O české akademické chudobě

Když jsem v devatenácti nastoupila do prváku na univerzitě, připadalo mi, že jsem právě vkročila do mnohonásobně většího světa, než na který jsem byla do té doby zvyklá. Bezpečný a trochu zatuchlý klídek provinciálního gymplu vystřídal ruch hlavního města, velká jména s řadami titulů, spolužáci, kteří kladli tak sofistikované dotazy, že jsem z nich málem upadala do mdlob, a slova jako „semestr“, „fakulta“ nebo „zkouškové“.

Grandiózní dojem mi nějakou dobu vydržel. Ono když jste celí vedle z toho, že najednou čtete Platóna ve společnosti lidí, kteří umí starořecky, chvíli to trvá, než si všimnete, že tihle lidé sdílí s dalšími deseti lidmi jeden kanclík se dvěma počítači a o učebny je taková rvačka, že se učí i v té malé místnůstce přes ulici, kde je na podlaze skoro vždycky naváté suché listí a které se nepříliš eufemicky i v informačním systému říká akvárium.

Romantika definitivně pominula, když jsem začala pracovat ve fakultní administrativě. Tehdy jsem se totiž připojila k těm deseti lidem, co sdíleli onen malý kanclík a museli se v něm nějak vystřídat. Pravda, počítače byly v tomhle konkrétním případě hned tři a kromě toho na každého vyšla asi tak půlka police a osminka židle. Finanční situace českých vysokých škol na mě dolehla se vším všudy a i to byl nakonec jeden z mnoha důvodů, proč jsem se za sebou rozhodla po magistru prásknout dveřmi. To, že nejlepší česká univerzita platí míň než nejprůměrnější státní základka a funguje na neplacených přesčasech a nadšení vybraných jednotlivců, jsem prostě odmítla skousknout. Jak to dopadlo, všichni víme; na svém tehdejším rozhodnutí bych nicméně ani zpětně nic neměnila.

Když jsem přišla na univerzitu v Austrálii, připadala jsem si v jistém smyslu podobně okouzleně jako tehdy v prváku. Cliff mimoděk v jednom e-mailu zmínil, že budu mít svoji pracovnu, a mně spadla brada. Já, bezejmenná stážistka, co přijela na tři měsíce, budu mít svoji vlastní pracovnu? Nefalšovanou samostatnou kancelář, kde budu moct být, kdy se mi zachce, a vůbec s nikým se o ni nebudu muset dělit? Bylo tomu přesně tak. A jak se ukázalo, nešlo o žádný nadstandard – nejen děkanka, ale každý akademik měl svoji vlastní pracovnu a nikdo se tomu ani za mák nedivil. Kromě toho se zdálo, že je všeobecný dostatek výukových prostor, univerzitní informační systém nevypadal jako poctivá kovářská práce z pětadevadesátého a ani jednoho akademika jsem neslyšela stěžovat si na výši platu. Pravda, jak se následně ukázalo, ani tam nebylo všechno růžové: problémy s IT jsou nejspíš dosud nedoceněná antropologická konstanta a „Tiskárna, která prostě fungovala“ je i v australském prostředí titul pro pohádku. V celkovém dojmu šlo ale o zcela nepodstatné až roztomilé detaily.

Teprve když jsem minulý týden zavítala na fakultu, stalo se to, co jsem čekala od listopadu – přišel onen tupý úder drtícího srovnání. Kanclíky jen o něco málo větší než ten můj australský, s osmi jmény na dveřích a čtyřmi počítači uvnitř, zely prázdnotou. Semestr ještě nezačal, proč by tam kdokoli byl? U těchhle kanceláří se nepočítá s tím, že by v nich skutečně někdo pracoval, na fakultě se pohyboval, nebo se tam dokonce potkával s kolegy. Pokud zrovna neučíte a nepotřebujete si dejme tomu odložit kabát před přednáškou nebo konzultovat se studenty, tak na fakultu nelezte. A jestliže jste doktorandi, tak se pěkně zase vraťte zpátky do práce, kde stejně trávíte většinu svého času, a nad knihami můžete vysedávat po večerech doma. Mám za to, že nejefektivnějším formátem stávky českého vysokého školství by bylo, kdyby na svoje fakulty najednou dorazili všichni doktorandi. Kolaps by byl nevyhnutelný.

Z fakulty jsem odcházela s nádechem hořkosti. Ano, věděla jsem, že přesně taková je situace a ještě před rokem by mi to přišlo sice smutné, ale normální. Teď už ne. S lítostí jsem si vzpomněla na Cliffa a Lauren, svoji vlastní pracovnu a čtvrteční trhy na kampusu. Viděla jsem, že to jde jinak; zažila jsem to na vlastní kůži. To, jak jsme na tom tady, skutečně není normální. Je to jenom strašně smutné.

33 odpovědí na “O české akademické chudobě”

  1. Nic neni male ani velike, lec pri srovnani….di klasik…Kdyby clovek nemel srovnani s tim, jak to funguje jinde, kdovi…Ony mozna i v te Australii jsou nektere VS vselijake, ale kdyz ona je UK asi nejprestiznejsi skola u nas…A soukrome university u nad? Asi jsou tam vyssi platy, ale jinak si nedelam iluze..

    1. Na to, aby člověk neviděl, jak děsivá ta naše akademická sféra v některých ohledech je, by ovšem musel žít jako poustevník v dokonalé izolaci od veškerého vnějšího světa. Protože doslova jakékoli srovnání vede v tomhle ohledu ke zcela jasným závěrům.

    2. Jinak já jsem asi fakt trochu zapšklá vůči úkáčku, ale jiné univerzity na tom nejsou nutně hůř jen proto, že nejsou „nejprestižnější“. Karlovka se tím chlubí do jisté míry kvůli svému stáří, ale reálně… ne všechno zlato třpytívá se a já znám třeba spoustu lidí, kteří tam byli nešťastní, kteří ji nevnímají jako svou alma mater (já) a kteří šli na magistra raději jinam (a ne proto, že by to bylo moc těžké, spíš naopak – můj případ).

      1. Naprosto chápu. UK pořád sice vychází z nejrůznějších žebříčků srovnání univerzit nejlíp v zemi, ale taky mám pocit, že se to často bere jako hotová věc, že když je nejstarší, tak bude i nejlepší. A zcela upřímně si myslím, že na to UK i dost hřeší a hází spoustu věcí přes palubu, protože si to může dovolit. Velmi smutné.

  2. Že vzdělání je jedna z hlavních priorit, na tom se shoduje řada vládních prohlášení dozadu. Člověk si musí položit otázku, jak to asi vypadá v oblastech, které prioritní nejsou.

    1. To snad radši ani nechci vědět. Anebo je to jako v tom vtipu: „A proč dáváme o tolik peněz víc do vězeňství než do školství, Andreji?“ „No to víš, do školy my se už vracet nebudem!“

      1. To je desive dobry vtip. No, me jako matku podobne „pobavilo“ reseni prazske gymnazialni otazky, kdy se tedy po minulem roce usneslo, ze je situace neunosna a chce to vice mist na gymnaziich. Tak letos na ctyrletych gymnaziich skutecne pribylo mist, trada! Je to diky tomu, ze na osmilete studium prazska statni gymnazia oteviraji letos misto dvou trid pouze jednu. Sance dostat se na ne je tedy limitne blizka nule. I bez srovnani na me bohuzel dychl z tveho clanku pocit, ze uz snad za lepsim akademickym prostredim ani neklopytame, ale odkladame ho trvale na dobu neurcitou. Skoda.

        1. To je šílený! Řešení jako vystřižené z Jistě, pane ministře, akorát to v reálu poněkud ztrácí na vtipnosti a zůstává jenom a hořká pachuť. A ano, taky mám dojem, že za lepším akademickým prostředím ani neklopýtáme.

          1. Jinak teda jen žasnu, netušila jsem, jak to chodí :-/

            Ten postřeh s tou stávkou – kdy se všichni dostaví najednou, tak to je tady povedené.

  3. Jo, s Modrým vždycky žertujeme, že kdybych náhodou chtěla dělat vědu (neříkám, že mě to nenapadlo), pak jedině v Německu. Dojíždění by mi zabralo zhruba stejně času jako do Prahy a měla bych nejspíš slušnější honorář než těch současných.. kolik to je, 13 tisíc? Nebo to je ještě míň? Smutný no. A zvlášť humanitní obory tímhle trpí podle mě. Ale i tak si myslím, že je tvé srovnání k nezaplacení. Jednak jsi díky tomu mohla napsat tenhle super článek, ale především – čím víc lidí tohle srovnání má a upozorňuje na to, tím víc nastavujeme zrcadlo našemu systému a můžeme doufat, že to bude nějaká jiskra, která přispěje ke změně. 🙂

