Jaro po půl roce aneb australské stýskání

Když bylo letos na Velikonoce chladněji než na Vánoce, ťukala jsem si na čelo. Vypadalo to, že jaro už snad nikdy nedorazí a bude navěky ošklivo a chladno; ovšem jako každý rok stačilo zanadávat si a počkat. Když konečně rozkvetly sady a trávníky zezlátly pampeliškami, zajásala jsem a můj solární pohon se zatetelil blahem. Přišel očekávaný příval energie, ovšem k mému překvapení tentokrát nepřišel sám.

Moje poslední jaro totiž skončilo právě před půl rokem v Austrálii. Pravda, na naše poměry šlo spíš o léto, pěkných třicet stupňů s jarem tady opravdu spojených nemáme, ale kvetoucí stromy, záhony plné tulipánů a jiných stoprocentně evropských květin a řvoucí ptactvo byly celkem nekompromisní i tam. Odjížděla jsem, když bylo jaro doslova v rozpuku. Právě takový rozpuk teď nastal tady. A i když voní jinak, zní jinak a do určité míry jinak i vypadá, dolehla na mě moje rozpolcená realita se vším všudy.

Můj domov je tady. Českou krajinu mám vrytou až v kostech, čeština je jazyk, který mi koluje v žilách, a moje evropskost v Austrálii vyčuhovala na všechny strany (od oblečení přes překvapení, jak málo tam mají divadel, až po znalost klasického tance). Jenže všem povrchním odlišnostem navzdory jsem právě v Austrálii poprvé v životě zjistila, jaké to je najít lidi, mezi které i se vší svojí divností dokonale zapadnu. V našich končinách vždycky a všude něco vadilo: byla jsem moc praktická a emocionální na akademickou sféru, moc teoretická a analytická na normální lidi, moc idealistická, hlasitá a intenzivní na všechny. Tam z toho najednou nevadilo vůbec nic. Mohla jsem sedět v kavárně a v šatech z růžového květovaného mušelínu zapáleně diskutovat o sémantických invariantech a jejich potenciálu pro mezikulturní komunikaci, citovat filosofy i Pratchetta a vykládat o tom, kdo je Jára Cimrman – a zdálo se to jako ta nejpřirozenější věc na světě.

Jenže když ve vás nějaká nová zkušenost zaplní tolik míst, která tak dlouho předtím zela prázdnotou, už nikdy nezapomenete na to, že je něco takového možné – a otevře se ve vás nová prázdnota, kterou po sobě zanechají ti, s nimiž jste se cítili tak šťastní. Pro mě ji patrně nikdo neztělesňuje lépe než můj australský vedoucí Cliff. Opravdu blízké a milované lidi i nejlepší přátele tu mám. Ale žádný brilantní akademik, který by se o mě srovnatelně staral, pomáhal mi, podporoval mě, inspiroval, a ještě k tomu mě měl docela obyčejně rád, tady prostě není. Nemám s kým diskutovat o svém výzkumu (když nepočítám rozhovory typu „a tomu jako fakt věříte?“), od koho se učit, ke komu vzhlížet, komu jít zaťukat na dveře, když něco nevím nebo se mi něco povedlo. Před Austrálií to pro mě byl standard; věděla jsem, do čeho jdu, když se pouštím po cestách, které tady prakticky nikdo neprošlapal. Tam jsem ale mohla spočinout v měkké náruči výzkumného společenství, které tyhle cesty vytvořilo, a užívat si jejich plné podpory. Nemusela jsem nikoho o ničem přesvědčovat ani se donekonečna obhajovat. Milovali totéž, věřili témuž a vsadili na to celou svou kariéru. Je to asi takový rozdíl jako bavit se s celkem normálními známými, se kterými občas zajdete na pivo, a nejlepšími přáteli, se kterými máte pocit, že jste snad jedné mysli a jednoho srdce. Je fajn mít to první, ale zažít to druhé vás dost možná přiměje přehodnotit všechny vztahy vašeho života.

Moje letošní jaro se tak odehrává v dosud nepoznaném duchu a s intenzitou, která vyhazuje z konceptu i mě – a to jsem na velmi nadstandardní emocionální intenzitu celoživotně zvyklá. Nestýská se mi už akutně jako bezprostředně po návratu, kdy mi někdy k slzám stačil jediný pohled na naši severní hvězdnou oblohu. Stýská se mi chronickou, podprahovou melancholií, která mě občas zabolí právě tak, jako mě v Austrálii někdy zabolel stesk po domově. Nechybí mi oceán, pláže, papoušci, klokani nebo palmy, nemám potřebu víc cestovat, dokonce mi ani nijak zvlášť nescházejí přátelští a neformální Australané (byť tedy psaní e-mailů bylo řádově příjemnější). Ale moji akademici, to je úplně jiný příběh. Příběh, který, zdá se, končí tak, že se mi po někom nebo po něčem prostě bude stýskat už pořád.

14 odpovědí na “Jaro po půl roce aneb australské stýskání”

  1. Toz slunce sviti, ftaci peji a to decentnrji nez tam.za Indickym.oceanem, kytky kvetou a voni…Zda se to byt k uziti, ale jak holt clovek.poznsl, ze lecvos muze byt jinak…

    1. Kontakt momentálně probíhá online: občas se zúčastním nějakého workshopu, občas si napíšeme, občas zavoláme, takže úplně na suchu nejsem (a ano, jsem s nimi v kontaktu víc než se svým vlastním vedoucím… to, myslím, vypovídá o mnohém). Ale oproti tomu, jak to bylo tam, je to nesrovnatelné. A co se fyzické návštěvy týče, tak ta možná časem nějaká bude, ale zatím je to naprosto ve hvězdách.

  2. Vůbec nepochybuji o tom, že to speciální a zdánlivě mimořádné a trochu jinak vonící jaro bude mít úplně normální a přirozené pokračování. Dříve či později.

  3. Je super, že jste zůstali ve styku, i když toho času jen písemně. Třeba se časem poštěstí i nějaké další setkání naživo. 🙂

    Ty máky jsou úžasně krásné. 🙂

    1. Kéž by 🙂 A ano, máky se mi z celého oslnivého australského jara líbily snad nejvíc. Byly úchvatně křehce něžné, a oni jim navíc říkali „poppies“ 🙂 Půvab sám!

  4. V dětství jsem podobné pocity zažívala, když jsem přijela domů z dvouměsíčních prázdnin od babičky v Polsku. Teď už se mi stýská jen po těch, kteří navždy odešli. Tak moc mi chybí, až to někdy vypadá, že mi ten divný svíravý smutný pocit roztrhá hruď.

  5. Jaro mezi vstřícnými a přejícími australskými kolegy je výborné, však dodnes na ně nezapomínáš. A po letošních mrazivcích už i sem přijde bezpečné teplo a snad i příliv další energie, zažene vzpomínání. Přátelé ale zůstanou, u tebe hlavně ti u „protinožců“. Přeji ti nějakou osvěžující autstralskou návštěvu, to z tvého psaní přímo září . Ať se zadaří :-)))

    1. Osvěžující australská návštěva by byla nádherná 🙂 Věřím, že na ni časem dojde, ale to čekání je smutné – a to i když se toho děje hodně dobrého a mám ve svém životě spoustu skvělých lidí. Děkuji!

  6. Moc bych ti přála, ale bylo jednodušší si tam zaletět, pozdravit přátele a zase jet domů…
    Marie Veroniko, měj hezké dny s krásnými vzpomínkami.
    Helena

Napsat komentář: Psice Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *