Orchidejové děti

Donedávna jsem si myslela, že mě na poli vysoké citlivosti nemůže už jen tak něco překvapit. Jako správný hipster jsem o hypersenzitivě slyšela ještě předtím, než to bylo cool (minimálně v českém jazykovém prostředí), a málokterou psychologickou škatuli jsem prozkoumala tak podrobně. Porozuměla jsem díky ní celé řadě odlišností, které mi do té doby jen komplikovaly život, vychutnala si následnou úlevu a spokojeně spočinula. O to víc mě tím pádem překvapilo, když jsem před pár dny narazila na pojem, který jsem do té doby ve spojitosti s vysokou citlivostí nikdy neslyšela.

Když Thomas Boyce, pediatr a psychiatr, zkoumal vliv sociálního prostředí a stresu na duševní i tělesné zdraví dětí, našel něco, co nečekal. Kromě prosté úměry „čím víc stresu, tím víc zdravotních obtíží“ totiž objevil jednu zvláštnost. A to že některé děti na stresové prostředí reagují výrazně jinak než jejich vrstevníci. Zhruba 80 % dětí stres zvládá poměrně dobře. Ano, i ony jsou nemocnější, když je například někdo zneužívá, ale míra zdravotních obtíží u nich roste postupně a pomalu. Když je tak v laboratoři podrobili stresujícímu testování, jejich mozek nevykazoval žádná dramata a jejich výkonnost nijak zvlášť nekolísala. V životě se pak těšily víceméně podobnému zdraví jak v podporujících podmínkách, tak v podmínkách ne tak optimálních. Byly jako pampelišky – odolné vůči svému prostředí a schopné růst a kvést téměř kdekoli.

20 % dětí ovšem vykazovalo úplně jiné výsledky. Stresující úkoly v laboratoři v nich vyvolávaly násobně větší reakci, jejich tep prudce kolísal, hladina kortizolu lítala nahoru a dolů a výkonnost jakbysmet. Doktor Boyce se rozhodl prozkoumat je blíž a zjistil celkem překvapivou věc. V problematickém prostředí tyhle děti zcela dle očekávání trpěly zdravotními obtížemi spojenými se stresem neporovnatelně víc než děti pampeliškové. Ovšem v prostředí podporujícím byly nemocné zase výrazně, výrazně míň. Postrádaly zkrátka přirozenou odolnost nezmarů pampelišek a daleko víc reagovaly na své prostředí, a to jak v dobrém, tak ve zlém. Termín orchidejové děti (orchid children) na sebe nenechal dlouho čekat.

Nedalo mi příliš práce si domyslet, že orchidejové děti jsou děti s vysokou citlivostí. Symptomy byly neoddiskutovatelné: citlivější smysly, obavy ze změn a nových věcí, velká imaginace, větší citlivost na stres, snadnější zahlcení. Božínku, je tam aspoň něco jinak? Co mi ale ukázalo povahu hypersenzitivity z nového úhlu, je skutečnost, která i doktora Boyce překvapila ze všech nejvíc: malé orchidejky jsou rizikovou skupinou z hlediska tělesného i duševního zdraví (mých 300 zameškaných hodin v první třídě souhlasně přikyvuje), jejich potenciál ale sahá úplně stejně daleko i na pomyslnou druhou stranu. Život jim naložil pořádnou výzvu, ta v sobě ale zároveň skrývá obrovské možnosti. Když orchidejové děti nebo orchidejoví dospělí dostanou to, co potřebují, dovedou rozkvést jako nikdo jiný a mohou být zdravější, zářivější, empatičtější, radostnější a kreativnější než většina jejich vrstevníků. Ve všech jejich každodenních bojích a nesnázích tak je v zárodku přítomno i něco neskonale krásného a každou hlubinu smutku, žalu a osamění vyvažuje potenciál ke stejně závratným výšinám štěstí a radosti. Nestojí to nakonec přece jen za to?

22 odpovědí na “Orchidejové děti”

  1. Existují dohady, že Aspergerův syndrom je vlastně vysoká citlivost/orchidejové děti v kombinaci s vysokou inteligencí. Já už toto dávno přestala řešit, přestože svoje „diagnózy“ používám, aby mi lidi snad aspoň trochu rozuměli, pointa je prostě jednoduchá – lidi jsou velmi různí, tyhle překvapující závěry, že je někdo jiný a jinak vnímá, vlastně nejsou vůbec překvapující.

    1. To zní jako velmi zajímavá teorie! Každopádně souhlasím – lidi jsou velmi různí a není na tom vlastně vůbec nic překvapivého. Když ale čas od času vykouknu z vlastní bubliny, není výjimkou, že zjistím, že na tom je překvapivé prakticky úplně všechno 😀

  2. O Aspergerovi se u mě v dospívání mluvilo také, psycholožka mě i posílala na nějaké testy, diagnózu nicméně nemám, tak to byly jen dohady. Zdá se, že se nikdo nedostal přes všechny ty zdi, aby zjistil, co je za nimi.
    U tebe je to vidět naprosto krystalicky, jak tě špatné prostředí ubíjí mnohem snáz a v dobrém rozkveteš jako málokdo.

    1. Je, viď? Taky to tak vnímám. Některé věci zjevně zůstávají stejné i v dospělosti, jen je tam asi ještě nikdo tak podrobně nezkoumal 🙂
      A proniknout za tak kvalitně vystavěné zdi není zjevně vůbec snadné ani pro profesionály. Obzvlášť když k tomu mají jen poměrně omezený čas a ve frontě na ten den třeba dalších deset lidí.

  3. Jednu orchidejku mám doma a je to jedno z nejbáječnějších stvoření, jaké znám. A neříkám to proto, že jsem ji porodila :). Od orchidejího miminka jsem věděla, že je něco jinak – pohledem a inteligencí počínaje a nemocností konče. Ale stačilo na nic netlačit, více vnímat a být oporou v každé situaci a nakonec jsme to zvládli :).

  4. Nestojí, tyhle nadějné orchideje nakonec pokosí Žatec stejně bezstarostně jako nějaké kopřivy! Pojídač duší Aamon už čeká v hlubinách pekla na citlivou Marušku!

  5. Ať si kdo chce, co chce říká, mít doma orchidej místo pampelišky, není žádné terno. Například to vyžaduje mnohem víc energie, která po čertech schází, když se malá orchidejka v noci co hodinu a půl budí. Rodiče jsou jak zombie a vytvářej s takovou prostředí podporující a prosté stresu. Kór, když v té chvíli ještě ani netušíš, že ten malý uječený vetřelec je vlastně vzácná orchidej. 🙂

  6. Já bych byla divoký plevel aka pampeliška. 😀 Má mladší sestra je ale vysoce citlivá a když byla malá, naši se s ní dost naběhali po poradnách. Tehdy ale nebylo víc možností než klasická školka na 8 hod denně a pak základka; zvýšená citlivost se řešila jen odkladem. Potvrzuji, co popisuješ v tvém článku – že tyto děti (a nejen děti!) při sebemenším trápení neskutečně rychle vadnou a naopak, pokud jsou spokojené a ve svém živlu, tak jsou neskutečně šikovné, nadané a skály by se před nimi rozestoupily, jak velké věci dokážou.

    1. To máš moc dobré 🙂 A je to tak, na tyhle věci se v hojnější míře začíná přicházet až teď, což je sice skvělé, ale tu spoustu zbytečného trápení dřívějších generací už to nespraví. Každopádně moc doufám, že tvoje orchidejová sestra našla místo, kde je jí dobře, a kvete aspoň tolik jako orchideje u nás na bytě 🙂

Napsat komentář: Janinka Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.