Co dělá skvělé učitele

Co dělá obyčejného učitele učitelem dobrým, tušíme asi tak nějak všichni. V první řadě je to inteligence. Jakmile tahle podmínka není splněná, je zpravidla špatně i úplně všechno ostatní (a kdo má pocit, že nikdy žádného hloupého učitele neměl, nejspíš se jenom dost nezamyslel). V druhé řadě je to autentický zápal pro vyučovanou látku a upřímné přesvědčení o její smysluplnosti. V řadě třetí pak specifická schopnost říkat složité věci jednoduše nebo je rovnou vkládat do poutavých příběhů a nečekaných souvislostí. Přihoďme ještě pozitivní vztah ke studentům a získáme učitele, jakého by chtěl asi každý.

Myslím ale, že se stále nenacházíme na samém vrcholku pomyslné pyramidy. Ještě tu totiž jsou učitelé skvělí. Přízračné bytosti, které vás nejen lecčemu naučí, ale dovedou z vás dostat věci, o nichž jste ani netušili, že je v sobě máte, a kolikrát tím ovlivní celý váš další život. Po tom, jaká kouzelná přísada vytváří tenhle neobyčejně vzácný lidský druh, se ptám už celá léta a odpověď mi velmi dlouho unikala (pokud tedy jako uspokojivý závěr nebereme „asi nějaké jedinečné osobní charisma“). To se ovšem změnilo, když jsem před několika měsíci potkala svého posledního skvělého učitele. Cliff mi byl po dobu mé australské stáže vedoucím, což je v podstatě stejná role, jakou kdysi zastávala moje diplomová vedoucí Lily. Srovnání se vysloveně nabízelo. A v momentě, kdy mi došlo, co všechno Cliffa s Lily spojuje, jsem nejspíš konečně rozlouskla i svou dávnou otázku.

Prvním pojítkem byla naprostá důvěra. Lily věřila, že zvládnu svoje diplomové téma, na které jsem v době, kdy jsem ho volila, byla zcela nepřipravená. Ani Cliff nezapochyboval, když mu jednoho dne přišel e-mail od bezejmenné studentky kdovíodkud v Evropě. Na tomhle základě se následně v obou případech rozehrál úchvatný koncert pedagogické dokonalosti. Lily i Cliff mě vedli jemnou, ale pevnou rukou a ani na vteřinu mě nenechali ustrnout. Úvodní laťku nastavili rozumně nízko, a když jsem ji překonala, hbitě vytáhli další, tentokrát o kousek výš – a takhle pořád dál. Když jsem se dostala do potíží, ochotně mi pomáhali, odpovídali na otázky, půjčovali mi vlastní knihy. A když jsem se z obtíží vymotala a měla za to, že jsem už už v cíli, ukázali mi celou další úroveň, na kterou můžu směřovat. Nevedli mě na ni rovnou ani mi hned na začátku ostentativně neukazovali laťku těsně pod stropem; to by mě asi porazilo. Zároveň mě ale nikdy nenechali zpohodlnět pocitem, že už jsem kýžené mety dosáhla. Nechávali mě postupně objevovat stále jemnější nuance a zákruty – až jsem s překvapením zjistila, že jsem se dostala někam, kam jsem ani netušila, že se vůbec dostat můžu.

Teď, když učím, myslím na svoje skvělé učitele velmi často. Jeden z nich mě naučil kompletně francouzsky, druhá mi otevřela pohled na jazyk tak, že se to odrazilo úplně ve všem, a třetí mě dovedl k největšímu akademickému výkonu mého života. Každého z nich jsem potkala v úplně jiné fázi svého studia a všechny si je nesu od té doby s sebou. Nevím, jestli někdo ještě jejich řady rozšíří, ale i kdyby ne, bude to zcela v pořádku. Můj trojlístek se uzavřel; to, co jsem potřebovala, jsem dostala. Teď nadešel čas dávat – alespoň tak, jak to dokážu – dál.

18 odpovědí na “Co dělá skvělé učitele”

  1. aTak ja mel stesti na vynikajici ucitelku na zakladce, nizsim stupni, na vyssim na skveleho ucitele matematiky a fyziky a na gymplu rovnez vynikajiciho ucitele matematiky (fyzikar nacstredni bylnucitel spise prumerny)…Na nizsim stupni rozumne pojate vyuziti soutezivosti (My Rychle sipy souperili ve „srudijnich vysledcich“ s Bilymi delfiny…Na vyssi zakladce matikarva na stredni umeli spojit poutavy vyklad se schopnosti vysvetlovat slozitosti….

  2. Ach. Tak učitele z vrcholku pyramidy jsem bohužel nezažila žádného: Dobří rozhodně uvízli v paměti se ctí, bohužel úplně stejně jsou pro paměť ale učitelé – tragédi. Když o tom ale přemýšlím, skvělého učitele jsem našla v jednom z bývalých šéfů včetně neochvějné důvěry ve zvládnutí mých kompetencí, nasměrování a přiměřeného sousta, které bylo velké a výživné. To všechno bez přehnaných tlaků a stresů. Takže díky za učitele, kteří se různě objevují a mizí během celého života.

    1. To je pěkně vystiženo. Člověk se vlastně celý život učí…

      Celkově je to vlastně o štěstí na lidi kolem sebe, učitelé stojí v tom počátku a tak jak někteří mohou nakopnout k výšinám, jiní zase zarazit do země.

      Ohledně učitelů – je to fakt výhra natrefit na ty správné. Ale myslím, že musí být otevřená mysl i na té straně příjemce, aby se to dobře sešlo.

      1. To rozhodně! Na jedné velké zkoušce na fakultě, která spočívala v poměrně objemném překladu odborného textu, se mě ptali, jestli už jsem někdy předtím překládala. Já jsem řekla, že ne, ale že jsem chodila na překladatelský seminář k Lily a že mi přijde, že po něm se stane překladatel z každého. Tak mě zkoušející ujistili, že to tak tedy vážně není a jsou studenti, co projdou jejími semináři prakticky nepoznamenáni. Tomu se mi jen těžko věřilo, ale když je holt mysl uzavřená, tak s ní nepohne asi doopravdy nic.

    2. Odpověď pro Psici (nějak blbne řazení komentářů): Myslím, že skvělí učitelé můžou do života přicházet i v různých dalších na první pohled neučitelských podobách – a ten tvůj šéf zní jako přesně ten případ 🙂 Každopádně souhlasím s tím, že učitelé-tragédi se do paměti zapíšou úplně stejně intenzivně jako jejich skvělí kolegové. A ještě horší je, když se zapíšou i jinak než jen jako předmět vtipných historek, protože nějaké to šikovně umístěné trauma se může člověka držet klidně až do konce života.

  3. Jako student jsem asi nezažil žádného opravdu skvělého a nezapomenutelného učitele, který by měl všechna „pé“; naopak, našla by se plná nůše těch, kterým bych se v řadě ohledů nechtěl podobat (naštěstí takový „vzor“ taky umí být dobrou motivací :-)). Ale s určitým odstupem jsem skvělé lidi našel mezi svými kantorskými kolegy – to jsem měl často chuť otočit řád věcí a usednout opět do lavice a nechat se jimi vést. V pozici kolegů aspoň působili jako tvrdá konkurence, se kterou jsem se musel popasovat, abych v tom srovnání v očích svých studentů nepropadl. Mimochodem, i po čtvrt století jsou tito lidé pořád mými dobrými osobními přáteli a svým způsobem se od nich učím pořád dál – i když v poněkud jiné rovině.

    1. Ano, nůši takových, kterým se za žádnou cenu nechci podobat, mám taky! A souhlasím – jako motivace fungují skvěle 🙂 Mít takové kolegy musela být každopádně velká (byť občas asi lehce nekomfortní) radost. Skvělí učitelé, jen trochu jinak 🙂 Vůbec se nedivím, že vám přátelství vydrželo i po tak dlouhé době.

  4. Učitelé jsou jako rodiče, opravdu hodně nás dokážou zformovat, a´t už negativně, nebo pozitivně. Myslím, že jsem ti posledně vyprávěla hodně příběhu o svých učitelích, co mi teď ale vyskakuje v hlavě je příhoda, jak jsem vyhrála nějaké sladkosti za obrázek, protože jsem jako jediná nakreslila i učitelky a nejen spolužáky. To je ta autistická exaktnost 😀 ale bylo to fajn, i když jsem to vůbec nechápala.

    1. To je ovšem půvabné 🙂 Dovedu si docela živě představit, jak asi těm učitelkám muselo být, když tvůj obrázek viděly, a vůbec se jejich reakci nedivím 😀

  5. Já si momentálně nejvíc vzpomínám na nebe a dudy učitele a učitelku mého syna v první a ve druhé třídě základní školy. Přitom ten učitel byl na škole i u žáků poměrně oblíbený, ale s mým synem si nějak nesedli nebo co. Syn si myslel, že učitel je k němu nespravedlivý a zlý a učitel zase, že Tomáš je drzý a neposlušný. Dokonce to jednou došlo tak daleko, že ho málem vyhodili ze školy. Tedy Toma, ne učitele. Ve druhé třídě dostal hezkou, mladou, usměvavou a baculatou učitelku (v jedné osobě), která to s ním uměla a na konci roku dostal diplom, že je nejlepší student ve třídě. Učitelka ho nenásilnou formou přivedla ke čtení (do té doby byl ochotný se zabývat jedině staroegyptskými hieroglyfy) a tehdy dokonce rád chodil do školy. Ta učitelka byla skvělá a doufala jsem, že bude syna učit i ve třetí třídě, ale bohužel odešla na jinou školu v jiném městě.

    1. Je pravda, že asi jediná podstatná nevýhoda skvělých učitelů je, že je člověk jednou nevyhnutelně musí opustit. A ať už je to po jediném roce nebo třeba po šesti letech, tak to vždycky bolí. Přivést školáky ke čtení každopádně považuji za jednu z nejbohulibějších věcí, jakých lze ve škole vůbec dosáhnout, takže všechna čest. Vůbec se nedivím, že odchod takové učitelky zamrzí!

  6. Už jsem to tu možná psala – Matěj přemýšlí, že bude učitelem, protože učitelky na jeho škole jsou „hrozný“ a on by chtěl být jako ten nový mladý učitel, který je „skvělý“ :).
    Přeji ti, abys rozšířila ohrožený druh skvělých učitelů a spoustu žáků, kteří na tebe budou vzpomínat tak, jako ty na své učitele :).

    1. Matějovi moc fandím! A děkuju 🙂 Pro začátek by mi stačilo, kdybych byla učitelka dobrá. I to je poměrně ohrožený druh a na rozdíl od výše uvedené skvělosti je to přeci jen významně dosažitelnější cíl 🙂

Napsat komentář: Marie Veronika Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *