Má střetnutí s australskou faunou

Jestli mě lidé před odletem do Austrálie před něčím nikdy nezapomněli varovat, byla to australská fauna. Děsivé historky o pavoucích, hadech, žralocích, krokodýlech a smrtících medúzách mě vítaly, kamkoli jsem přišla; až si tu tenhle fenomén dokonce vysloužil samostatný článek. Jeden z prvních čistě australských článků na mém blogu. Ach, nostalgie.

Když jsem následně do Austrálie přijela, byla děsivá australská fauna jedním z prvních vděčných témat ke konverzaci. Jaké ale bylo moje překvapení, když Australané zůstávali úplně v klidu a na rozdíl od Čechů nesypali z rukávu jednu děsivou historku za druhou! „Jedovatýho hada jsem viděl, akorát když jsem šel na túru do deštnýho pralesa.“ „Boty si vyklepávám každý ráno, ale pavouka jsem v nich nikdy nenašla.“ „Když je člověk nehledá, tak na ně nenarazí.“ Nafouknutá bublina se velice rychle smrskla do reálných, relativně velmi malých rozměrů. Množství úmrtí, které australská fauna každoročně způsobí, je směšně nízké, a pokud se životu nebezpečným zvířatům vyloženě nevydáte naproti, nejspíš je vůbec nepotkáte. Tak jako jsem je za téměř čtyři měsíce nepotkala já.

To nicméně neznamená, že jsem nenarazila na žádnou bizarní zvířenu. Třeba obří ještěrky neboli agamy vodní (Australian water dragons). Zejména když se s jarem oteplilo, začaly se hemžit jako divé: po kampusu, v parcích, všude, kde bylo trochu zeleně. Tamtéž se daly zahlédnout nejrůznější druhy exotických ptáků: od tabonů přes ibisy a slavné australské straky, které čas od času s oblibou útočí na lidi, až po hejna řvoucích papoušků. Někteří ptáci se s oblibou procházeli po kampusu a škemrali o jídlo, nebo se dokonce pokoušeli krást přímo ze stolů. Na racky ze Sydney, kterým k činu stačilo, abyste na tři vteřiny otočili hlavu, ovšem rozhodně neměli.

Co by to bylo za článek o australských zvířatech, kdyby v něm chyběli koaly a klokani. Cizinci si občas představují, že v Austrálii klokani skáčou i podél dálnic a koaly najdete na každém rohu. To je samozřejmě poněkud přehnané, ovšem jen co se koal týče. Najít nějakou v buši totiž není žádná legrace a já jsem měla velké štěstí, že se mi to povedlo. Klokany ale pracně opravdu hledat nemusíte: jsou všude, kde je dost trávy a málo plotů. Na golfových hřištích, ve větších parcích nebo na kampusu Australské národní univerzity.

Samostatnou a pro nás obzvlášť exotickou kapitolu tvoří oceán. Jedno odpoledne jsem strávila pozorováním velryb, takže vzpomínka na keporkaky vyskakující z vody mi zůstane už nadosmrti. Oceán u východního pobřeží Austrálie je ale tak čistý, že za účelem pozorování vodních tvorů ani nemusíte na otevřené moře; stačí vám dost vysoký útes. My jsme tak kupříkladu ze Straddie sledovali nejen velryby, co nám v dálce mávaly ploutvemi, ale i hejna delfínů, karety a rejnoky.

Jedno setkání s krvelačnou australskou faunou ale přeci jen na kontě mám. Říká se jim sandflies, odborně pakomáři. Tihle hajzlíci jsou tak malí, že je pouhým okem nevidíte, natož aby vydávali nějaký zvuk. Když vás ale pokoušou (což se stane například v momentě, kdy nic zlého netuše usednete na chvíli pod stromy na kampusu), můžete vzít jed na to, že toho už si všimnete. Svědí to jako čert a ještě týden poté se můžete pyšnit celou sbírkou nádherných štípanců. Kam se hrabou naši obří komáři, kteří se prozradí, jen co vletí do místnosti!

Životní lekci si z toho každopádně odnáším jasnou: když vás lidé straší děsivými historkami, nevěřte jim. S největší pravděpodobností na nich je pravdy skutečně jen trochu, a ještě je pořádně přibarvená. Ze všech těch legendárních potvor jsem viděla jen jediného hada, který byl navíc naprosto neškodný. Místo hororu o mnoha dějstvích tak můžu vzpomínat na krmení klokanů, pestrobarevné papoušky, dechberoucí australské pláže a nádherné parky a zahrady. A na to, že mě vůbec, ale opravdu vůbec nic nesežralo.

PS: Za tip na článek děkuji Terce 🙂

18 odpovědí na “Má střetnutí s australskou faunou”

  1. zajimsve, js myslel, ze klokani moc videt nejsou avze mestsky australan videl klokans mimo zoo nejvys parkrat zavzivot..Je to jinak..Jinak nsm ucitelka predcitala naczakladce s cestopisu, jak jevtrebs vyklepat boty kvuli stirum..atd..Jakbrikal ten rabin, vsechno je jinak..

    1. To, že i městští Australané vídají klokany poměrně často, je dané zejména tím, jak vypadají jejich města. Kdyby byla jako Praha, nejspíš by je skutečně viděli jen párkrát za život 🙂 Ale jak jsou rozcáplá a plná zeleně, tak zpravidla stačí vyjet na nejbližší golfové hřiště 🙂

      1. Kasuar je skvelej, to je muj oblibenec prazske ZOO:) Ale na ulici bych ho potkat nechtela:) Na cestach jsem jinak opatrna, pamatuju se, ze se diky me neslo do pralesa na Sri Lance, protoze jsem v mistnich mediich vycetla, ze tam leopard ohrozoval turisty. Faktem zustava, ze byl nejspis zvedavej, protoze kdyby mel fakt hlad, jen tak by se nepredvadel:) Zato jsem pak zblizka obdivovala asi 20cm mnohonozku, ktera se pozdeji ukazala byt jako zastupce draveho a jedovateho druhu (nastesti prede mnou zustala ostychava).

        1. Kasuár bylo jedno z těch zvířat, před kterými mě manžel zcela explicitně varoval. Prý: „A když tam uvidíš tohohle ptáka, tak k němu hlavně nechoď, aby sis ho pohladila, nebo ti rozpáře břicho!“ 😀 Takže naprosto chápu. Některé informace se hodí, ale někdy je opravdu lepší nevědět 😀

  2. Ty agamy a papoušci by se mi líbili! Musí být všední život o dost veselejší než tady, kde člověk cestou do práce potká třeba hezkou sýkorku modřinku a hejno kavek, ale všichni ti ptáci jsou plaší. A žádnej klokan, velryba ani želva v dohledu.

    1. S výjimkou oprsklých druhů, co kradou jídlo po kampusu, jsou australští ptáci dost podobně plaší jako ti u nás (ta první fotka obnášela hodně opatrného plížení). A sice jsou různě pestrobarevní, ale zase nezpívají. Ne že by se mi tedy ty zvuky, co vyluzují, přímo nelíbily, ale rozhodně tomu odmítám říkat zpět 🙂

  3. Mám takové zdání, že lidé straší často a rádi. Tak jsem se dozvěděl, že v Srbsku na mě naběhnou místní s nožem, v Indonésii mě přinejmenším zbijou, protože mám delší vlasy, jinde na jedné hoře umřu, protože nemám dobré boty, a na druhé hoře budu proklet, protože tam straší duši. Ale oni to ti lidi myslí vesměs dobře, opatrnost bývá namístě, jen je třeba si ten obrázek udělat sám.
    Tak se někdy minulý týden stalo, že kamarády v Sao Paulu oloupil jeden pán o mobily za bílého světla. Jediným argumentem (vcelku pádným) byla kudla…

    A ostatně, mrzí tě, aspoň trochu, že to tam nebyla taková divočina, jak se traduje?

    1. Máš věru pozoruhodnou sbírku 😀 Hora, na které umřeš, to už je tedy hodně vysoký level. A ano, lidé to většinou myslí dobře, ale moje úzkostné založení tím dost trpí. Takže ne, ani trochu mě nemrzí, že všechny ty povídačky zůstaly povídačkami 🙂

  4. Však o Češích mezi tamní faunou taky kolují drsné skazky: Např. mezi úzkostným ptactvem se rychle rozkřiklo, že u nás konzumujeme španělské ptáčky :-).

  5. Krásné fotky, i když užovka v kampusu by mě asi v prvé chvíli vyděsila, je fakt velká. Na pozorování velryb bych si dala říct hned. Letos byla dvakrát možnost, ale nakonec jsem žádnou neviděla.

    Je pravda, že i třeba Srí Lanky jsem se skrze arachnofobii trochu bála, ale nakonec jsme viděli jen samé hezké plazy, kteří mi nevadili, ba naopak. Hmyzáci se, snad až na pár švábů, někam schovali, a byla jsem za to moc ráda. Austrálii ovšem předchází ještě výrazně horší pověst, tak je potěšující slyšet, že to není zdaleka tak dramatické. 🙂

    1. Však já jsem se nejdřív taky dost lekla, ale naštěstí jsem si jí všimla, až když už jsem jí skoro přešla, tak stačilo decentně zrychlit krok 🙂 Ono v tom určitě bude hrát roli i to, jak moc jsou Australané obecně v klidu. Myslím, že kdyby stejné potvory žily ve Španělsku, tak by ten humbuk kolem byl asi poznatelně větší 🙂

Napsat komentář: Janinka Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *