hloučkem. Krikeťákem ostatní holky ze třídy házely okolo 15 metrů, já asi pět. Skoky mi většinou nepočítali kvůli přešlapu. Při střelbě ze vzduchovky jsem druhou ranou ustřelila terč z držáku, na lyžařském výcviku jsem ulomila špičku půjčené lyže o podezdívku horské chaty, v tanečním kursu jsem odřela kostelovou obuv všem, kdo měli tu smůlu, že jsem na ně zbyla. A to ještě je spousta disciplín, kterým jsem se raději vyhla (např. koule a piláty). 🙂

    1. Půvabná historie 😀 A vy jste stříleli ze vzduchovky! Teď si připadám úplně ochuzená, to bych si bývala taky ráda vyzkoušela. Ustřelit terč je každopádně velmi stylové 😀

  5. Na zakladce bych si s tebou mohla podat ruku, ale ja z toho nevyrostla ani na gymplu. Bud byla konkurence z nasi tridy premrstene sportovni a uspesna, nebo jsem byla proste fakt mimon. Splhat na tyci jsem se naucila az na kurzu pole dance a pokud nepocitam jogu a behy na tramvaj, tak muj sportovni vrchol a objeveni te prave discipliny jeste neprislo:)

    1. Z tvého běhu na tramvaj by jistě zajásal Jára Cimrman. Co v tretrách a na tartanu, tam běhá rychle každý. Ale s taškami, mezi lidmi a na dlažbě, tam se teprve v reálu ukazuje to pravé mistrovství!

  6. Myslím, že to není tak zlé!
    Chodím cvičit, abych držela pohromadě, snad jen po té dlouhé pauze covidové jsem se do fitka skutečně těšila… Jinak to je prostě nutnost.
    Marie Veroniko, sportu zdar!
    Helena

  7. Oběma klukům vychází z tělocviku za tři. Oba jsou štíhlí, vysocí, sílu mají a stejně jim to nejde, nebo alespoň ještě nenarazili na sport, ve kterém by excelovali :). Ale prý to mají ve hvězdném horoskopu, tak to neřeším :D, jsem spokojená, že si spolu o víkendech vyjdeme na procházku, zabruslíme, zahrajeme fotbal, basket nebo se projedeme na kole nebo koloběžce. Jsme tím pádem ve sportovní rodině za outsidery, ale asi mi to je fuk.

  8. Pohyb mám ráda od mala, ale velký podíl na tom má zděděná genová vybava, neklid v těle a duši. Sport je pro mě duševní očistou, při ktreré si huntuji( udržuji) tělo. Doufám, že mi to vydrží ještě nèkolik desetiletí. Na vysleky nehledím…už😊

        1. Všechno přichází s věkem, ve třiceti bych nad svou odpovědí kroutila hlavou, jakjse. jela na výkon. Teď nemusím nic dokazovat a jedu na radost a relax.

  9. Nač taková skromnost? V dospělosti se nepochybně Tvá (i neteřina) síla přehoupla z věchýtkovské nulky do slušné pětky, šestky! Zatímco u mne se to vlivem bujarého pití obrátilo naopak!

  10. Líbí se mi ten závěr. 🙂

    Já měla štěstí v tom, že jsem na základce chytla pohodové tělocvikáře, kteří nad mou neschopností udržet se na tyči, doběhnout „maraton“ nebo skočit do písku tak, abych neměla 3x za sebou přešlap, mávli rukou a tu jedničku nám všem za snahu dali. A na střední už bylo u „výchov“ hodnocení uspěl/neuspěl. Zde však musím zmínit, že na střední jsme měli skvělou vyučující, co nás učila posilovat s vlastní vahou, tančili jsme zumbu a na ranních hodinách cvičili jógu nebo to zmiňované pilates. Tedy kdo chtěl, kdo nechtěl, šel hrát míčové hry. A tak jsme si každý našel to svoje. 🙂

    1. To zní jako velmi osvícený tělocvik! Víc takových do každé školy 🙂 To, že mě těch osm let na gymplu vůbec nenaučilo, jak cvičit, co dělat, když mě něco bolí, nebo vůbec jakékoli zásady zdravého pohybu, považuji za velké selhání. Obzvlášť když ten předmět má přímo v názvu slovo „výchova“.

Napsat komentář: Marie Veronika Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *