Maturák jako z pohádky aneb jak jsem učitelovala na parketě

Jsou dny a dny. Některé byste zpětně nejradši přeskočili, vymazali, obřadně spálili a jejich popel za rituálního mumlání vhodili do řeky. Jiné byste zase klidně odžili pětkrát po sobě, a ještě byste si je s chutí zarámovali a kochali se jimi, kdykoli půjdete kolem. O svém prvním maturitním plese v učitelské roli jsem měla až nebezpečně romantickou představu, protože taková událost přece musí patřit do druhé jmenované kategorie. Čím víc se ovšem den D blížil, tím akutněji jsem si uvědomovala, jak riskantní tak vysoká očekávání jsou a snažila jsem se je alespoň trochu snížit. Jak se ovšem ukázalo, nebylo to třeba.

Šlo o maturitní ples tří tříd, z nichž já učím hned dvě. V jedné z nich jsem zastupující třídní a druhá je… inu, moje třída. Právě tahle třída byla tou úplně první, do níž jsem kdy vkročila, učím v ní nejdéle ze všech a nebojím se říct, že především ona nese hlavní díl zásluh na tom, že jsem se zamilovala do středoškolského učení.

Od onoho večera jsem nakonec očekávala primárně nějakou tu milou interakci se studenty a alespoň několik tanců s manželem. Už samotný příchod do společenského sálu ale dával tušit, že se ke svým původním očekáváním budu dost možná moct vrátit. Ještě než jsme s manželem došli ke stolu, začali jsme potkávat nádherné studentky v princeznovských šatech, které se celé rozzářily, jakmile mě viděly, a jedna mě dokonce rovnou představila svým rodičům. Rozdávala jsem komplimenty na všechny strany a ze všech stran se tím pádem hrnuly komplimenty na mě. To, že vypadám jako víla, mi řekli tři lidi nezávisle na sobě a počtvrté jsem to slyšela od svých kvintánek, že jim to prý o mě někdo z učitelského sboru – mám podezření na kolegyni hudebkářku – sdělil jen tak ve škole na chodbě.

Šerpování jsem se účastnila jakožto zastupující třídní přímo na parketu. Jak jsem zjistila, být součástí takového rituálu je něco úplně jiného než se dojímat někde vzadu za sloupem. Nejde jen o to, že dobře vidíte a slyšíte; jste toho aktivní součástí. Studenti jsou nadšení, radostní, mladí, krásní a plní potenciálu – a vy jste při tom. A ještě navíc dostanete růži a šerpu s nápisem „banda ignorantů“. Tu mi pak tedy někdo ze stolu sebral a už jsme ji nenašli, ale jelikož jsem původně ani žádnou šerpu nečekala, nešlo o velkou ztrátu. Beru to pozitivně; patrně nejsem ignorant.

Na focení po šerpování jsem vzhledem ke své funkci zůstala. Nejdřív jsme se vyfotili všichni, načež fotograf zavelel „teď zůstanou jenom holky a pan profesor“, což mě poněkud zmátlo. Mám tedy zůstat, nebo se mám co nejnenápadněji zdejchnout? Kolega mi pokynul, ať zůstanu, i zůstala jsem. To, co přijde poté, mi ovšem bylo úplně jasné: „A teď holky pryč a vyfotí se kluci a pan profesor!“ Když fotograf zblýskl, že zůstávám v centru dění těmto explicitním pokynům navzdory, objevilo se mu v očích zmatené překvapení následované o zlomek vteřiny momentem poznání. Nešlo to nebrat jako kompliment.

Na parket jsem s manželem poprvé vkročila, když byl ještě úplně prázdný. I když quick step nepatří zrovna mezi naše trumfová esa, tančit poměrně dlouho s jediným dalším párem či dvěma na parketě bylo úžasné – nikdy si totiž nezatancujete líp, než když vám do cesty nelezou další lidé. Toho večera jsme si zatančili překvapivě krásně, i když na klasický tanec byly vyhrazeny dohromady asi jen dvě hodiny. Je tedy pravda, že jednou se hned dva studenti se svými partnerkami přiběhli ptát, co je tohle u všech všudy za tanec, takže jsme vytvořili celý bezradný hlouček, ale nakonec jsme se rozpustili ve tři páry pohybující se v rytmu podezřele pomalého jivu a obdobná situace už se neopakovala.

Se studenty jsem tančila hned třikrát. S jedním oficiálně – a štamgasti jistě budou nadšení z toho, že jsme se nakonec nepošlapali. Pravda, jednou dvakrát jsme do sebe kopli, ale celkově jsme to zvládli, myslím, důstojně. Když jsem mu na konci řekla, že tohle je můj první maturák v učitelské roli, takže tenhle tanec pro mě bude v tom nejlepším slova smyslu nezapomenutelný, oči se mu rozehrály lehkým překvapením a hřejivou radostí. Další dva studenty jsem k tanci vyzvala sama. Konvence nekonvence, oba jsou mi blízcí a vím, že tančí rádi. Je to přece moje třída.

Chvílemi jsem málem měla v očích slzy; párkrát slzy smíchu, párkrát slzy dojetí. Když mě jedna ze studentek ukazovala svému tátovi ve chvíli, kdy spolu tančili kolem nás, oběma jsem jim zamávala a všichni jsme se na sebe usmáli. Minulý týden mi po hodině právě tahle studentka přišla ukázat fotku, na které se svým tátou kolem mě tančí, a já se na ně s úsměvem a dojatým gestem dívám.

Myslím, že tenhle jediný snímek moje pocity z onoho večera vystihuje lépe než tisíc slov.

Sebeláska za těžkých časů

Nevím, do jaké míry jste v kontaktu s moderní seberozvojovou scénou. Já velmi zhruba v obrazu jsem, a to zejména proto, že řada jejích populárních pojmů pramení v psychologii a psychoterapii, takže mají dosti bytelný a zdravý základ. Kupříkladu vnitřní dítě, sebeláska nebo sebesoucit rozhodně nemůžou za to, že se někdy zdá, jako by cesta k duševnímu zdraví vedla přes nákup hromady zbytečností nebo – pokud jste žena – opravdu tučný účet na kosmetice, u kadeřnice a na wellness. Ne že by na čemkoli z toho bylo něco z principu špatně, ale skutečnost často vypadá výrazně jinak. Rozhodně tedy když udeří těžké časy.

Tehdy totiž sebeláska nabývá úplně jiných podob, dokonce bych se nebála říct, že se podezřele podobá disciplíně. To první, co se stane, když začne významněji přituhovat, je totiž právě ztráta disciplíny a motivace. „Vždyť to stejně nemá žádnej smysl,“ zabručíte si pro sebe a slupnete mraženou pizzu, protože je hotová za deset minut. A pak neplánovaně hodinu (kterou byste bývali strávili přípravou a konzumací zdravého oběda) bezduše sjíždíte sociální sítě.

Sebeláska v takových okamžicích zavelí jasně. „Před časem sis řekla, že se budeš hýbat a jíst tak, aby ti bylo dobře,“ řekne jemně, ale pevně ta dospělá a rozumná část kdesi hluboko uvnitř. „A ten slib dodržíš, protože od toho sliby jsou. Na tom, aby ti bylo dobře, záleží,“ dodá nekompromisně a vnitřní dítě či teenager sice otráveně zvedne oči v sloup a možná i vydá nějaké ty nesouhlasné zvuky (zhruba takové, jako rodiče nebo učitelé teenagerů důvěrně znají), ale nakonec se přeci jen zvedne a jde.

„Jak se máš?“ ptají se mě občas lidi a já zpravidla úplně automaticky s úsměvem odpovídám, že dobře. Někdy i tehdy, když se zrovna dobře nemám. Každý má přece svých potíží dost – a ty cizí jsou určitě beztak větší a důležitější. „Tak to tedy ne,“ zvedne prst vnitřní rodič. „Ostatní lidi fungují mimo jiné jako záchranná síť. Nebudeš se izolovat a nebudeš na všechno sama!“ I zarazím automatickou zlehčující reakci a načrtnu alespoň rámcově skutečný stav věcí. Zpravidla následuje empatická reakce, která mě překvapí, i když by vlastně neměla. Vnitřní rodič měl pravdu.

Přicházím domů ze školy, na emailu se mi skvěje třicet studentských slohů, na stole nedočtená knížka ke státnicím, v koutě housle, které volají, že koncert se blíží, a v jiném koutě hromada nepořádku. Pracovat by člověk mohl pořád. Už už se do něčeho z toho s těžkým srdcem pouštím, protože přece nejdřív práce a pak zábava, když tu se opět ozve onen povědomý hlas. „Nenene. Není ti dobře a tím, že se strhneš, nikomu nepomůžeš. Práce počká. Co teď potřebuješ?“ Někdy nevím, protože hromada starostí je příliš hlasitá. Jindy stačí chvilku pozorně naslouchat. „Teď se potřebuju jít na chvíli projít na čerstvý vzduch a neřešit hromadu deadlinů.“ A tak nechám práci prací a jdu se projít.

Sebeláska v náročných období je stejně jako všechno ostatní těžká a nevyvolává žádné ohňostroje radosti. Já tedy rozhodně žádné velké nadšení necítím, když jdu zrovna vařit a strašně se mi nechce, vyrovnávám se se svým skutečným emocionálním stavem místo toho, abych se jen rozptýlila prací nebo zábavou, nebo sbíhám schody, zatímco na mě můj vnitřní perfekcionista křičí, že mě nikdo nebude mít rád, když nebudu mít všechno na sto třicet procent a pokud možno okamžitě hotovo (aneb perfekcionismus v kostce). Když to kolem vás bouří, není snadné se sebou zacházet slušně a nerezignovat, protože nejde o nikoho jiného, tak na tom přece nezáleží. Jenže jak s chutí umí připomenout každý rozumný dospělý uvnitř i navenek: udržuj řád a řád udrží tebe. Pro druhé, které máte rádi, byste přesně tohle udělali. Proč byste to neměli udělat pro sebe?

O maturáku aneb jak se časy nemění

Řekněme si to na rovinu: nejsem pařící typ. Nikdy jsem neprotančila noc, nemám ráda hlučné prostředí a alkohol moje tělo sabotuje – což na mejdany není právě nejlepší výbava. Nejinak tomu bylo v mých osmnácti letech, na vlastní maturitní ples jsem se tedy nijak zvlášť netěšila.

Přesto i mě na maturáku jisté aspekty lákaly. Zejména skutečnost, že miluju tanec. Osud tomu navíc chtěl, že můj dlouholetý kamarád, s nímž jsme občas chodili tančit, byl shodou okolností můj spolužák. I rozhodla jsem se užít si na celém tom podniku to, co jsem si užít mohla, a pořídila si extravagantní velkou večerní a první opravdovské taneční boty. Chtěla jsem si zatancovat ve velkém stylu.

Organizace plesu vysloveně bolela. Nekonečné dohady s druhou třídou, se kterou jsme měli opačné názory úplně na všechno, se vyhrocovaly tak absurdně, že jsme ve finální fázi úplně vážně řešili, že přišly místo stříbrných dekoračních hvězdiček zlaté – nebo obráceně, to už si nevzpomínám. Také jsme ale debatovali o tom, kdo bude tančit se kterým z našich vyučujících (případně kdo místo sebe radši pošle svého velmi podobného staršího bratra). Rozebrali jsme si své učitele podle zažitého zvyku potichu mezi sebou; oni do poslední chvíle netušili, kdo si pro ně přijde.

O tom, že právě já a můj spolužák, jedni z největších třídních šprtů, chodíme občas trochu tančit, nikdo z našich pedagogů nevěděl. Ono zcela upřímně nebylo moc o čem vědět; na rozdíl od naší hudební dráhy (já housle, on příčná flétna), která za něco stála, byla tohle totiž opravdu jen zábava, nijak zvlášť nám to nešlo, a dojem, že jsme bezmála profíci, mohl získat jen někdo, kdo tančil naposledy v tanečních a od té doby tak maximálně jednou za rok na maturáku. Tedy, jak se ukázalo, drtivá většina našich učitelů. Na moment, kdy jsme onoho večera propluli v rytmu waltzu kolem učitelského stolu, nikdy nezapomenu. Jejich klidné výrazy vystřídal šok, začali se za námi otáčet a těm, kteří nás učili, se v očích zazračila hrůza.

Když jsem vyzvala k tanci našeho francouzštináře, začal se omlouvat, ještě než jsme dorazili na parket. Zatímco naše někdejší češtinářka, postarší učitelka drobné postavy, se bála, že s ní můj temperamentní tanečník vymete celý parket, můj učitel rozehrál klasickou hru „co když ti šlápnu na nohu“. Uklidnila jsem ho konejšivými slovy, že na vině bývá zpravidla ten, jehož noha je vespod, a vyslechla si nové kolo nervózních omluv, což znělo od někoho, koho normálně nic nevyhodilo z konceptu, velmi nezvykle. Obavy se ovšem jako většina obav, které lidé mívají, ukázaly zbytečné. Když totiž tančíte s někým, kdo tančit aspoň trošku umí, bývá výsledek neobyčejně hladký, protože se nemusíte s nikým prát ani přetahovat a všechno úplně samozřejmě plyne, jak má. Náš valčík byl přesně takový.

Když rok poté maturoval bratr mého kamaráda, šli jsme oba opět na maturák a dostavili se i oba naši učitelé. I počkali jsme si, až skončí oficiální ceremonie, a došli jsme si pro ně. Tentokrát se jim v očích nezračila hrůza. Můj učitel už se neomlouval, ba dokonce zakončil slovy, že když nás viděli, tak se těšili, že si s námi zase hezky zatancují. Dost možná šlo o můj první pedagogický úspěch vůbec.

To, že na mém současném gymplu zadávání učitelů neprobíhá na tajňačku, jsem empiricky zjistila, když se jednoho dne ozvalo zaklepání na dveře našeho kabinetu, které neznělo jako bušení na vrata od chlíva. Vešel jeden z mých maturantů a zeptal se, jestli bych s ním nechtěla tancovat na maturáku. Ťuklo do mě déjà vu; můj druhý oficiální učitelský tanec, tentokrát v opačné roli. Ačkoli – bude ta role vzhledem k tomu, jak to proběhlo posledně, skutečně tak opačná? Souhlasila jsem. „Tak snad vám nepošlapu střevíčky,“ pravil s úsměvem student konverzačně a mě déjà vu plesklo přímo do čela. „Bez obav. Když někdo na někoho šlápne, tak za to může zpravidla ten šlápnutý,“ odpověděla jsem bezmála automaticky, úplně stejně konejšivým tónem jako kdysi. Jen mi tentokrát nedošlo, že je pořadí událostí opačné. Úsměv mu lehce ztuhl a do hlasu se vkradla nervozita. „To znělo… jako že tomu rozumíte.“

A tak se po mnoha letech ocitám v úplně jiné, a přesto nesmírně podobné situaci. Šprtka, která se svým manželem chodí sem tam tak trochu tančit, už dávno nemá žádné sebezáchovné instinkty ve stylu „na prázdný parket se neleze“ a téměř nikdo o tom neví. Jen už se ode mě tentokrát neočekává žádná divoká pařba, můj studentský tanečník alespoň rámcově tuší, do čeho jde, a uklidňování se stalo běžnou součástí toho, co dělám.

Tak mi držte palce, ať mi na ty střevíčky skutečně nešlápne. Jednak by to na zlatém saténu mých latinek dost možná bylo vidět, ale hlavně – na vině je zpravidla ten, jehož noha je vespod.