Co že to vlastně dělám na tom doktorátu?

To, že jsem na doktorátu, tady asi nikomu nemohlo uniknout. Psala jsem o tom ještě předtím, než jsem šla k přijímačkám, a akademickým radostem a strastem věnuji celou rubriku. Co ovšem mnozí nejspíš nevíte, je, čemu se na tom doktorátu vlastně věnuji. Tedy o čem bádám, čtu, píšu a také za jakým účelem jedu do té slavné Austrálie.

V nejširším slova smyslu dělám lingvistiku. Nejsem ovšem studovaná lingvistka a můj obor slovo lingvistika v názvu vůbec neobsahuje. Jak je to možné? Protože jde o mezioborovou lingvistiku kulturní, jinak také etnolingvistiku nebo lingvistickou antropologii. Nezkoumám jazyk jako systém (tedy gramatiku), jako to dělá lingvistický mainstream, ale zkoumám ho jako kulturní činitel, tedy něco, v čem se odráží sdílená historie rodilých mluvčích a co nějakým způsobem tvaruje jejich myšlení. Ano, to se skutečně děje – jednotlivé jazyky totiž nezrcadlí žádnou objektivní realitu a už vůbec si navzájem neodpovídají; jsou to jedinečné kulturní vesmíry, které svět kolem nás kategorizují a hodnotí každý po svém. Všechny jsou ale vycentrované na člověka, subjektivní, nevědecké a tak moc hodnotící, až můžou být xenofobní nebo šovinistické (za všechny uveďme Slovana, tedy toho, který má slovo, versus Němce, tedy někoho, kdo mluví takovou hatmatilkou, že je de facto němý).

Co se dá v téhle lingvistické oblasti zkoumat? Zejména sémantika, tedy význam, skrz který se hodnoty a kulturní vzorce v jazyce krásně ukazují. Frčí třeba takzvaná kontrastivní sémantika, která srovnává význam zdánlivých ekvivalentů z různých jazyků – já jsem třeba napsala studii, která srovnávala český zdravý rozum s anglickým common sense. Tyhle pojmy totiž ani omylem neznamenají totéž a jejich odlišnosti o lecčem svědčí. Zatímco common sense vypráví vcelku optimistický příběh o lidské kapacitě orientovat se ve světě a dělat na tomto základě dobrá každodenní rozhodnutí, zdravý rozum slouží zejména jako myšlenková obrana před potenciálně všudypřítomným ohrožením (např. ideologií nebo manipulací) a učí nás skepsi a nedůvěře. To, že zdravý rozum vznikl v kultuře, která se několik set let musela mentálně bránit všemu oficiálnímu, protože to ohrožovalo samu její existenci, je, myslím, velmi logické.

Když ale analyzuju češtinu, proč jezdit kdovíkam do tramtárie? To se tam jako chci učit česky? Inu, nechci; k protinožcům se jedu učit teorii a metodu. Pokud totiž každý jazyk nahlížíme jako svébytný kulturní vesmír, který je zcela jedinečný, vzniká tu prekérní problém: jak v takové situaci jazyky srovnávat? Jak vůbec mluvit v jednom jazyce o jazyce jiném? Nedeformujeme ho vždycky svým vlastním pohledem na svět? Někteří tvrdí, že ano. Teorie, ze které vycházím, tvrdí že ne nutně. Říká totiž, že všechny jazyky sdílejí společné jádro jednoduchých slov, která všude znamenají totéž, jsou tedy univerzální (pro představu jsou to slova jako dobrý, špatný, myslet, vědět, já, ty, protože, jestliže atd.). Tohle jádro tedy funguje jako nejmenší společný jmenovatel přirozených jazyků, ve kterém můžeme popsat i ten nejhůř přeložitelný pojem z jazyka pitjantjatjara – a bude to popis univerzálně srozumitelný a kulturně neutrální.

Možná už vám v tuhle chvíli dochází, že právě tahle ambiciózní teorie je to, co zvedá mandle tolika akademikům. Způsobila osypky oponentovi mojí diplomky, dala vzniknout žhavé debatě na mých doktorských přijímačkách a ukázala pravou tvář jednoho kohouta na akademickém smetišti. Jazykové univerzálie totiž nejsou v současné vědě vůbec sexy a vlastně se není čemu divit – snahy o jejich nalezení dlouho končily fiaskem. Dlouho, ovšem s jednou výjimkou. Dnes je její autorka Anna Wierzbicka roztomilá australská babička, během padesáti let ale vybudovala, obhájila a rozvinula tenhle lingvistický protiproud, který si svým obrovským potenciálem pro celé společenské vědy, mezikulturní komunikaci i výuku jazyků postupně získal celosvětovou pozornost a řadu badatelů na všech kontinentech. Ani trochu se tomu nedivím. A tají se mi dech při myšlence, že se k nim třeba jednou taky budu moct počítat.

20 odpovědí na “Co že to vlastně dělám na tom doktorátu?”

  1. A napadá mne…Zabyvat se necim takovym zrejme znamena ovladnout alespon na zakladnim stupni, řadu jazyků z různých kulturnich okruhů… Když si vzpomenu na svuj mnohaletyczapas svanglictinou, rustinou a nemcinou…uf

    1. Spíš než hodně jazyků na základní úrovni je nutné umět opravdu dobře jazyky aspoň dva (přičemž jeden z nich je vzhledem ke svému mezinárodnímu statusu ve vědecké komunitě angličtina a ten druhý docela často bývá vlastní mateřština – intuici rodilého mluvčího jen tak něco nenahradí). Každý další jazyk se pak samozřejmě velmi hodí pro srovnání, ale nutný už přísně vzato není. Ty skutečně velké mezijazykové výzkumy se stejně dělají tak, že na nich pracuje hromada lidí a každý tam přináší analýzu toho jazyka, na který se specializuje – od čínštiny až po ty slavné austrálské pitjantjatjary 🙂

  2. Říkám si, že nejspíš i v téhle oblasti by měl – byť ve specifické formě – platit obecný princip neurčitosti v tom, že pokud chci pozorovat a popisovat jakýkoli výsek z reality, která nás obklopuje, jako pozorovatel nemůžu dost dobře stát zcela mimo a neinteragovat s tím, co pozoruji, takže pozorované svým pozorováním nutně do určité míry měním: Čím je to menší a citlivější, tím méně se pak můžu spolehnout na výsledky svých pozorování, protože mohou být více výsledkem mé interakce než objektivní skutečností :-).

    1. Ano, je to určitě tak – a v celém společensko-humanitním vědeckém spektru, myslím, ještě o něco víc než v přírodovědách. Co se týče třeba hodně exotických jazyků nebo kultur, tak do jejich popisů někdy vstupují očekávání výzkumníka takovou měrou, až se člověk ptá, jestli tomu ještě vůbec může věřit. Konkrétně v lingvistické antropologii kolují dvě slavné a dnes už vyvrácené, ovšem svého času velice populární kachny – první jsou dvě stovky eskymáckých výrazů pro sníh a druhá je jazyk indiánů Hopi, ve kterém měl údajně úplně chybět čas. Inu, kdo hledá, najde. S trochou štěstí se na na podobné případy ale třeba aspoň časem přijde 🙂

  3. Austrálie mi v mém jarním blogovém útlumu unikla a tak ti dodatečně gratuluji k tvé, zřejmě velice brzké, cestě k protinožcům. A ačkoliv nerozumím polovině slov z článku (a tak jo, přeháním :D), přeji ti, aby tvá návštěva splnila svůj účel a tvá očekávání a těším se na případný článek přímo z Austrálie :).

    1. Vřelé díky! 🙂 Snad to přesně tak dopadne. A články z Austrálie nepochybně budou – až se skoro bojím, aby jich nebylo tolik, že to nakonec čtenáře bude otravovat 😀

  4. To je uzasny! Nedavno jsem cetla clanek o prekladu cinskych a japonskych znaku, ktere jsi mi svym postem pripomnela. Byla to uplna detektivka!:) Mas krasny obor, k tomu nadseni, stesti a nadani, co vic si prat?! At je Australie prelomova a naplnujici!

    1. Přiznávám, že úplně tak to není. Nejsem nijak dobrodružný typ, takže mám i spoustu obav, nad kterými to těšení někdy vyhrává a jindy zase ne. Ale věřím, že až budu tam, bude dobře 🙂

  5. Tvůj výzkum mi přišel ohromně fascinující, už když ses o něm zmiňovala na naší zimní schůzce v kavárně. Držím moc palce, ať Austrálie splní, co se od ní očekává, a posune tě zase o velký kus dál. 🙂

Napsat komentář: Marie Veronika Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *