Moje nejlepší deskoherní zážitky

Říká se, že každý z nás se stává průsečíkem pěti lidí, s nimiž se nejčastěji setkává. Souhlasím s tím na mnoha rovinách – a vůbec nejvíc, pokud jde o deskové hry. Věc se totiž má tak, že jsem díky manželovi a jeho kamarádům obeznámená s dosti nadprůměrným množstvím deskových her, včetně kusů poměrně starých, velmi kultovních, zcela nových i lehce bizarních. Pokud se v téhle oblasti běžně nepohybujete, vězte, že deskovky už dávno neznamenají jen Monopoly a Člověče, nezlob se. Jaké zážitky mě uchvátily natolik, že mě to inspirovalo napsat dnešní článek?

Detektiv: Po stopách zločinu

Když se mě lidé ptají na deskovková doporučení, přijde Detektiv na přetřes úplně vždycky. Je to příběhová hra s mobilní aplikací, ve které se se spoluhráči stanete týmem detektivů a řešíte pětici různorodých, ale navzájem propojených případů. Aplikace za vás obslouží všechno otravné a nenechá vás podvádět (nebo ne víc, než je vzhledem ke kooperativní povaze hry zdrávo), to nejzajímavější se ovšem odehrává ve vašich hlavách a interakcích. Spojujete stopy, vymýšlíte, co se jak mohlo stát, malujete myšlenkové mapy, zapisujete to i ono, a když na to přijde, střihnete si třeba i půlhodinovou diskusi o tom, na koho v kritické chvíli vystřelíte. Detektiva jsme začali hrát na jedné silvestrovské oslavě, šli jsme kvůli němu spát o dost později, než jsme původně chtěli, ještě v noci jsme se shodli na tom, že ráno budeme hned pokračovat, a úplně všem se nám o tom zdálo. Tak napínavé, dramatické, dobrodružné a skvěle napsané to je.

Oath: Kroniky Říše a vyhnanství

Jestli chcete vyzkoušet hru, která je opravdu jiná než mainstream, pak vřele doporučuji Oath. Jeho herní principy dokonale ladí s tématem, takže nejenže nemáte pocit, že jste něco podobného už hráli desetkrát (akorát jste místa dřeva sbírali třeba motýly), ale svou hrou jako byste opravdu psali kroniky velkolepé říše. Vždy tu proti sobě stojí mocný kancléř a banda jeho soků, vyhnanců v exilu, zbytek je ale velmi rozmanitý. Jak se jako vyhnanec zachováte? Budete sbírat tajemství mocných a tím je dostávat do šachu? Budovat náboženský zápal, který by jednou mohl aktuální režim svrhnout? Kupovat si přízeň lidu a doufat, že se nezvrhnou ve zdivočelou lůzou? Dobývat říši vojensky? Nebo se vlísáte do kancléřovy přízně, necháte se jmenovat občanem a budete čekat na vhodnou příležitost, jak mu vrazit kudlu do zad? Jelikož se progres po každé hře zaznamenává, situace v říši i na mapě se mění, takže je každá partie skutečně jiná. Jednou se vám třeba v průsmyku usadí bandité a pobijí všechny vládní vojáky, co projdou kolem, jindy vás budou terorizovat vlci, ještě jindy obchod ovládne frakce bohatých nomádů a všichni, kdo budou potřebovat obchodovat s někým jiným, ostrouhají. Některé karty zmizí, jiné přibudou, role se proházejí. Na co budete přísahat tentokrát?

Krvavá hodina odbila

Hra Blood on the Clocktower, která v češtině ještě ani nestihla vyjít, mi byla představena slovy „jako městečko Palermo, ale desetkrát lepší“, což mě úplně nepřesvědčilo. Následovalo ale „když jsme to dohráli, povídali jsme si o tom ještě celý druhý den“ a to už znělo o poznání lépe. I odhodlala jsem se vyrazit do společnosti a zkusit to – a nelitovala jsem. Ona společnost je ovšem patrně největší nevýhoda téhle hry; potřebujete totiž alespoň kolem deseti lidí, přičemž jeden z nich bude plnit roli vypravěče, a hru by tím pádem měl znát opravdu dobře.

Proti sobě stojí dva týmy: lidé a démoni. Vy znáte s jistotou jen svoji vlastní roli (a ani tou si za jistých okolností nemůžete být zcela jisti), všechny nitky se tak sbíhají v rukou vypravěče. Scénáře jsou různé, ale společné mají to, že prakticky každou noc někdo rukama démonů zhyne a ostatní o tom podle své role získají nějaké (pravdivé, nepravdivé či žádné) informace. Ve dne se pak všichni probudí a začne to nejzajímavější: povídáte si s lidmi, taháte z nich rozumy a sdělujete jim to, co chcete, aby o vás věděli. Nepředstavujte si ovšem spořádanou skupinovou konverzaci kolem stolu, jde spíš o dvojice a menší skupinky, které se přelévají během určeného času jedna do druhé, protože „před ním mluvit nebudu“ a „ty vypadni“. Nikdo neví, s kým se to právě baví, a jestli to náhodou není nepřítel. Kdo vypadá podezřele a čí popravu po těchto rozhovorech odhlasujete? Bude to démon a vyhrají tím pádem lidé? Nebo to bude světec a lidský tým je v tu ránu ztracený? Co že na to říkal věštec? Nebo tedy – ten, kdo se za věštce vydává? Cože, jim že tvrdil, že není věštec, ale pradlena?! Ano, tak přesně proto se o téhle hře budete bavit po celý zbytek večera. Žádní dva lidé totiž nemají úplně totožný zážitek a skládat z vašich soukromých konverzací a manipulací kompletní obrázek unikátního příběhu, který jste společně odehráli, se jen tak neomrzí.

A co vy? Zažili jste někdy s deskovkami něco nezapomenutelného?

13 odpovědí na “Moje nejlepší deskoherní zážitky”

  1. No jéje! Z těch představovaných mě zaujala Krvavá hodina, protože Městečko Palermo jsem hrála s různými lidmi porůznu celé léto a pokaždé mě baví, jak se v závislosti na lidech mění.

    Můj nejnovější objev, taky z léta, je polská hra Skull. Je to tak trochu poker, trochu hra na padouchy a trochu na odvahu a zisk. Navíc v krásné grafice a netrvá věčnost.

    1. Tak v tom případě moc doporučuju sledovat události v deskoherní kavárně Bohemia Boards and Brews – jen to tedy celé probíhá anglicky 🙂
      A Skull je skvělá hra! Už je to teda nějaký ten pátek, co jsem ji hrála, ale bavila mě 🙂 A vypadá vážně skvěle.

  2. Tož zaujaly mne některé kombinace deskovek a karetních her..ale některé drskovky jsou na pochopení dosti složité, labyrint pravidel,..ale kdyby to člověk hrál déle, tak ho to pohlti

  3. To mi jen připomenulo, jak jsem kdysi ještě jako školák začal hrát Doomtroopera v době, kdy od něj všichni utíkali k Magicu… 😀

    1. To je ovšem opravdu velmi ilustrativní – Magicy za mých teenagerských let letěly úplně maximálně a dodnes je někteří moji vrstevníci hrají. Slovo Doomtrooper ale dost možná dnes slyším poprvé.

      1. Doomtrooper byl skvělej. Vycházel, tušim, ze švédskýho postapo sci-fi komiksu Mutant Chronicles a obrázky na některých kartách byly hrozně pěkný. V tý původní karetní podobě ale Magicy nedokázal přetlačit a když ho odhadem tak 15 – 20 let zpátky zkusili oživit v podobě stolní hry s figurkama pod jménem Warzone ressurection, prohrál pro změnu s Warhammerem 40k, se kterym si nejspíš byly prostě moc podobný.
        Ale ty figurky byly moc hezký, tak jsem jednu pořídil pár let zpátky v Ogřím doupěti ve výprodeji. Tak si toho chasníka někdy zkusim vymalovat, až mi zas bude modelářsky hrabat… 🙂

  4. Taky jsem skončil u Člověče nezlob se nebo scrabblu. Poslední dobou nás chytil Qirkle a když trávíme večer u kamarádky Ireny, nejdeme spát, dokud si nezahrajeme Krycí jména ve všech kombinacích napovídajících a hádajících. Prostě hra nesmí trvat moc dlouho a lepší než protivníky ničit je na jejich tazích cizopasit.

    1. Quirkle neznám! Ale Krycí jména jsou super 🙂 Vzpomínám si na jeden památný případ, kdy nám tam zbyla dvě slova – upír a koloběžka. No, co ti budu, v jednom kole jsme to nedali 😀

  5. Vzhledem k tomu, že můj manžel má „zaměstnání“ u jedné z největších firem vyrábějících a překládajících deskové hry u nás, mám zážitků spoustu. Ten největší ovšem není spjat přímo s hraním, nýbrž s tím, že místo oblečení máme ve skříni deskovky. Stovky her. Tento zážitek nepřekoná nic. Nikdy :D!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *