Jak se pořád zdráhám věřit vlastním očím

Když jde o akademiky, mám velmi rozporuplná očekávání. Na jedné straně stojí moje ideály, které si malují brilantně inteligentní a zároveň skromné lidi s otevřenou myslí a laskavým srdcem. Na druhé straně je realita a v ní nejedna zkušenost s elitářskými egomaniaky, kteří si svoje mindráky neváhají kompenzovat na druhých, a ještě při tom s gustem využijí veškerou váhu svých titulů.

Do Austrálie jsem jela v tomhle ohledu plná očekávání. Jarní online konference mě velmi mile překvapila, i tak jsem ale pro jistotu přijížděla v osvědčené pozici defenzivního introverta, který ze svých zákopů vyleze až v momentě, kdy si bude opravdu jistý, že je to bezpečné. Věděla jsem navíc, že je to jenom na tři měsíce. Kdo by investoval do pracného budování hlubokých vztahů s lidmi, které co nevidět zase opustí? To jsem ale ještě netušila, co mě tu doopravdy čeká.

Cliff pro mě byl na začátku hlavně špičkový profesor. Jeho publikace by zvládly zaplnit několik áčtyřek, působil na univerzitách na několika kontinentech, získal velice prestižní granty, zkrátka jméno světového významu. Z mailů se mi záhy začal jevit jako velmi milý pán a na již zmiňované konferenci tenhle můj dojem jen potvrdil; pořád to ale byl především úctyhodný akademik. Jenže pak jsem ho potkala v reálu a přede mnou stál drobný starší pán v kšiltovce a keckách, s trochu křivými špičáky, laskavýma očima a zářivým úsměvem. Zval mě na horkou čokoládu, doporučoval mi jednu knihu za druhou, povídal si se mnou o lingvistice i o životě a ze všeho byl nadšený. Povzbuzoval mě ohledně mého dobrodružství na Novém Zélandu a ochotně napovídal, když mi chyběla anglická slova nebo lingvistická terminologie. Jednou jsem mu vyprávěla o českých překladech Terryho Pratchetta, on pozorně poslouchal a následně mě pozval, abych o tom poreferovala i v rámci jeho přednášky. Nikdy jsem ho neslyšela o nikom říct nic zlého (jenom dvakrát zanadával na politiku, počítá se to?). Velmi záhy jsem ke svému překvapení zjistila, že jsem ze zákopů venku, ani nevím jak.

Lauren jsem nejdřív neznala vůbec. Na konferenci jsem ji jen krátce zahlédla a Cliff se o ní zmínil v jednom e-mailu, nic, co by stačilo na jakýkoli smysluplnější dojem. Pak jsem ji ale potkala v reálu a zjistila jsem, že toho máme tolik společného, až se mi tají dech. Namátkou: i ona prošla několika lety frustrující práce v marketingu, ze které utekla zpátky na univerzitu, je vysoce citlivá, miluje Dobrá znamení a vážnou hudbu a taky je patrně jediný člověk na světě, jehož tolerance pálivých jídel je ještě menší než ta moje (to zahřálo, díky El!). Sice má opravdu hodně práce, ale vždycky si ráda udělá čas a někam se mnou vyrazí. Co chvíli mě pozve na ramen, fish and chips nebo makadamiový dortík, dala mi vlastnoručně vyrobené náušnice, a když se dozvěděla, že plánuju letět do Canberry, zařídila mi ubytování u svých rodičů. Jednou, když jsme se snažily prodrat davem cestou z obřího ohňostroje v centru Brisbane, se zcela samozřejmě ujala role lidského štítu jedné maminky s kočárkem, a poté, co se nám povedlo s utrhanými knoflíky konečně dostat pryč, té mamince ještě řekla několik povzbudivých slov. V tu chvíli jsem málem zatlačila slzu.

Přiznám se, že ani v těch nejdivočejších snech jsem si nepředstavovala, že mě v Austrálii čeká taková společnost. Akademici, kteří bez zaváhání naplní úplně všechny moje přehnané ideály. Spřízněné duše, které když potkám na chodbě, zvedne mi to náladu na celý den. Lidi, se kterými se budu chtít spřátelit, i když jsem si moc dobře vědoma toho, že je zanedlouho zase opustím. Vím, bude to smutné loučení. Ale taky vím, že na tom nechci vůbec nic měnit. A moje zákopy? Už ani nevím, kde byly. Tak dávno jsou zasypané.

19 odpovědí na “Jak se pořád zdráhám věřit vlastním očím”

  1. No vyvoj holt v té Australii postupoval jinymi cestami….U nas to nevzdory vsem prevratum a revolucim ve 20. stoleti v leccems zustalo na urovni R-U…

    1. Ano, přesně! Na jedné straně Rakousko-Uhersko, na druhé straně čtyřicet lety totality. Když se to takhle řekne, tak je skoro kupodivu, co všechno u nás vlastně docela pěkně funguje, ale teda… stejně 😀

  2. Setrvačnost je někdy děsivá zákonitost a pokud nejsou pořádně nastavené čisticí mechanismy (jakože, obávám se, nejsou) a ponechává se to jen na samočisticích procesech, tj. hlavně na lidech, kteří si přivezou ze zahraničí zkušenost podobnou té tvé, není divu, že rozdíly jsou zatraceně patrné.

    Napadlo mě, že příslušné – samozřejmě metodologicky vymazlené, žádná pocitovka – porovnání by mohlo být námětem velmi zajímavé a v našich podmínkách v mnoha ohledech přelomové dizertace. Teď už jen najít správné masochistické typy, kteří do podobného střetu půjdou a rozpoutají ten správný průvan. Jen aby po nich nezbyl jen omšelý pamětní kámen s povědomým nápisem: „Poutníče, zvěstuj Lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám.“ 🙂

    1. Nápad je to dokonalý! Ovšem bylo by třeba opravdu otrlých doktorandů, aby si na něco takového troufli. Slyšela jsem o jakémsi diplomovém projektu z Pedagogické fakulty, který chtěl zkoumat podvádění u tamních zkoušek – jak, kdo, kdy a hlavně proč. Výsledek? Žádný. Projekt zatrhli. Velmi smutné.

  3. To je tak krásně napsaný!
    Sama si k lidem nacházím cestu velice pomalu, většinou raději očekávám nejhorší (a mám to tak v životě se vším) s tím, že pak můžu být jen mile překvapená. V novém zaměstnání bylo to překvapení hodně veliké, po pár hodinách s novou kolegyní jsem měla pocit, že se známe roky. A bylo moc fajn slyšet, že z druhé strany to bylo podobné. Zákopy se nestihly ani vykopat, natož do nich vlézt :).

    1. Děkuju! 🙂 Mám výchozí nastavení dost podobné, takže si velmi živě dovedu představit, jaká radost to musela být, objevit takovou kolegyni. To pak ta práce najednou vypadá úplně jinak 🙂

  4. Krasny! Az me skoro napada kacirska myslenka, jestli nebude smutne se vracet do ceske sedi a hyckaneho mrzoutstvi. Chapu, ze tu mas manzela, skoda, ze nejde udelat uzlicek milovanych bytosti a teleportovat je do Australie:)

    1. Nejsi první, kdo mi takovou kacířskou myšlenku předkládá 🙂 A v Česku mě toho navzdory všemu australskému nadšení drží vážně hodně (ovšem kdyby ta varianta s uzlíčkem fungovala, tak by toho velmi razantně ubylo). Po některých věcech se mi ale bude určitě hodně stýskat – a australská univerzita s mými milými akademiky bude na prvním místě. Ale jak mi dnes řekl Cliff: „This is not the end.“ Tak věřím, že opravdu není 🙂

  5. To je tak krásné a v kontrastu s českou univerzitní praxí zároveň tak strašně smutné…

    Z tvého popisu mě hřejí u srdce především dvě věci: Zaprvé, že jsou tam ti lidé sice perfektně erudovaní, ale nepovyšují se, nepřistupují k druhým z pozice „já už vím všechno, ty nic“ a evidentně jsou prostě rádi, že má ten jejich obor někdo rád, že ho s někým můžou rozvíjet, že ho spolu můžete pěstovat, vzájemně si vyměňovat názory a především si užívat, že ten obor děláte. A zadruhé, že i přes svou erudici a nadšení do oboru zřejmě nežijí pouze jím, že stále nezapomínají být – lidmi. Že neberou vědu jako tu hlavní věc, která člověka, jakkoliv pro svůj obor zapáleného, definuje a jíž by musel nutně vždy všechno obětovat.

    Kdyby to tak bylo i u nás, byl bych pravděpodobně nemusel svůj doktorát předčasně ukončit.

    1. Ano, je to přesně tak. Souzním s každým slovem a naprosto chápu rozhodnutí s doktorátem seknout. Mně přesně kvůli tomuhle trvalo několik let, než jsem se na něj vůbec odhodlala jít… Typ lidí, které česká akademická sféra přitahuje, je takovým velmi specifickým způsobem pokřivený. Ano, jsou tam skvělí, brilantní vědci a vyučující, ale je jich jako šafránu. A ten zbytek… však to známe. Dlouho jsem si myslela, že je to standard a je prostě potřeba se s tím smířit. Teď vidím, že to může vypadat i opravdu hodně jinak. A nějak nevím, jak s tím naložit 🙂

  6. To je tak krásné, až z toho úplně prýští dojetí. Ale kdo ví, třeba se zase někde potkáte, třeba si Cliff nebo Lauren naplánují cestu do Evropy na nějakou konferenci, a pak stačí jen maličko, abyste si zase zašli na horkou čokoládu nebo dortík. 🙂

    1. Děkuju! 🙂 A Lauren do Evropy skutečně pojede velmi brzo, má tam napřesrok grant (v Dánsku). To je na australské poměry prakticky za rohem od Čech, takže návštěvu Prahy už má předmluvenou 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *