Některé věci mi trvají dlouho. Nejsou zpravidla tolik vidět jako ty, které sekám jako Baťa cvičky, a možná je to chyba. Zatímco těmi, které sypu z rukávu, totiž někdy deprimuji své okolí, by ty zbylé mohly leckoho naopak povzbudit. Vezměte si třeba moje fotoalba. Máma si ze mě dělala legraci, že bych mohla svatební album stihnout dodělat alespoň k pátému výročí svatby. Nestihla jsem to. Jiné fotky ovšem ve frontě čekaly ještě o poznání déle.
Ke gargantuovskému úkolu hodit svůj fotografický archiv na papír jsem se zavázala před dobrými pěti, šesti lety. Od svých osmnácti totiž téměř každý rok jezdím na nějakou zahraniční cestu, kde zastávám osudem předurčenou roli kronikáře a fotografa. Ne že bych fotila nějak zvlášť dobře, ale dělám to ráda, protože jsem sentimentální a probírat se vzpomínkami mě těší. Všichni ale víme, jak je to s fotkami v počítači, takže jsem si jednoho dne řekla, že bych chtěla mít cestovní album k dispozici i v podobě, kterou se lidé skutečně někdy probírají. A to i když vypadne proud.
Mám ještě v živé paměti, jak se k podobné systematizaci rodinných análů rozhodli moji rodiče. Fotky tehdy byly úplně všude a rodiče se nad nimi dohadovali, ze kdy je tenhle nebo tamten obrázek a že přece musí být z osmdesátého pátého, protože tady má Kája tyhle botičky. Přesně tak to bylo i u mě, akorát jsem na to dohadování měla Google a cestovní deníky.
Paměť je skutečně věc neobyčejně děravá. Všeobecně se domnívám, že si toho pamatuju dost, když ale došlo na deset let staré fotky, našla jsem akorát cedník. U některých cest mě podržely již zmiňované zápisky, ty jsem ale nedělala pokaždé a při sestavování fotek jsem toho hořce litovala. V albech se tak skvějí anonymní snímky, u nichž je jistá snad jen země původu. U profláklejších míst pomohl Google, u neznámých architektonických extrabuřtů pro fajnšmekry situaci řešily jedině popisky typu „Nyní držme minutu ticha za tento kostel, jehož jméno si nikdo nepamatuje“.
Došlo i na řadu kiksů. Víc než polovina fotografií z Provence se při odesílání do tisku záhadně vytratila, takže se musely dodělávat dodatečně a já mezitím propočítávala, kolik místa v albu přesně zaberou, abych mohla pokračovat dál. Některé snímky byly z obdobně záhadných důvodů větší než jiné, tak jsem je, když to šlo, ostříhávala nůžkami. Sem tam jsem na nějakou kupičku zapomněla, takže došlo na skoky v chronologii, ke kterým jsem se přiznala jenom někdy. Řadu fotek, které mi nejdřív přišly naprosto nepostradatelné, jsem se po zralé úvaze rozhodla do alba z prostorových důvodů nakonec nezařadit, takže zůstaly ležet ladem. A hlavně: k původním plánům na cestovatelská alba časem přibyl cíl udělat fotodokumentaci skutečně kompletní, takže jsem rozjela druhou ediční řadu běžného života v Česku a navrch konečně přihodila i ono nechvalně známé album svatební.
Obrovskou krabicí fotek jsem se probírala tempem šneka, ovšem s vytrvalostí buldozeru. Dnes tak můžu s hrdostí prohlásit, že se povedlo. Je za tím hromada peněz, ještě mnohem víc času, půlka flašky Herkula, jeden štětec, několik gelovek, bolavá záda a nehorázné mravenčení v nohou. Ale je to hotové a radost mi ani trochu nekazí, že tohle „hotové“ končí Vánoci 2019. Pro správného šneka je to skoro jako včera, no ne?
No mimochodem, blog mi mel puvodne slouzit jako komentovane album fotek z cedt..Ale jednak tech cest b tu dobu zad tolik nebylo, jednak de blog.cz zhroutil jsko domecek z karet..
Vzhledem k tomu, jaké potíže dělala migrace fotek z blogu.cz, jsem opravdu ráda, že jsem podobné ambice nikdy neměla. Zlatý papír! 😀
Nedávno jsem se chtěl trochu zorientovat ve starých negativech a přiřadit k nim alespoň místo a přibližný rok. Z tohoto pohledu je pro mě tvoje formulace o minutě ticha za neznámý kostel velmi dobrou inspirací :-).
Jsem ráda, že moje tápání bylo k něčemu dobré 🙂
Jó, zase jednou mám ten pocit přízně, který bych si raději odpustil. :oD
Aspoň v píčatoči mám teda fotky probrané, promazané, vcelku popsané a v posledních měsících mám i výběr z hroznů. S výběrem definitivních fotek pro vyvolání (pardon, pro tisk na fotopapír) je to ale horší, skončil jsem v lednu 2019, ale taky mi to nakonec přijde celkem fajn.
Hůř se cítím kvůli sepisování výletnických kratochvílí na Oliheň. Nějak jsem chtěl psát o letošní lyžovačce v Gruzii a o ohavném koloběžkovém závodě a o procházkách v Maroku… A ono nic! :oD Schází jakási časovůle či co… Ale všechno bude! Všechno bude! ;o)
No, tak to skutečně zní dost podobně jako moje tempo! 😀 Tak šup, šup, jen směle do toho, ať se máme čím kochat 🙂
Aspoň něčím se konečně přidáváš do řad notorických šneků! 🙂 Pravda svěřit to mně, tak se dřív přejde na hologramy a zavřou se všechny tiskárny než proberu fotky, ale to už je jen malý detail…
No je ale fakt, že mít ta cestovní fotoalba v podobě hologramů, to by bylo teprve něco! 😀
Hezky! Ja si jine nez papirove fotky neprohlizim, ale je k tomu potreba dodat, ze jsem se k vlastnim papirovym ani nedosnecila. A to jsem vytrestana – kompletnim blackoutem stareho notebooku jsem prisla o 2 roky nasich deti. Snad v pristich, emmm, 10 letech?
To je úplně přesně ten typ situace, kterému jsem se chtěla vyhnout. A když jde o zálohy, razím heslo, že papír je papír! 🙂
Klasické fotografie mám doma až do roku 2005, pak přišel digitál a harddisk a vzhledem k počtu fotografií na něm se obávám, že klasické album u mě asi už nehrozí. Občas ale dělám jako dárek fotoknihy, to je vlastně taky tak trochu album, ne? 😀
Jinak smekám před tvou trpělivostí, já vždycky v lednu přetahuji fotky z foťáku na HD (rok skluz je asi docela ještě v pohodě :)) a i jen třídit do složek mi dělá problém :D.
Jo, tak přetahovat fotky do počítače jednou ročně, to bych taky měla problém s rozřazováním do složek! V tomhle jsem ale velmi disciplinovaná a zpravidla stihnu fotky přetáhnout před další velkou fotografickou příležitostí 🙂 A fotokniha se rozhodně jako fotoalbum počítá!
Pokud si myslíš že si pamatuješ dost tak to gratuluji 😀 já bych řekla že si nepamatuju vůbec nic, do toho mateřská a kovid a člověk je spíš zralý na ústav..
No co ti budu povídat, taky už to není, co to bývalo. Obzvlášť když jsem ve stresu. To mi někdy připadá, jako by mi někdo úplně vypnul mozek 😀 Takže sice nejsem na mateřské, ale minimálně zčásti naprosto chápu!
Letos mám jako “ bojový úkol“ dostat se s alby na úroveň roku 2021 🙂
Tak to držím palce 🙂 Snad se tam jednou taky dohrabu 😀
Alba mám hotová z doby, kdy byly děti malé. Další roky jsou už fakt horší…
Ale tak bych chtěla…
Marie Veroniko, měj hezké dny. Helena
To je, myslím, ta nejdůležitější doba 🙂 Sama moc dobře vím, po kterých albech saháme na návštěvách u rodičů – ta z posledních let to skoro nikdy nejsou 🙂
Naučila jsem se vyvolávat fotky jednou ročně tak, aby byly hotové před Vánoci a mohla jsem album poslat kolovat po rodině. Je to docela dobrá tradice, většinou mi to navíc vyjde na přesně 1 rok na album. O vánočních prázdninách pak zařazuji a popisuji. 🙂
Podobně jako ty ale bojuji s fotkami starými, které jsem dříve vyvolávala velmi nahodile. Takže zcela chápu tvoje nadšení z hotového díla, protože už jen to odhodlání k fotkám sednout! Obdivuji krásná alba, to jsou klasická lepená, že? Moc hezký výběr.
To zní jako skvělý zvyk a jsi dobrá, že se ti daří ho dodržovat! Nevím, nevím, jestli se někdy povede něco podobného mně 🙂
Děkuji! Ano, jsou to klasická fotoalba s papírovými stránkami a deskami potaženými lnem. A souvislost s tím, že nedávno skončil pride month, je čistě náhodná 🙂
To mě ani nenapadlo, naopak hodnotím pozitivně přehlednost, že podle barviček víš, po kterém sáhnout. 😀
Mně se tato papírová alba ohromně líbí, ale mám strach z lepení. Občas totiž na nějaké fotky zapomenu a pak je vkládám dodatečně, a u těch lepených je to skoro neřešitelný problém. Takže leda na svatbu nebo jinou jednorázovou akci, kde prohozená posloupnost nevadí. Velký klobouk dolů, v takovém množství!