Pohnutý osud jedněch sluchátek

Psal se rok 2015 a mně se stala dramatická věc. Sluchátka, která jsem měla tehdy pátým rokem, definitivně dosloužila. Nemůžu tak úplně tvrdit, že bych to nečekala. Izolepou jsem je poprvé poslepovala dva roky předtím a nějakou dobu už jsem je nosila obráceně, protože to byl jediný způsob, jak se mi tehdy už velmi vratký most na hlavě pěkně usadil a sluchátka nepadala. Trpělivost není zrovna jednou z mých ctností, ale pokud jde o nákupy spotřební elektroniky, udělaly sudičky velkorysou výjimku a obdařily mě shovívavostí světice.

Říká se, že se stáváme průnikem pěti lidí, s nimiž se nejčastěji setkáváme, a já se domnívám, že s věcmi to funguje trochu podobně. Pokud jste natolik loajální typ jako já, tak s vámi prakticky každý kus elektroniky stihne zažít tolik věcí, že spolu svým způsobem srostete. Je to taková všudypřítomná jistota: sluchátka se mnou byla, když jsem dělala legendami opředenou zkoušku z Úvodu do historie, trpělivě na mě čekala, když jsem jezdila po jižní Francii i severní Itálii, byla svědkem dlouhých emailů, které jsme si vyměňovali s budoucím manželem, zkrátka byla tady vždycky. Lidé přicházeli a odcházeli, hádali se, zraňovali; ne tak sluchátka. Ta vždycky tiše a oddaně snášela všechno, včetně izolepy a toho, že jsem je celá léta nosila obráceně.

I proto mi trvalo nějaký čas, než jsem vzala nový přírůstek skutečně za svůj. Nicméně stalo se a začal se psát nový příběh. Svatba, promoce, první práce, druhá práce – a sluchátka tady pořád byla, moje a nejlepší, ať už měli moji kolegové, jaké high-tech výdobytky chtěli. Dovedete si proto jistě představit míru mého šoku, když mi jednoho dne v práci zničehonic praskla. Plast rovnou nad sluchátkem se rozpadl a jelikož jsem v té době měla v životě jen málo radosti, byla to pořádná rána. Moje sluchátka, která mám jenom tři roky! Jak mi to mohla udělat?

Naděje prý umírá poslední, když jsem ovšem sáhla ke svému osvědčenému know-how a pokusila se zlomeninu vyspravit izolepou, pohořela jsem. Jediný výsledek byl, že moji kolegové zvěděli o hlubinách mého manuálního talentu, o kterých do té doby neměli tušení (nutno ovšem říct, že nakonec nikdo z nich nikdy nic opravit nechtěl – jistě kvůli tomu, že udeřil covid a všichni jsme zůstali doma). Tehdy ovšem zasáhl manžel. Vzal kus plíšku, lepidlo a drátek, sluchátko tím vším obložil a vyztužil, a dokonce výslednou dlahu nabarvil načerno.

Sluchátka se mnou tak mohla pokračovat v krasojízdě a vydrželo jim to další čtyři roky. Doprovodila mě na doktorát, čekala, až se vrátím z Austrálie, hrála mi při prvních přípravách na učení. Pravda, na pravém sluchátku mezitím odpadl ochranný molitan a po několika marných pokusech ho přilepit zpátky jsem přistoupila na to, že si ten molitan, co mi zbyl, prostě vždycky dám mezi ucho a tvrdý plast manuálně. Taky přestalo fungovat ovládání hlasitosti, respektive když jsem se ho pokusila použít, jedno sluchátko přestalo hrát. Nic z toho nás ale nedokázalo oddělit. Teprve když tohle sluchátko začalo vynechávat samo od sebe a já jsem musela při poslechu čehokoli mít hlavu nakloněnou zhruba do pětačtyřiceti stupňů, naznala jsem, že tentokrát už asi vážně přišel konec. Jak se ovšem ukázalo, naděje opravdu umírá poslední. Právě tenhle model, přátelé, se totiž pořád ještě prodává. Náhoda? Nebo osud?

23 odpovědí na “Pohnutý osud jedněch sluchátek”

  1. Naprosto ti rozumím. moje sluchátka, která mám u klavíru, mám už stejně dlouho jako ten klavír, tj. asi 20-22 let. Vypadalo to, že poslední ránu jim zasadil malý klučík mého známého, který byl u mě jednou na návštěvě a protože televizní pohádka se mu asi zdála nudná, dočista ukroutil molitanové koláče, takže jsem taky přišel na to, že se molitan dá vložit na volno a ono to celkem drží. Koneckonců nemáme sluchátka na parádu, že? 🙂

  2. To je tedy příkladná věrnost. Máš můj obdiv. U nás sluchátka nikdy moc dlouho nevydrží, takže kupuju pro sebe lacinější modely. Ony mi totiž bývávaly odcizeny, když mládež znehodnotila svoje sluchátka rozsednutím nebo rozšlápnutím. Jeden čas měl syn pořád na hlavě nějaké černé drobečky, až jsem vyzkoumala, že má polstrování ve sluchátkách z nějakého drolivého materiálu. Jinak já sluchátka používám málokdy. Seděj tady v koutku vedle laptopu a čekají a teď jsem si všimla, že se v jedné jamce utvořil chomáček prachu. 🙂

    1. Ano, levná sluchátka jsou i můj styl! Ta první stála asi tak dvě stovky a ta druhá čtyři. Tomu říkám dobrá investice 😀 A pro mě jsou sluchátka naprostý základ. Když zrovna nečtu nějaké těžké texty nebo se nepotřebuju fakt pekelně soustředit (třeba když se učím na zkoušku), tak poslouchám. Líp se mi při tom píše, vymýšlí a tak nějak všechno. A podle toho pak taky ta sluchátka vypadají.

  3. Ach ano, láska k věcem, o tom bych mohla psát romány. Jsem ráda, že nejsem sama, kdo si svých věcí nejen, že váží, ale vnímá je jako jistotu/oporu v době změn a osobních problémů. A hlavně, i když se rozbijou, nebudou ti nadávat, na rozdíl od lidí. 😀

    1. U mě je to tak nějak divně rozpolcené. Na jednu stranu mi na věcech příliš nezáleží, na druhou stranu na některých, které jsou třeba spojené s nějakými drahými vzpomínkami, vyloženě lpím. A pak když doslouží, tak to je hotové neštěstí!

  4. Teď střelím od boku, není to Koss? Sluchátka, co mám v pracovně vypadají na chlup stejně a také drží a hrají už spoustu let.
    Ohledně techniky ti rozumím, na dvorku mám pořád ještě zaparkovaný Autobus, který tam bude, dokud se neodebere do křemíkového nebe – i když v jeho případě spíš plechového.

      1. V tom případě nebyly za čtyři stovky, ale tak za šest nebo osm. Každopádně za všechny ty roky to není špatná cena ani tak 🙂

  5. Sluchátka moc nepoužívám, ale obnovu elektroniky si taky úplně neužívám. Letos jsem se konečně odhodlala dát pryč elektronický budík starý asi třicet let 🙂

    1. Tak to byl tedy pořádný veterán! 🙂 A nejhorší je to podle mě u těch technicky nejsložitějších věcí. Jakože kupovat si nový počítač, to je vždycky velká rána.

  6. Hotová sluchátková story! Ale chápu tě, taky se neradi loučíme s věcmi a od té doby, co máme 3D tiskárnu, co jde, opravujeme s její pomocí. Třeba zarážku držící baterii ve foťáku mojí maminky – to bylo radosti! 😀
    Mimochodem – u některých sluchátek se dá objednat náhradní molitan :).

    1. Tvoje maminka je můj člověk! 🙂 A o náhradním molitanu vím, a dokonce jsem ho i chvíli zvažovala, ale pak jsem zjistila, že by byl prakticky stejně drahý jako sama ta sluchátka a to jsem nějak nebyla schopná přenést přes srdce 😀

  7. Mám tenhle samý syndrom s batohy.´A kdybych byla jen o fous manuálně zručnější, řekla bych, že by se tento okruh rozšířil na mnohem větší skupinu věcí. Tak ať sluchátka slouží dlouhé roky!

    1. Děkuju 🙂 A naprosto chápu – moje batohy mají zpravidla taky poměrně slušnou výdrž, která ovšem docela často závisí na spínacích špendlících a opakovaném zašívání děr 🙂

  8. Příběh mi lehce připomíná moje pracovní sluchátka, co před 2 lety začala dosluhovat. I koupila jsem si nová bluetooth sluchátka a stará odložila. Po měsíci přišel Radek, že mu jeho sluchátka předstala fungovat, zda ještě nemám ty svoje pracovní… Long story short, ona sluchátka používá dodnes. Jsou celé obalené izolepou, dávno bez molitanu. Nechápu, že ještě fungují. 😀

    Jinak moc doporučuji přejít na bluetooth. Ta pohoda, když si můžu při callu zalít čaj nebo volně pochodovat po pokoji, aniž bych řešila neustálý zamotaný kabel, je super.

  9. Teda, zrovna sluchátka mít tak dlouho, to je teda věc.
    Ta přes hlavu se mi sice neničí, ale používám je jen občas doma. Špunty, které se mnou jezdily sem a tam na gympl, pak na vysokou, migrovaly mezi Prahou a Ostravou, se sřídaly jedny za druhými. Vždycky jim odešel kabel.
    Je ale pravda, že trochu tprělivosti jsem s nimi měla, nějakou dobu jsem poslouchala jen jedním uchem, než odešlo i druhé sluchátko.

    1. Poslouchat jenom jedním uchem, to už ovšem vyžaduje nějakou mentální odolnost! Vší shovívavosti navzdory, to bych asi v delším časovém horizontu fakt nedala.

Napsat komentář: Ian Dury Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *