Zdání klame aneb o tom, jak „nemůžu být introvert“

Stává se mi to s bezmála zarážející pravidelností. Potkám nějaké nové lidi, nějakou dobu jsem s nimi v kontaktu – a pak, když jednou mezi řečí s nonšalantní samozřejmostí prohodím, že jsem introvert, to přijde. Osoba naproti mně se zarazí, v očích se jí objeví nevěřícný výraz, načež prohlásí něco ve stylu: „Ale ty… ty přece nemůžeš být introvert!“

Ne, že by mě přednáška na téma „co je to introverze aneb proč ne každý introvert plaše sedí v koutku“ nebavila. Přednášení konec konců skóruje na žebříčku mých oblíbených aktivit velmi vysoko – a právě proto lidé, kteří mě někdy přednášet viděli, mi mou introverzi věří úplně nejmíň ze všech. Ano, mluvím velmi nahlas a rychle, s oblibou vykládám vtipy, gestikuluju jako větrný mlýn, jsem emocionální a intenzivní a nadšená energie ze mě doslova prýští. Když jsem v jednom z minulých týdnů měla ráno angličtinu na gymplu, po poledni seminář na fakultě a večer australskou přednášku pro veřejnost ve své domovině, byl to naprosto extatický den. Teenageři mě okouzlili svou mladistvou jiskrou, studenti na fakultě intelektuálním zápalem a lidé z mé domoviny už jenom počtem, ve kterém se dostavili. Bylo to naplňující, skvělé, úžasné. A pak jsem padla únavou polomrtvá k zemi.

Víte, to, že je někdo dobrý v komunikaci nebo ho baví přednášet a vykládat vtipné historky, ještě ani v nejmenším neznamená, že nemůže být introvert. Introverti preferují orientaci dovnitř, tedy čerpají energii a inspiraci ze svého nitra. Když si tím pádem chtějí odpočinout, nejdou na mejdan, ale zůstanou doma. To ovšem neznamená, že nemůžou být dobří ve způsobu, jakým se napojují na druhé, že je netěší, když někomu vykouzlí úsměv na rtech, nebo že nemůžou vidět svoje poslání na místech, která komunikaci zahrnují. Já tak sice planu nadšením, když přednáším, ale moje představa ideálního večera neomylně zahrnuje deku, svíčku, kakao a ASMR video. A pokud by moji nevěřící Tomášové pořád byli na pochybách, pak bych jim přála vidět, jak to vypadá, když něco zajímavého vybádám o samotě doma. Mému zápalu po dni stráveném s Wordem totiž z pochopitelných důvodů ještě nikdo z nich nebyl svědkem a – upřímně po introvertsku – doufám, že ani nikdy nebude.

Buďte tedy opatrní, než vhodíte člověka, s nímž jste právě vedli hladkou dvouhodinovou konverzaci, do definitivní škatule. Nic z toho, co jste viděli, nemusí znamenat to, co si myslíte – navíc z vlastní zkušenosti vím, že si velmi mnoho lidí vůbec nevšimne, že jste o sobě během těch dvou hodin řekli tři věty a zbytek sestával z dotazů a replik typu „no to snad ne!“. Otázka, která z toho plyne, je nasnadě. Když může mást intuitivně tak jasná kategorie, jako je introverze, co všechno ještě rovnou a bez přemýšlení házíme do špatného pytle?

35 odpovědí na “Zdání klame aneb o tom, jak „nemůžu být introvert“”

  1. Ony vsechny kategorizace, od Hyppokratovych typu pres Pavlovovy typy, skalu cykloid -schizoid, az po extraverze introverze jsou schemata, ktera lidskou typologii postihuji jen nedokonale…

  2. Nojo, když tolik lidí má představu, že extrovert je normální a introvert je asociál, co jiného čekat. Zejména když na sociálních sítí to lidi už dávno zvrhli do „nejsem jako ostatní, jsem úplně výjimečnej, protože jsem introvert, co odmítá komunikovat i s prodavačkou za kasou a bojí se vylézt z baráku, tudíž mám mnohem hodnotnější zájmy a osobnost než běžný lidi, dívejte se na mě“. A navíc spousta lidí hrozně protlačuje úhledné, přesně ohraničené kategorie s jasnou charakteristikou, jelikož psychologie je pro ně prakticky jenom jiná verze horoskopu. Lidi vůbec málo zvládaj rozmanitost osobností, stačí se podívat do subredditů o Potterovi a každý pátý příspěvek je divení, jak může být někdo v určité koleji, když má přece jednu vlastnost, která do ní nezapadá.

    1. Jo, ten kult introverze, co někdy vidím na sociálních sítích, vypadá opravdu přesně takhle. Konec konců o tom, že introverze z člověka nedělá magickou bytost, která je tajemně a mysticky jiná než všichni ostatní, už jsem, myslím, článek někdy v minulosti napsala 😀

  3. Ja to vysvetluju tak, ze extroverti dobiji baterky mezi lidmi, ale introverti o samote. Taky obcas chodim na vecirky a hraju impro predstaveni, ale je to pro me druh vykonu, po kterem potrebuju nacerpat sily doma.

    1. No a proč nebejt sama sebou?

      Alespoň na chvilku, takovým tím sheldonovským způsobem: „Promiňte, mě vůbec nezajímá, co říkáte, radši bych hodinu koukala tiše do zdi.“ (a poper se s tím).

      1. Právě proto, že introvert neznamená, že nesnáší večírky a není sám sebou, ale nuceně se přetvařuje, že tam jakože chce bejt. Dá se to přirovnat nejlépe k tomu, že extrovert ve společnosti = notebook na nabíječce, introvert ve společnosti = notebook jede na baterku, která se mu používáním vybíjí. Nevypovídá to vůbec nic o tom, jestli se mu v té společnosti líbí nebo ne nebo jestli je sám sebou, nebo jestli chce být jinde nebo jestli si to užívá, to už je pak záležitost zájmů, schopností, vlastností. Introvert si může užívat paření v baru, jen pak potřebuje zalézt domů a dát si oddech, extrovert může považovat večer v baru za úplně na hovno a potřebovat jít někam jinam mezi lidi.

      2. Ve zkratce bych to řekla asi takhle: lidi nejsou ostrovy, sebenaplňující proroctví je mocné a neustále jenom bořit představy druhých o tom, jaký má podle nich člověk být, je velmi vyčerpávající. Být sama sebou nemá s tím, co si o mě myslí druzí, příliš mnoho společného, ale to, jak snadné nebo obtížné tohle bytí je, zase úplně všechno.

  4. Asi bych pokrčil rameny a nijak tvou introverzi nehodnotil. Já totiž v zásadě nejsem schopen posoudit svojí, tak ještě abych se montoval do cizí… 😀

    1. Vzteká se v parku, protože mu nejde rozepnout poklopec a pak vysvětluje policajtům, že je radši sám ?

  5. Ach můj bože, až mě zamrazilo. Jako bys psala o mně! V práci jedu na plné obrátky, hodně mluvím a snažím se seniory pobavit (a ne proto, že musím, ale že chci), asi jsem i trochu oblíbená, protože je se mnou sranda, a leckdo by v tu chvíli řekl, že jsem typický extrovert strhávající na sebe pozornost.
    Moje kolegyně mě ale v jádru zná a pořád mi říká, že se mám jít o víkendu „socializovat“, tak jsem jí slíbila, že půjdu. Málem jí kleplo, když jsem jí řekla svou vizi „socializace“ – budu si v peruánské džungli povídat s lidmi Zapomenutého města a možná při té příležitosti zabiju pár teroristů, kteří chtějí město zničit. Ano, je to hra na Playstationu :D.

  6. Mi se líbí, jak to shrnul Galahad 🙂
    Těžko soudit ostatní, když člověk občas sám v sobě tápe…

    Obecně mi připadá docela vtipné snažit se napasovat dvě typologie osobnosti na 8 miliard lidí 🙂 (Stejně jako např. dvanáct znamení horoskopu apod.)

    Asi mám taky mnohem blíž k introvertovi, i když ve společnosti lidí, kteří mi sedí, by to tak taky nevypadalo…

      1. A. P.: Nemyslím si. Dělení introverze/extraverze umožňuje líp porozumět tomu, jak lidi fungují a proč (minimálně v tomhle jednom konkrétním aspektu, který ale rozhodně není zanedbatelný), a tím pádem co potřebují k tomu, aby jim v životě bylo dobře. Srovnávat něco takového s dělením na horňáky a dolňáky je za mě opravdu hodně z cesty.

    1. nominek: Na introverzi a extraverzi je právě dobré to, že nejde o žádnou komplexní typologii osobnosti. Jde o jeden konkrétní aspekt, který v reálu samozřejmě představuje postupnou škálu a ne dva ostře oddělené póly (jako všechno), což ale neznamená, že nám neumožňuje porozumět něčemu podstatnému. A skrz to třeba i zlepšit někomu život 🙂

  7. Tento příspěvek je dost k věci. Vzhledem k tomu, že sama má zkušenost s tím, jaká opravdu jsem a jak moji osobu hodnotí druzí, bývám ve svých úsudcích o druhých velice, ale velice opatrná. Marie

  8. Snažím se neházet lidi do pytle, ale i to se mi někdy povede. Oni o tom ale většinou naštěstí nevědí. 🙂

    Koukám třeba jak se chovají lidé u nás v práci. Někdo celou šichtu pusu nezavře a pak jen tak, aby se neřeklo, najednou prohodí, že je introvert. Jiný za celou směnu pomalu ani nehlesne, krom když odpoví na pozdrav, nebo se ho někdo něco zeptá a nic o sobě neprohlašuje. V práci je to koneckonců celkem jedno. Musíme společně pracovat, ať jsme takoví nebo makoví.

    Lidé mají určitou představu o introvertovi a extrovertovi a z toho bychom také měli vycházet. Že tě nechtěli svým údivem přivést do rozpaků, ale prostě byli naučení ze svých rodin, jak se ten který typ převážně chová.

    1. Myslím, že házení lidí do pytlů je něco, k čemu máme sklon úplně všichni – dokud si to ale uvědomujeme a snažíme se to vědomě krotit, jsme na dobré cestě 🙂 Tohle je vlastně ještě naprosto neškodná situace, takže není zas tak obtížné ji brát s nadhledem a s tím, jak píšeš, že mě ten člověk nechtěl přivést do rozpaků. Pak jsou ovšem daleko závažnější a často až urážlivé stereotypy (např. že žena může být buď hezká, nebo chytrá) a ty mě tedy dokážou vytočit doběla.

  9. No jo, lidi. 🙂 Toto znám na téma “ty nemůžeš být autista, protože mluvíš, máš vysoké IQ, vysokou školu, nepočůráváš se…”

  10. Zajímavá úvaha i všechny komentáře.
    Škatulkování jsem nikdy neměla ráda. V ničem…
    Marie Veroniko, měj hezké dny, Helena

  11. Já byla jedna z těch se zaraženým výrazem, není-liž pravda? 🙂

    Na moji obranu, když jsem byla na prvním rande s partnerem a po příjemném večeru jsme se loučili, uvědomila jsem si, že o něm nevím absolutně nic. Byl natolik uzavřený, že jsem jej nerozpovídala a moje otázky otáčel zpátky na mě.

    Já bych se třeba označila spíše za extroverta, ale přitom večery strávené o samotě mám ráda a na základce jsem se skoro s nikým nebavila. Představíme-li si intro/extroverzi jako škálu, věřím, že většina lidí bude někde uprostřed, taková ta typická Gaussova křivka.

    1. Ba ne, heleď, nebo jen malinko – v zaraženosti mám úplně jiné šampiony a ti nastavili laťku opravdu hodně vysoko 🙂 A jsi dobrá, že jsi reflektovala uzavřenost svého partnera takhle rychle. Některým lidem to trvá řádově déle a u některých mám pocit, že jim to nedojde nejspíš nikdy.

Napsat komentář: Marie Veronika Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *