Scházíme se na autobusové zastávce; kolem sebe slyším veselé štěbetání, poslední dotazy a starostlivé připomínky. Nastupujeme a hluk, který doprovází loučení, se přetavuje do hluku bandy puberťáků na výletě. Můj první školní výlet v učitelské roli – a hned na týden do zahraničí. Ještěže jsme na ně čtyři.
Hovor v autobuse se někdy přelévá do výbuchů smíchu, jindy do proudů nadávek. Poslouchám, jak na sebe studenti pokřikují a častují se přezdívkami. Pak se k našim uším donesou perfektně herecky ztvárněné parodie učitelů i spolužáků. Nejde se nesmát. Ale řeknu vám, že na momentu, kdy se poprvé dozvíte vlastní přezdívku, je něco neopakovatelného.
Celý týden se odehrává ve velmi živelném duchu. Objímá mě bezstarostnost mých patnáctiletých svěřenců a nořím se do dramat v duchu „on je hrozně roztomilej, ale když jsme mu popřály k narozeninám, ani nám neodpověděl!“. Po velmi dlouhé době jsem vytržená ze svojí každodennosti natolik, že nade mnou nemá žádnou moc. Je to nesmírně osvobozující.
Studenti si se mnou fotí selfíčka a mávají, když vidí fotit mě. Některé studentky mě objímají, běhají se mnou z prudkých kopců nebo mě učí specifický plácací pozdrav, který používají mezi sebou, a to rovnou se slovy „teď jste o něco blíž naší generaci“. Nabízejí mi bonbóny, bábovky, křížaly i ledacos jiného; i já jim občas něco nabídnu a například moje sladké pendreky jsou anihilovány během zhruba deseti vteřin. Debatujeme o národním obrození, pouštíme si vtipná videa a hrajeme Scrabble. A taky se dozvídám spoustu drbů. Například na jednom renesančním zámečku ta čtvrtina zájezdu, kterou mám pod palcem, prohlídku pojme tak, že chlapec, který má největší množství informací, v každé místnosti vždycky chvíli vykládá, ostatní zaujatě poslouchají, pak se rozhlédnou, jako že to bylo k věci, a jde se dál.
My dospělí jsme ubytovaní u Carol, která netopí, moc dobře nevaří a dává hrozně malé porce. Je to všechno nekončícím zdrojem vtipů. „Vzal sis dneska na to jídlo lupu?“ „Já jsem plný jedině snad dojmů.“ „Včera jsme zadýchávaly váš pokoj, tak dneska budeme dýchat u nás!“ Krom toho jsou v jídelně strhané tapety a zdi jsou hnědočerné jako v hororu – holt se bude tapetovat až příští týden. Dokonce začneme pro některé hrát roli příslovečných dětí v Africe: když mají dvě studentky jeden večer obzvlášť hodně jídla, vzpomenou si na nás a na to, že nejspíš právě máme hlad, a rozhodnou se to jídlo přece jenom dojíst.
Zážitků mám z toho jediného týdne nespočet. Holubi sedající do vlasů, vítr tak silný, že nás doslova nadnášel, sprinty k autobusu, smích, zpěv „hodně štěstí, zdraví“ ve dvě hodiny ráno, párky, které jsme jedli vsedě na obrubníku na parkovišti. Já jsem si tehdy z města přinesla suši, načež mě obsypal celý houf studentů, kteří byli z mého suši – nevím proč – úplně hotoví. Pozitivní body lze zjevně nahnat úplně všude. Aspoň jsem si tím vykompenzovala jejich ztrátu, kterou jsem utrpěla, když mě na pláži nehezky vypláchla vlna příboje.
Při návratu celkem všichni říkáme, že bychom chtěli, aby to celé trvalo mnohem déle. „To je hrozně zvláštní vidět vás zase tady, já si teď připadám, jako že jsme tak trochu rodina,“ přivítá mě následně jedna z mých kvintánek, když se další týden opět potkáváme ve škole. Cítím to velmi podobně. Ne že to byl v jakémkoli smyslu dokonalý zážitek, to rozhodně ne. Ale jako by na žádné z těch drobných vad vlastně nezáleželo a celkovou kvalitu zážitku pouze podtrhly. A možná i červeně a dvakrát.
A to bylo do Británie?
Právě tam 🙂
Já si na týdenní školní výjezd, na němž jsem byl v devátý třídě, pamatuju velmi matně, ale vzpomínám si velmi dobře, že to kolektiv docela stmelilo.
Poměrně pozdě tedy, ale lepší než vůbec…
To je docela pozdě. V tomhle má ten osmiletý gympl výhodu: devátá třída je technicky vzato v polovině. Tak doufám, že je to taky stmelilo 🙂
Děkuji, pobavila jsem se, obzvláště u odstavce s Carol :D.
A tu přezdívku se dozvíme? 🙂
Bohužel ani jedna přezdívka není přátelská k osobním údajům. Ty, které jsem zjistila, jsou příliš zřetelně odvozené od mého příjmení 🙂
To mi připomnělo odvozené přezdívky mých spolužáků na střední, které si přinesli že základky.
Guardian -Perzian tedy nakonec Perzonci Perzoch
Chmelír -halir – ruský geler tedy Gelerek…atd apod.
Na společné překonávání překážek se nejlíp vzpomíná :-).
Je to tak 🙂 Pokud ty překážky nebyly nějaké naprosto šílené, což v tomhle případě rozhodně nebyly 🙂
Když porovnám týden s prvostupňovými, napadá mě, že to musí být s téměř dospělými pohoda. Fungují samostatně, jen tak se někde nezapomenou… ale pak si vzpomenu, jací jsme byli na gymplu my a říkám si, zlaté děti. 😀
Snad tví studenti byli lepší než někteří mí spolužáci.
A máš pravdu, jakkoli jsou výlety náročné, nakonec si je užije i učitel.
Musím se zeptat kolegyň, jak zpětně nahlížejí na zájezd do Chorvatska s čtvrťáky, páťáky a šesťáky. Po návratu byly vyřízené.
Tím, že byli ubytovaní po relativně malých skupinkách v konkrétních rodinách, se hodně možných rizik neutralizovalo. Jet s nimi na nějaký výlet, kde budou v noci víceméně všichni pohromadě, to bych asi měla o pár šedin víc a taky si říkala něco o zlatých dětech 😀
Z místa srazu mi vyplývá, že jste jeli pravidelnou linkou. To jste zřejmě vyprodali celý spoj!
Ano, na školních výletech jsme vždycky kantory poznali i z té lepší stránky. To se ofšem tobě stát nemohlo, protože už tě tak znají!
Autobus jsme měli naštěstí objednaný jen pro sebe a zastávku jsme si prostě na chvíli nestydatě zabrali 🙂 Každopádně ano, plno tedy bylo! A co se lepších stránek týče, tak já docela doufám, že jsem pořád podobná. Nějak nevidím důvod nasazovat si za katedrou kdovíjaké masky.
Buď ráda, že paní Carol dávala miniaturní porce, když to její vaření za moc nestálo. Tím víc si můžeš vážit dobrého bydla/jídla doma. 🙂 Přezdívku ti dali? Tak to jsi jejich. 😀
Já bych radši velkou porci podprůměrného jídla než být ne úplně spokojená, a ještě hladová 😀 Každopádně tohle je třída, která dává přezdívky úplně všem včetně sobě navzájem. Tam by bylo spíš podezřelý přezdívku nemít 🙂
Ja bych se s dovolenim zeptala, proc se jezdi se skolou do zahranici autobusem i v dobe, kdy muze byt letenka nejen komfortnejsi, ale mozna i levnejsi volba? Je to kvuli tomu, ze je tezke vybookovat letadlo pro vetsi skupinu? GB jeste jde, ale Cicman ma takhle se spanelstinou jet vyhledove busem do Spana, coz uz mi coby cloveku s kinetozou, pripada jako fakt vyzva.
Jó, to je dobrá otázka. Když vidím náš gympl, tak bych řekla, že se jezdí autobusem, protože se tak přece jezdí už léta a spolupráce s cestovkou je ozkoušená a funguje to a tak vůbec. Novoty jsou prostě novoty a průměrný věk českých učitelů není nejnižší. Každopádně do Španělska už je to skutečně poněkud zvláštní.
Díky za odpověď! Tak to je fakt zvláštní, jestli je za tím fakt jen osvědčený „takhle se to přece dělá vždycky“. Setrvačnost je fakt mocná, obzvlášť ve škole! Ale mám dobrý zprávy, Žmur má nově na češtinu podobný pedagogický briliant jako jsi ty. Někdy o tom musím napsat víc:) Jsem totiž v šoku z těch změn, který to vyvolalo!
To je ovšem skvělá zpráva a na článek se těším už teď! 🙂
Marie Veroniko, tvůj příspěvek mě vrhl do časů dávno minulých – jako pedagog jsem absolvoval hodně zájezdů a brigád (ano, tenkrát se jezdilo i na brigády :o)). Zážitků spousta, jen ta sefíčka se tenkrát nedělala :o)
Přeji příjemný den. Helena
To je krásný! 🙂 A ano, ta selfíčka a vtipná videa a aplikace budou asi ten hlavní rozdíl 🙂 Příjemný den i tobě!