Co se děje před odjezdem do zámoří

Studovat v zahraničí má jistě spoustu výhod. Zářez do životopisu, zkušenost, která přesahuje malý český rybníček, nová přátelství i profesionální kontakty, cestovatelský zážitek, který se neopakuje. Internet je plný návodů, tipů, zkušeností a rad, jak se s tím vším vypořádat, jedna stránka zahraničního studia nicméně zůstává zcela opomenutá. Totiž to, co se děje předtím, než vůbec odjedete.

 „A než odletíš, dej si do pořádku svoje záležitosti,“ upomíná mě optimisticky máma a já přemýšlím, jestli bych vůbec měla v případné závěti co odkazovat. Jasně, mám nový telefon, ale ten si beru s sebou, takže kdyžtak skončí ve žraločím žaludku taky. Co zbývá? Housle? Sedm let stará sluchátka, která už by se vzhledem k množství oprav dala označit jako ruční práce? Slovník české frazeologie a idiomatiky 1-4?

„No a co tvůj manžel, co bude dělat, až budeš pryč? Co bude jíst? Nebude se mu stýskat? Nebude mu smutno? Není už mu smutno teď?“ Nevím, co přesně si lidi představují, když se mě na to ptají, a už vůbec nevím, co si představují, když se na to ptají jeho. Co bude dělat, aha, vydrž, podívám se do svojí křišťálové koule. Co bude jíst, to tedy vážně nevím, muž je podle všeho bytost, která má bez ženy smrt hladem prakticky jistou. Téma stýskání pak nabízí celou škálu od citlivě a věcně položených dotazů až po výpady typu: „Už je ti smutno?!“ Velice brzy jsem navíc zjistila, že správná odpověď tady v zásadě neexistuje. Je to jako s onou slavnou otázkou antických rétorů, u níž je jedno, jestli odpovíte „ano“ nebo „ne“, monstrum z vás udělá obojí. Zvažuju tedy pro příště vpravdě mistrný protitah: „Copak smutno. Ale už jsi přestal bít svého otce?!“

Jednoznačně nejvýživnější je ovšem hororová kapitola jménem žraloci, pavouci a hadi. „Dělal jsem si menší rešerši ohledně nebezpečných zvířat v Austrálii a řekl bych to asi takhle: jedovatý je tam prakticky všechno, dávej si bacha,“ přišel za mnou manžel před několika měsíci. Jindy zase navrhoval, že bych se mohla podívat, jak se bránit útoku krokodýla (ano, i ti tam žijí, a to ve sladké i slané vodě, a říká se jim freshies a salties). To jsem ještě netušila, že to je ta výrazně lepší, informačně hodnotná varianta. Jak se totiž záhy ukázalo, může to vypadat i úplně jinak. „Tak hlavně jestli se nebojíš pavouků,“ smějí se bodře kamarádi a začnou sypat z rukávu příšerné historky o tarantulích. Když jim vylíčím, jak mě jednou málem trefilo, když jsem našla v koupelně pokoutníka, jejich úsměv poněkud ztuhne. „No, tak aspoň budeš ve velkým městě,“ zkoušejí to žehlit a nezmiňovat slova jako životní pojistka. „Hele, já jsem nedávno viděl takový video,“ vypráví nadšeně jiný známý a pak se zarazí. „Nejedeš na to stejný pobřeží, kde je Sydney, že ne?“ Ano, přesně tam jedu. „Aha, tak v tom případě jsem radši neviděl nic,“ usmívá se škrobeně a neobratně mění téma. Nepřesvědčuju ho, nemusím vědět všechno. V tom videu nejspíš pavouk velký jako doga bojuje na pláži s nejjedovatějším hadem na světě, až se v zápalu boje dostanou do vody, kde oba paralyzuje smrtící medúza a nakonec je všechny sežere žralok. Tak nějak taková videa totiž zpravidla vypadají.

Vůbec nejčastější otázka ale patrně je, jestli o své stáži taky budu psát. Inu, asi takhle: že sem australské články začnou přibývat ještě předtím, než budu mít doma kufr, jsem upřímně nečekala. (Mimochodem dotaz „Už máš sbaleno?“ poprvé zazněl před více než dvěma měsíci. Nepopírám, že mám tendenci dělat věci s předstihem, ale tohle už by byla diagnóza.) Ale jinak – co myslíte? Budu sama na druhé straně zeměkoule, v obklíčení pavouků, žraloků, krokodýlů a hadů, bez houslí a bez Slovníku české frazeologie a idiomatiky 1-4 (obojí zůstavuji manželovi a tenhle článek píšu při plném vědomí, howgh). K výsledku není těžké dojít, máte se nač těšit. Alespoň dokud mě nesežere ten žralok.

PS: Pokud budete chtít bezprostřednější zpravodajství, doporučuju sledovat i můj blogový Facebook 🙂

28 odpovědí na “Co se děje před odjezdem do zámoří”

  1. Tak to se tedy těším a moc držím palce, ať vše probíhá tak, jak je ti milé. Zprostředkovaná setkání s příšerami všeho druhu mi, přiznávám, svědčí o dost víc, než moje vlastní :-). Mezi námi, cosi jako kšaft jsem zanechal důvěryhodným osobám při obou cestách do Japonska, a to je tam méně jedovatých druhů (pravda, zato o dost víc sopek a vln tsunami). Ale o tom, že bych v závěti věnoval zvláštní odstavec obavám o to, co budou někteří lidé jíst, na to se nějak nemohu upamatovat :-).

    1. Děkuji, každý palec bude potřeba 🙂 Mimo jiné na to, abych k těm cizím děsivým historkám nemusela přihazovat příliš mnoho svých vlastních. Byť se tedy obávám, že u toho australského arzenálu stačí k děsivé historce málo, jako třeba toho pavouka koutkem oka zahlédnout 😀

  2. Ještě přibudou poznámky, až máti zjistí, že přiletíš do Austrálie vlastnè v zimě😊

    1. Ba ne, to je jedna z mála polehčujících okolností – zatímco takhle tam budu mít příjemných 15 stupňů, v subtropickém létě bych tam nejspíš uhořela 😀

    2. Děkuji za báječný článek, který mi ráno roztáhl pusu od ucha k uchu 😊. Tyhle všetečné otázky jsou všude podobné, a je jedno, jestli jedeš na delší dobu na druhou stranu planety, nebo na šest týdnů do lázní 😀, skoro mi připadá, že je to takový náš národní sport.

      Děkuji za upozornění na tvůj FB, těším se na zprávy z první ruky 🙂.

      1. Díky, jsem moc ráda, že tě článek pobavil 🙂 Musím se pak Australanů poptat, jestli svoje bližní, co odjíždějí do lázní, taky bombardují podobnými dotazy 😀

  3. To mi připomíná, jak zoolog Zdenek Veselovsky odpovidal na dotaz, jaké boty s jaké obleceni si bere do tropickeho prasa.. Když rekl, že obcejne kecky, plátěné kalhoty a triko s dlouhymi rukavy, byli poslichaci hodne zklamani..

  4. Už mi cestovní horečka také pomalu začíná a to letím na nesrovnatelně kratší a méně dobrodružnou cestu. Každopádně úvahy o žralocích mají úplně jiné grády než ‚do aplikace British Airways mi nejde zadat město, prý incorrect letters, bude to vadit na letišti a nebo to bez dikaritiky projde?‘

    1. Chápu – ono jakmile se má někam letět, je to zařizování celkem na dlouhé lokte. A co mi říká zkušenost s vyplňováním jména a adresy do mezinárodních formulářů, tak bez diakritiky je ta správná varianta (u víz dokonce explicitně požadovaná). Taky už jsem se setkala s perlami typu „name not valid“, což mě docela pobavilo, každopádně bez diakritiky to vždycky v pořádku prošlo 🙂

  5. Heh, trochu mi to pripomina mou mamu, ktera, at jedeme kamkoliv, ma v dane destinaci perfektne zmapovane predatory, obcanske valky, otravy jidlem, pripadne dokladovane pripad vrazd a kanibalismu:) Nepochybuji, si mistni predatori vystaci i se svou beznou potravou, stejne jako tvuj manzel neumre v dochazkove vzdalenosti restauraci a supermarketu. Tesim se na srovnani cestovni horecky a reality na miste!:)

  6. Doufám, že jsem nepřispěla svými otázkami do sebraných spisů hloupých předodjezdových dotazů. 😀

    Přiznám se, že když ses už kdysi dávno poprvé zmínila o studiu v Austrálii, první, co mě napadlo, byli právě pavouci. Přejme tedy, ať jich mnoho nepotkáš, jakožto ani jiných nebezpečných příšer, a ať se ti na studiích líbí. Šťastnou cestu! Už se nemůžu dočkat článku s prvními dojmy. 🙂

    1. Naopak, tvoje poznámky šly rovnou do sekce „užitečné postřehy zkušených cestovatelů“ 🙂 A co se těch pavouků týče, tak i u mě se jednalo o jednu z prvních myšlenek. I když tenkrát je, pravda, ještě asi zvládnul v pořadí trumfnout covid a uzavřené hranice 🙂 Moc a moc děkuju!

  7. Máš můj obrovský respekt. Já bych do Austrálie nejela ani za zlaté prase! Noo, za zlaté prase možná jo, ale jinak ne. 🙂 V životě jsem toho moc, v globálním měřítku, nenacestovala, ale při mých občasných úletech mi vždycky nejvíc chyběl kufr na kolečkách. Většinou mě sice někdo z bodu A do bodu B odvezl autem, ale několikrát taky ne. A největší šrumec byl, když jsme s dcerou v Gatwicku chytaly letadlo do Toronta a letištní kontrola vybrala k náhodné šťáře jedno z našich příručních zavazadel do kabiny. Pak jsme si to, každá obtěžkaná dvěmi naditými cestovními taškami bez koleček, hnaly hrozně dlouhou chodbou s jazykem na vestě. K už zavřené bráně jsme doklopýtaly deset minut před odletem, ale naštěstí nás ještě pustili dovnitř. Teď už kolečkový kufr mám, jenže se pro změnu nikam nechystám. 🙂

    Tak ať cesta i pobyt proběhnou hladce a příjemné a užitečné zkušenosti mají velkou převahu nad těmi méně žádoucími. 🙂

    1. Ano, kufr na kolečkách je základ! 🙂 Já mám upřímně řečeno Kanadu a Austrálii v dost podobné mentální kategorii (tj. daleko, za oceánem a s jazykem, kterému rozumím), ale uznávám, že fauna, flóra i podnebí budou poněkud odlišné 😀 Zrovna před pár dny jsem si četla o extrémním počasí a přírodních katastrofách v Austrálii, a když tam stálo „it is not a matter of if, but a matter of when“, hned jsem byla stokrát radši za naši nudnou střední Evropu.

      1. U nás na jihu, mezi jezery Ontario a Erie, to není tak divoké. Řekla bych, že jaro, léto, podzim i zima se velmi podobají těm v ČR a se zvířenou a květenou asi nějaké odchylky jsou, ale medvědi ani vlci nám kolem baráku nechodí. 🙂

  8. trochu se tu usmívám, jistě dostáváš spoustu dobrých rad… Rozšiřovat je nebudu, moc ti tu cestu přeju a doufám, že si ji užiješ!
    Helena

    PS: a myslím, že manžel hlady určitě neumře :o)

    1. Dobrých rad skutečně dostávám spoustu a těch, jejichž kvalita je diskutabilní, snad ještě víc 🙂 Moc děkuji! A u manžela mi může být útěchou, že než půjdu spát, můžu mu vždycky napsat, jestli se náhodou nezapomněl naobědvat – s tím časovým rozdílem to vyjde tak akorát! 😀

  9. Sluchátka jako ruční práce, to mě pobavilo.
    Jo, otázky, ty dokážou štvát, ať jde o cokoliv.
    Ale vážně, řešit, co bude manžel jíst, když nebudeš doma? Jako… i kdyby vůbec neuměl vařit, nakupovat a objednávat snad umí… Ach jo.
    Ještě že tě neodradili od odjezdu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.