Proti známkám aneb učitelská filipika

Ano, dnešní článek bude poněkud kontroverzní. Stejně jako na náboženství, genderové role nebo bramborový salát má totiž na školství názor úplně každý. Ale nemůžu si pomoct – po prvním měsíci za katedrou mi připadá to, co jsem tušila už jako studentka, naprosto jasné. Známky – minimálně u některých předmětů – vůbec ničemu neslouží.

Nalijme si čistého vína: známky nejsou zpětná vazba. Rozhodně tedy ne taková, která by vám pomohla se jakkoli zlepšit. Je to donucovací nástroj, který studenty nutí se učit. To samo o sobě ještě není nutně špatně, některé věci prostě je potřeba se namemorovat. Při výuce cizího jazyka tak testy na slovíčka nebo nepravidelná slovesa dávají smysl. Jenže pak je tady všechno ostatní; třeba takové drobnosti, jako je mluvení a psaní.

S jednou ze svých tříd jsem se v posledních dvou týdnech věnovala hlavně mluvení: od výslovnosti a slovního přízvuku až po intonaci, přednes a kontakt s publikem. Bojí se, ale baví je to a zlepšují se. Každému z nich dávám zpětnou vazbu na konkrétní výkon a opravuji konkrétní chyby. Známkovat to mi nedává absolutně žádný smysl. Porovnejte sami: „Pozor na rozdíl mezi v a w a dělej víc pauz, mluvíš jako kulomet a publikum ti nestačí.“ versus „Za dvě.“ Co si odnesete z prvního a co z druhého hodnocení? Známka má naprosto nulovou informační hodnotu. Jediné, co obsahuje, je srovnání s vašimi herecky nadanějšími spolužáky.

Nebo psaní. Takzvané kriteriální hodnocení slohů (bodové hodnocení v různých kategoriích od pravopisu přes adekvátnost slovní zásoby až po celkovou koherenci textu) umožňuje studentovi okamžitě vidět, co konkrétně může zlepšit a jak. Když mu dám tři body za spojovací výrazy, ví, že příště by měl přidat nějaké ty slovní vychytávky, na které si anglický akademický text potrpí; když dostane tři body za argumentaci, protože jeho závěr nevychází z argumentů v textu, taky ví, co se stalo a jak s tím naložit. Jistě, je možné stanovit pro jistý počet bodů i jistou známku, ale skutečně nevím, komu se tím prospěje. Jediný důsledek toho, že jste dostali známku, je, že jste dostali známku.

Jak se blíží pololetí, kdy se píše vlna velkých testů a uzavírá se klasifikace, vidím nesmyslnost známek o to ostřeji. Je to nejen umělý systém, jehož pointa mi uniká; je to kontraproduktivní systém, který mi při výuce překáží a který vede k tomu, že se české školství jako celek soustředí na to, co se snadno známkuje. Výsledek? S mými studenty „nikdy nikdo mluvení nedělal“ a „takovou zpětnou vazbu na slohy ještě nedostali“. Jelikož jsem na fakultě systém hodnocení bez známek na vlastní kůži zažila, vím, že smysluplné alternativy existují a fungují. Když jsem minulý týden se svou nejstarší třídou zorganizovala moderovanou diskusi v angličtině na tohle téma, zjistila jsem, že to vědí taky. Co tedy s tím konečně něco udělat?

Má střetnutí s australskou faunou

Jestli mě lidé před odletem do Austrálie před něčím nikdy nezapomněli varovat, byla to australská fauna. Děsivé historky o pavoucích, hadech, žralocích, krokodýlech a smrtících medúzách mě vítaly, kamkoli jsem přišla; až si tu tenhle fenomén dokonce vysloužil samostatný článek. Jeden z prvních čistě australských článků na mém blogu. Ach, nostalgie.

Když jsem následně do Austrálie přijela, byla děsivá australská fauna jedním z prvních vděčných témat ke konverzaci. Jaké ale bylo moje překvapení, když Australané zůstávali úplně v klidu a na rozdíl od Čechů nesypali z rukávu jednu děsivou historku za druhou! „Jedovatýho hada jsem viděl, akorát když jsem šel na túru do deštnýho pralesa.“ „Boty si vyklepávám každý ráno, ale pavouka jsem v nich nikdy nenašla.“ „Když je člověk nehledá, tak na ně nenarazí.“ Nafouknutá bublina se velice rychle smrskla do reálných, relativně velmi malých rozměrů. Množství úmrtí, které australská fauna každoročně způsobí, je směšně nízké, a pokud se životu nebezpečným zvířatům vyloženě nevydáte naproti, nejspíš je vůbec nepotkáte. Tak jako jsem je za téměř čtyři měsíce nepotkala já.

To nicméně neznamená, že jsem nenarazila na žádnou bizarní zvířenu. Třeba obří ještěrky neboli agamy vodní (Australian water dragons). Zejména když se s jarem oteplilo, začaly se hemžit jako divé: po kampusu, v parcích, všude, kde bylo trochu zeleně. Tamtéž se daly zahlédnout nejrůznější druhy exotických ptáků: od tabonů přes ibisy a slavné australské straky, které čas od času s oblibou útočí na lidi, až po hejna řvoucích papoušků. Někteří ptáci se s oblibou procházeli po kampusu a škemrali o jídlo, nebo se dokonce pokoušeli krást přímo ze stolů. Na racky ze Sydney, kterým k činu stačilo, abyste na tři vteřiny otočili hlavu, ovšem rozhodně neměli.

Co by to bylo za článek o australských zvířatech, kdyby v něm chyběli koaly a klokani. Cizinci si občas představují, že v Austrálii klokani skáčou i podél dálnic a koaly najdete na každém rohu. To je samozřejmě poněkud přehnané, ovšem jen co se koal týče. Najít nějakou v buši totiž není žádná legrace a já jsem měla velké štěstí, že se mi to povedlo. Klokany ale pracně opravdu hledat nemusíte: jsou všude, kde je dost trávy a málo plotů. Na golfových hřištích, ve větších parcích nebo na kampusu Australské národní univerzity.

Samostatnou a pro nás obzvlášť exotickou kapitolu tvoří oceán. Jedno odpoledne jsem strávila pozorováním velryb, takže vzpomínka na keporkaky vyskakující z vody mi zůstane už nadosmrti. Oceán u východního pobřeží Austrálie je ale tak čistý, že za účelem pozorování vodních tvorů ani nemusíte na otevřené moře; stačí vám dost vysoký útes. My jsme tak kupříkladu ze Straddie sledovali nejen velryby, co nám v dálce mávaly ploutvemi, ale i hejna delfínů, karety a rejnoky.

Jedno setkání s krvelačnou australskou faunou ale přeci jen na kontě mám. Říká se jim sandflies, odborně pakomáři. Tihle hajzlíci jsou tak malí, že je pouhým okem nevidíte, natož aby vydávali nějaký zvuk. Když vás ale pokoušou (což se stane například v momentě, kdy nic zlého netuše usednete na chvíli pod stromy na kampusu), můžete vzít jed na to, že toho už si všimnete. Svědí to jako čert a ještě týden poté se můžete pyšnit celou sbírkou nádherných štípanců. Kam se hrabou naši obří komáři, kteří se prozradí, jen co vletí do místnosti!

Životní lekci si z toho každopádně odnáším jasnou: když vás lidé straší děsivými historkami, nevěřte jim. S největší pravděpodobností na nich je pravdy skutečně jen trochu, a ještě je pořádně přibarvená. Ze všech těch legendárních potvor jsem viděla jen jediného hada, který byl navíc naprosto neškodný. Místo hororu o mnoha dějstvích tak můžu vzpomínat na krmení klokanů, pestrobarevné papoušky, dechberoucí australské pláže a nádherné parky a zahrady. A na to, že mě vůbec, ale opravdu vůbec nic nesežralo.

PS: Za tip na článek děkuji Terce 🙂

Jak se ze mě stala úča

Některé věci člověk dlouho a pečlivě plánuje, jiné se prostě stanou. Nevím, čím to je, ale přestože se mnohdy až úzkostlivě snažím všechno naplánovat, velice často se mi věci prostě dějí. Například jsem se ke svému značnému překvapení dva týdny po návratu z Austrálie stala učitelkou.

Opravdu, není to vtip. Je ze mě (byť na malý úvazek) nefalšovaná učitelka angličtiny na jednom pražském gymplu, který mě shodou mnoha velmi nepravděpodobných náhod ulovil, hned jak jsem se vrátila, nedbaje, že jsem nikdy nestudovala nic, co by souviselo s pedagogikou. Jelikož je moje angličtina na nejlepší úrovni, na jaké kdy byla, moje rodina se hemží učiteli (krev není voda) a už dlouho tvrdím, že jazykové univerzálie, které zkoumám v rámci svého doktorátu, můžou mít i zcela praktické využití mimo jiné ve výuce jazyků, řekla jsem si, proč ne.

Poprvé v životě tak vidím české střední školství z pomyslné druhé strany. Zažívám, jaké to je, patřit mezi učitele, kteří v kabinetech nadávají na svoje kolegy (říkám tomu kabinetní politika), ale dovedou být i úžasně milí a nápomocní. Z první řady pozoruji, jak rychle se školou šíří drby – a že je to rychlost, před kterou by se zastyděl i leckterý prvotřídní sprinter. A taky pobaveně sleduji, jak se moji noví kolegové někdy chovají úplně stejně jako teenageři, které vyučují: když kupříkladu na klasifikační poradě opravují písemky, čtou si časopisy, kecají nebo si něco šudlají na mobilu.

Zejména si ale užívám společnosti chytrých a vtipných teenagerů, kteří se opravdu chtějí něčemu smysluplnému naučit. Ano, to je zatím moje zkušenost – všem populárním vyprávěnkám navzdory. Když jsme například psali esej, poslali mi ji úplně všichni, včetně těch, kdo chyběli a nic mi posílat nemuseli (tolik k mé marné naději, že toho budu mít míň na opravování). Následně jim stačilo poskytnout zpětnou vazbu a všichni do jednoho se okamžitě a výrazně zlepšili. Někteří prakticky o celou úroveň.

Od prvních chvil mi bylo jasné, že s nimi budu trávit čas ráda. Můžu při učení využívat své lingvistické zázemí a předávat jazyk tak, jak bych bývala chtěla, aby ho na střední předávali mně (věrní čtenáři možná vzpomenou našeho poněkud děsivého gymnaziálního angličtináře). A když začnu vykládat to, co považuji za opravdu zajímavé, moji studenti ztichnou, rozzáří se jim oči a začnou si sami od sebe zapisovat, je to téměř dojemné. Často při tom vzpomínám na svou milovanou Lily a její brilantní překladatelské semináře. Být alespoň z pětiny jako ona, to by byl splněný sen! Ale minimálně začátek vypadá slibně. Protože jak mi řekla, když jsem se jí jednou zeptala, jaký by měl být dobrý učitel: „Měl by mít svoje studenty rád. To stačí.“