    1. Děkuju, jsem ráda, že se ti článek líbil 🙂 A pokud uvažuješ o doktorátu, tak jdi rozhodně radši do Německa! Neváhej ani na vteřinu, fakt. A co se situace humanitních oborů týče, tak je to naprosto nechutný. Nedávno zrovna vyšel někde článek (jmenovalo se to „Univerzita Karlova patří před soud“ nebo tak nějak) o tom, jak je nastavené financování jednotlivých fakult UK – a že se nehledí na výstupy ani na nic, prostě humanitní fakulty mají systematicky třeba o polovinu peněz míň než ty přírodovědné a nedá se to změnit, protože ty přírodovědné zároveň mají větší rozhodovací pravomoce, takže rektor je vždycky od nich. Jupí!

    1. Přesně tak. Respektive východisko to má jen individuální – sebrat se a utíkat, co nohy stačí. Ať už mimo akademickou sféru nebo do zahraničí. A že se to velmi vydatně děje.

      1. No, to je ale na úrovni státu řešení ala podřezávat si pod sebou větev.
        Co tak slýchám, tak u doktorů je to podobně.
        Tohle nastavení je celkově dost špatné.

  4. Podobná situace je také na jiných fakultách, i na těch „bohatších“. Běžně učím studenty, kteří si vydělají 2-3x tolik, co dostanu já. Teda za předpokladu, že vůbec dostanu zaplaceno. Když máš grant, tak často učíš za směšnou částku (spočítal jsem to na 4 Kč/hodina) nebo úplně zadarmo (takže jsem na tom byl ještě dobře :-)). Učit musíš. Obrovský publikační tlak. Když nepublikuješ, máš problém.

    Mohu srovnat s Německem – stejný obor, ale jako doktorand neučíš. Nejsi student, ale zaměstnanec se 7x vyšším příjmem. Kanceláře podobně jako tvá zkušenost v Austrálii. Volné víkendy (u nás zapomeň), o dovolené se nepracuje (haha).

    Ideální by bylo spojit se a tlačit na vládu, aby se s tím něco udělalo. Aby se z vysokého školství a výzkumu stala priorita. Ale zatím se mi zdá, že se fakulty budou hádat mezi sebou a závidět si, kdo má víc, nebo se porovnává objem nebo kvalita práce.

    1. To je skutečně šílené. Učit zadarmo by vůbec nemělo být legální, jak je možné, že se to pořád děje? A co se víkendů a dovolených týče, tak si myslím, že by celá naše společnost měla projít nějakou kúrou, kdy si pěkně polopatě vysvětlíme, co tahle slova doopravdy znamenají a jaké to má praktické dopady. Protože skoro všude, kde jsem zatím působila, si z víkendů nebo dovolených nikdo nic moc nedělal. Na tom celém je zkrátka špatně tolik věcí, až z toho přechází zrak.

  5. Zrovna nedávno jsem si na tebe vzpomněla, náhodou jsem si zapnula v televizi zprávy a tam byla reportáž o platech a podmínkách akademiků. Fakt šílený.

    Ale vtip, ten se opravdu povedl! 😀

    1. Tak my jsme už i v televizi! Aspoň nějaká pozitivní zpráva 🙂 Ještě před pár lety by ani pes neštěkl. Třeba z toho tentokrát přeci jen nějaký výsledek bude.

  6. No nazdar! Tak si teď říkám „zlatý světla“! Člověk si sice docela mákne a někdy by s tím nejraděj praštil, ale má svý jistý. Tedy aspoň do té doby, než ho vyrazej nebo se položí podnik. 🙂 Vlastně ani nevím, jak to na vysokých školách a univerzitách chodí tady. Navštěvovala jsem jen College, tedy v roli studenta, ne učitele. 🙂

    1. Ať už to u vás chodí jakkoli, je velmi slušná šance, že je to podstatně lepší než u nás. Je smutné, že se to dá říct takhle plošně, ale je to bohužel tak.

  7. Je vidět, že doktorandi u nás jsou romantici a žijí svůj těžký úděl v krásné, leč poněkud efemérní naději, že svět trochu pohnou k lepšímu. Věru krásná vize… ale jak chceme měnit svět, když neumíme změnit ani vlastní životní (či studijní) podmínky?
    Máte pravdu vy, kdo voláte po stávkách. Ale taková křížová výprava by vydala na více než jen doktorát nás všech (kdyby se ale něco dělo, šťouchněte do mě, na barikádě jsem hned).
    Ony jsou nějaké doktorandské spolky, které o cosi usilují. Léta. Marně. Česká věda drobných rybníčků se (až na výjimky) bude jen těžko kapitalizovat, tož vládní podporu nečekám, raději sdílím krušných 12K, kancl pro pět (na tři píčatoče, což je bonus pro přeživší vyšší ročníky) a prožívám konstantní deziluzi z vysokého školství, kdy si, stejně jako ostatní, vecu, že „teď už to prostě doklepu“.

    A potom si jedu na stážičku do Francie a fasnu vlastní „kancl“, což je kůlnička na dříví na konci sklepní chodby s mříží přes okno, kde na jediného mě jsou píčatoče asi 4, ale přístup k nim za celé tři měsíce nezískám. A pak zase do Slovinska, kde mě trochu stydlivě poradí, ať pracuju z domu, že tím pádem nemusím na universí vůbec chodit. A já jsem nakonec rád… Chápu, že zbohatlické státy nabízejí jinačí komfort. Někdo ten výzkum hnát vpřed musí.

    A my? Tak ještě jednou. Čeští doktorandi jsou romantičtí tvorové odsouzení k nesčetným útrapám. A jako správní romantici věříme, že se jednou všechna ta bída zúročí. Přeji nám hodně (hoooooooooodně) štěstí. ;o)

    1. Zrovna včera jsem viděla zprávu o tom, že se odsouhlasilo nějaké navýšení doktorandských stipendií, ale bude se týkat až doktorandů, co nastoupí ke studiu od příštího akademického roku. Takže se zdá, že to za těch krušných dvanáct tisíc budeme muset nějak doklepat. Každopádně se přinejhorším uvidíme na té barikádě 🙂

  8. Můj ex byl akademik, PhD. Ve chvíli, kdy skončily všechny projekty a granty, byla jeho čistá výplata osmnáct tisíc. Tj. přibližně stejná jako můj nástupní plat v první práci. Takže když se mě po magisterských státnicích ptali, jestli půjdu na doktorát, tak tak jsem spolkla, jestli si nedělají prdel, že já chci normálně žít.

    Na druhou stranu – teď je na jiné, ne příliš prestižní VŠ vedoucí sekce (příplatek asi tři tisíce), v hrubém má kolem třiceti, nicméně je tam maximálně tři dny v týdnu a mimo to se moc nepředře, takže bych mu za to taky víc nedala 😀
    Čímž nechci říct, že je to případ všech akademických pracovníků.

    1. To je tedy docela síla. A myslím, že je to úplně očividný důsledek celého toho systému – když člověka nezaplatí, tak to bude buď flákat, kde se dá, nebo do pár let vyhoří. Je otázka, co je horší.

  9. Já znám akademickou sféru jenom z pohledu studenta. Nevím, jestli to bylo mnou, ale FF MUNI ve mně třeba mnohokrát vzbuzovala tíseň a úzkost z prostředí a atmosféry ve škole.

    Je potřeba mluvit o tom, jak to tady na výškách reálně chodí, takže jen tak dál 🙂

    1. To je ovšem opravdu smutné svědectví. A dovedla bys říct, čím to bylo? Jestli to studium vypadalo děsivě náročně, strašili vás vyučující (nás třeba někteří strašili, ale naštěstí až na magistru, kdy už jsem to bez potíží odfiltrovala) nebo tam byly nějaké všeobecně hodně špatné vztahy?

  10. Vím, o čem píšeš, Marie Veroniko, ať jde o platy nebo pracovní podmínky. To srovnání je zdrcující.
    Často si říkám, kde všechny ty peníze jsou, když nikde vidět nejsou…
    Navzdory všemu přeji hezký den. Helena

  11. To je fakt smutné.
    A pak že na základních školách je málo peněz, pche. Měla jsem tam vlastní stůl, vlastně dokonce dva, jeden ve třídě, jeden v kabinetu.

    1. To, že někde je těch peněz ještě míň, neznamená, že jich jinde není málo. Bohužel… Ale je pravda, že to velké akademické pozdvižení vzbudilo mimo jiné plánované zvednutí učitelských platů. To srovnání dopadlo skutečně drtivě.

Napsat komentář: Marie Veronika Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *