Za covidem až na konec světa aneb moje australská karanténa

Do Austrálie jsem přijela studovat a taky za novými zážitky. Obojí se rozjelo velmi slibně a já zažívám spoustu věcí úplně poprvé. Jeden den tak krmím klokany (o tom někdy příště) a dva dny nato si dělám první covidový samotest v životě. Velké vzrušení, obzvlášť v momentě, kdy – ejhle – test vyjde pozitivní! Ano, přátelé, prošla jsem všemi českými vlnami čistá jak lilie, abych chytila covid po dvou týdnech v Austrálii. Ale nebojte, nejsem teď izolovaná a opuštěná na samém konci světa. Test jsme si totiž v domě dělali hned tři a pozitivní vyšly úplně všechny.

Aktuálně jsme tedy covidová domácnost v karanténě. Pro mě je to jako úpornější viróza, Anjali to měla podobně, ale stihla to o pár dní dřív, a Heather působí, jako by její rázná osobnost nějaký covid prostě nepřipouštěla. Eddie z nás lehnul jako první, takže už se stihl uzdravit a Majedovi podle všeho vůbec nic není.

Jsme jako taková skutečně zvláštní rodinka. Heather je paní domu, trochu přísná a od rány, ale zároveň je s ní legrace a každému vždycky ráda pomůže. Majedovi, který se z Arábie přijel učit anglicky, asistuje s domácími úkoly a trpělivě na něj pomalounku mluví a zuřivě u toho gestikuluje, když je třeba. Stejně jako Eddie (a podle všeho patrně všichni Australané) miluje sport, sušenky TimTam a podivnou pomazánku Vegemite, která chutná, asi jako kdybyste si na chleba namazali masox. Teď v karanténě se zuřivě věnuje zahrádce; kdo ví, co nám tady v neděli všechno poroste. Eddie už je v důchodu, takže se hodně dívá na televizi, hlavně na sport, jak jinak. A sám se taky nenechá zahanbit. Když zrovna nemá covid, jezdí do tělocvičny každý den. Na kole.

Večeříme společně. To tedy děláme i jindy, ale teď jsme všichni doma, takže se scházíme skutečně pravidelně. Před jídlem se modlíme, přestože Majed je muslim a pětkrát denně si bere svůj kobereček západním směrem (ano, odsud je to západním směrem). Po večeři myjeme nádobí a Majed se při tom snaží pochytit, jak se řekne trouba a jak sporák a která pánvička patří kam. Anjali ho trpělivě naviguje, je tu z nás přeci jen nejdéle, její indický přízvuk mu ale dělá potíže, takže to občas končí tak, že se snažíme pomáhat všichni a podle toho to pak dopadá.

V tyhle dny si obzvlášť silně uvědomuju, jaké jsem zase jednou měla štěstí. Našla jsem tu skutečně něco jako druhý domov. Když mi bylo špatně a akorát jsem ležela v posteli, Anjali se se mnou podělila o oběd. Potom, co jsme zjistili, že všichni máme covid, Heather pravila, že si na oslavu uděláme čokoládové kuličky, a tak jsme vedle pozitivních testů vyskládali čokoládu, datle, kokosový olej a další propriety, motali se v kuchyni a měli z toho velkou legraci. Majed si uvařil ve svojí kovové konvičce arabskou kávu a všem ji se slovy „very, very delicious!“ nabízel. Nesklidil valný úspěch (asi jako s kafem v osm hodin večer), ale když se vytasil se zvláštně bachratými a nezvykle světlými datlemi, to už jsme si říct nechali. Věděli jste, že Arabové jedí datle teplé? Úplně jiný zážitek!

Je to můj první delší a hlubší kontakt s opravdu multikulturním prostředím. Pocházíme každý z jiných poměrů, mluvíme jiným mateřským jazykem, jsme zvyklí na jiná jídla a známe jiné věci. Je dost možné, že názorově se velmi lišíme, politicky bychom se jen tak na něčem neshodli, a kdybychom měli najít film, který by se nám líbil všem, hledali bychom hodně dlouho – v zásadě to ale vůbec ničemu nevadí. Vyprávíme si, jak se věci dělají u nás, a vzájemně se tomu divíme. Hledáme svoje země na mapě a porovnáváme jejich zeměpisnou šířku a délku. Každý den zjišťujeme, co všechno neznáme (a že toho je). Funguje to s až okouzlující lehkostí. A nejen to – je to i skutečně obohacující.

19 odpovědí na “Za covidem až na konec světa aneb moje australská karanténa”

  1. Tak to prostě u protinožců chodí: Místo léta je zima, místo východu západ a z protilátek jsou najednou prolátky :-). Tak moc držím palce, ať se dáte všichni co nejdřív dohromady a můžete si nerušeně a ve zdraví užívat své rozmanitosti :-).

  2. Důležité je, že jste tam všichni binární. Kdyby tam přibyl ještě někdo nestandardní, to by teprve bylo pro srandu uděláno. Ve smyslu: hrůza by mohla našlapovat po špičkách, ale došla by.

    1. Vřelé díky 🙂 Myslím, že jsme to chytili v dobré době – současná převažující varianta je sice brutálně nakažlivá, ale průběh mívá většinou mírný. Tak my to všichni potvrzujeme 🙂

    1. Přesně tak 🙂 A klepu na dřevo, seč jsem, protože kdyby to přišlo o týden nebo dva později, tak by to byly skutečně nevídaně obří vidle v celých mých australských plánech.

  3. Moc ti to přeji, Marie Veroniko! Tedy pochopitelně covid, to přeji rychlé a bezbolestné uzdravení, ale tu „rodinu“. Musí to být hodně zajímavé!
    Posílám pozdravy, Helena

    1. Tady jak je zima (byť teda dneska má být 24 stupňů, ale technicky je pořád zima!), tak je to pořád docela téma. Navíc tu za humny není žádná válka ani topná sezóna a to bezesporu velmi pomáhá.

  4. Moc dobře rozumím tomu, o čem mluvíš. Já měla taky úžasné spolubydlící v Anglii, bylo to naštěstí před covidem, ale když jsem si tam tajně tahala manžela, nenahlásili mě na univerzitě, nic nebyl problém. Dokonce jsme měli o jednoho spolubydlícího víc. Američana, který si koupil karavan a kempoval na našem dvorku a sem tam si k nám přišel vyprat a osprchovat se. Úžasné časy. Myslím, že na tohle, i přes ten pitomý covid, budeš s láskou vzpomínat dlouhé roky.

    1. Američan, co kempuje na dvorku, to je ovšem dokonalá cestovatelská romantika! 😀 Ta různorodost a pestrost je každopádně opravdu obohacující. Někdy je to teda i nepraktické, protože spousta věcí není samozřejmá, ale rozhodně to stojí za to 🙂

Napsat komentář: Marie Veronika Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *