Řekněme si to na rovinu: nejsem pařící typ. Nikdy jsem neprotančila noc, nemám ráda hlučné prostředí a alkohol moje tělo sabotuje – což na mejdany není právě nejlepší výbava. Nejinak tomu bylo v mých osmnácti letech, na vlastní maturitní ples jsem se tedy nijak zvlášť netěšila.
Přesto i mě na maturáku jisté aspekty lákaly. Zejména skutečnost, že miluju tanec. Osud tomu navíc chtěl, že můj dlouholetý kamarád, s nímž jsme občas chodili tančit, byl shodou okolností můj spolužák. I rozhodla jsem se užít si na celém tom podniku to, co jsem si užít mohla, a pořídila si extravagantní velkou večerní a první opravdovské taneční boty. Chtěla jsem si zatancovat ve velkém stylu.
Organizace plesu vysloveně bolela. Nekonečné dohady s druhou třídou, se kterou jsme měli opačné názory úplně na všechno, se vyhrocovaly tak absurdně, že jsme ve finální fázi úplně vážně řešili, že přišly místo stříbrných dekoračních hvězdiček zlaté – nebo obráceně, to už si nevzpomínám. Také jsme ale debatovali o tom, kdo bude tančit se kterým z našich vyučujících (případně kdo místo sebe radši pošle svého velmi podobného staršího bratra). Rozebrali jsme si své učitele podle zažitého zvyku potichu mezi sebou; oni do poslední chvíle netušili, kdo si pro ně přijde.
O tom, že právě já a můj spolužák, jedni z největších třídních šprtů, chodíme občas trochu tančit, nikdo z našich pedagogů nevěděl. Ono zcela upřímně nebylo moc o čem vědět; na rozdíl od naší hudební dráhy (já housle, on příčná flétna), která za něco stála, byla tohle totiž opravdu jen zábava, nijak zvlášť nám to nešlo, a dojem, že jsme bezmála profíci, mohl získat jen někdo, kdo tančil naposledy v tanečních a od té doby tak maximálně jednou za rok na maturáku. Tedy, jak se ukázalo, drtivá většina našich učitelů. Na moment, kdy jsme onoho večera propluli v rytmu waltzu kolem učitelského stolu, nikdy nezapomenu. Jejich klidné výrazy vystřídal šok, začali se za námi otáčet a těm, kteří nás učili, se v očích zazračila hrůza.
Když jsem vyzvala k tanci našeho francouzštináře, začal se omlouvat, ještě než jsme dorazili na parket. Zatímco naše někdejší češtinářka, postarší učitelka drobné postavy, se bála, že s ní můj temperamentní tanečník vymete celý parket, můj učitel rozehrál klasickou hru „co když ti šlápnu na nohu“. Uklidnila jsem ho konejšivými slovy, že na vině bývá zpravidla ten, jehož noha je vespod, a vyslechla si nové kolo nervózních omluv, což znělo od někoho, koho normálně nic nevyhodilo z konceptu, velmi nezvykle. Obavy se ovšem jako většina obav, které lidé mívají, ukázaly zbytečné. Když totiž tančíte s někým, kdo tančit aspoň trošku umí, bývá výsledek neobyčejně hladký, protože se nemusíte s nikým prát ani přetahovat a všechno úplně samozřejmě plyne, jak má. Náš valčík byl přesně takový.
Když rok poté maturoval bratr mého kamaráda, šli jsme oba opět na maturák a dostavili se i oba naši učitelé. I počkali jsme si, až skončí oficiální ceremonie, a došli jsme si pro ně. Tentokrát se jim v očích nezračila hrůza. Můj učitel už se neomlouval, ba dokonce zakončil slovy, že když nás viděli, tak se těšili, že si s námi zase hezky zatancují. Dost možná šlo o můj první pedagogický úspěch vůbec.
To, že na mém současném gymplu zadávání učitelů neprobíhá na tajňačku, jsem empiricky zjistila, když se jednoho dne ozvalo zaklepání na dveře našeho kabinetu, které neznělo jako bušení na vrata od chlíva. Vešel jeden z mých maturantů a zeptal se, jestli bych s ním nechtěla tancovat na maturáku. Ťuklo do mě déjà vu; můj druhý oficiální učitelský tanec, tentokrát v opačné roli. Ačkoli – bude ta role vzhledem k tomu, jak to proběhlo posledně, skutečně tak opačná? Souhlasila jsem. „Tak snad vám nepošlapu střevíčky,“ pravil s úsměvem student konverzačně a mě déjà vu plesklo přímo do čela. „Bez obav. Když někdo na někoho šlápne, tak za to může zpravidla ten šlápnutý,“ odpověděla jsem bezmála automaticky, úplně stejně konejšivým tónem jako kdysi. Jen mi tentokrát nedošlo, že je pořadí událostí opačné. Úsměv mu lehce ztuhl a do hlasu se vkradla nervozita. „To znělo… jako že tomu rozumíte.“
A tak se po mnoha letech ocitám v úplně jiné, a přesto nesmírně podobné situaci. Šprtka, která se svým manželem chodí sem tam tak trochu tančit, už dávno nemá žádné sebezáchovné instinkty ve stylu „na prázdný parket se neleze“ a téměř nikdo o tom neví. Jen už se ode mě tentokrát neočekává žádná divoká pařba, můj studentský tanečník alespoň rámcově tuší, do čeho jde, a uklidňování se stalo běžnou součástí toho, co dělám.
Tak mi držte palce, ať mi na ty střevíčky skutečně nešlápne. Jednak by to na zlatém saténu mých latinek dost možná bylo vidět, ale hlavně – na vině je zpravidla ten, jehož noha je vespod.
Tož když jsme nacvičovali maturák, pamatoval jsem si ještě něco málo s tanečních a snad to využil.pri.poneze…Protoze holek.b asi dvakrát, bylo více asi dvakrát,většina tancovala s milými a jen mensina se spolužáky…Dnes občas chodíme tancovat, ale je to jen „šlapání zelí“…
Můžu tě uklidnit – šlapání zelí je drtivě převažující forma tance v místních končinách 🙂 I to je ale, myslím, velký úspěch. Když jsem v Austrálii vyprávěla, že většina místní populace dobrovolně prochází tanečními, ono šlapání zelí je tady standardní znalost a existuje tu něco jako plesová sezóna, byli zpravidla všichni v šoku a začali zmiňovat Jane Austenovou 🙂
Zlaté latinky… Hm… Jak velkou ráčíte mít nohu, paní profesorko? O:-)
Já tanci nikdy neholdoval. Ale pravda taky je, že se mi životem prošlo pár dam, kterým jsem nohy nechtěl pošlapat úplně přesně stejně, jako tobě ten tvůj maturant.
…asi to bude nějak okrajově souviset s tim, že člověk je tak nějak obecně nerad za nemehlo… 🙂
38, úplně standardní velikost 🙂 A je to nepochybně tak – člověk je velmi nerad za nemehlo. Kdykoli a v jakémkoli kontextu, a když se na něj právě upírá pozornost skoro všech, tak trojnásob 🙂
Tak to tedy přeji moc pěkné zážitky, které se vpijí do paměti jako ty z tvého vlastního maturáku :-). Z maturitních plesů jsem nebyl nadšený ani jako student ani jako učitel, ale absolvoval jsem je celkem bez nehod. A tancovat jsem kdysi dávno chodil téměř náruživě, ale ta etapa měla jen krátkého trvání a teď už asi čtvrtstoletí „nepraktikuji“ :-).
Děkuji! Právě tak se stalo – a je těch krásných zážitků tolik, že z toho dokonce možná vypadne samostatný článek 🙂
To bude skvělý! Zrovna nedávno jsem přemýšlela o tom, že jsem nikde dlouho nebyla tančit. Já tedy zase slovy Čerfa nepraktikuju klasické tance, ale ty divočejší, kdy se šlápnutí na nohy zas tak moc v kotli lidí neřeší:) každopádně se těším na taneční report!
Bylo to skvělý! A ať už o tom napíšu samostatný článek, nebo ne, o report tě nemůžu ochudit: trochu jsme se pokopali, ale na žádnou velkou šlapanici nedošlo, prý jsme vypadali velmi důstojně a myslím, že jsme si to oba užili 🙂
Z maturitního plesu si po taneční stránce pamatuji jen to, že jsme na polonézu nastupovali se zapálenými svícemi, které se měly v určitém okamžiku sfouknout, takže po zbytek večera měla většina studentů vosková záda. No, přeji hezkou zábavu.
Rozesmála jsem se nahlas 😀 Aneb takhle to vypadá, když je choreograf příliš ambiciózní a zároveň nepraktický člověk… jen je mi tedy líto všech těch zničených obleků. To muselo být fakt nepříjemné.
No vida, zrovna jsem dnes potkal spolužačku ze střední školy, která si mi stěžovala, že dnes pořádá obchodní akademie, kde učí, maturitní ples, a veškerá organizace je na ní, sedmdesátnici, a mladí nechtějí nic dělat, zadarmo.
No, trochu asi přeháněla, především nám ještě není sedmdesát… I když se to docela blíží…
Vážně? Tak to ti naši si to zařídili celé sami. Pravda, podle všeho to bylo poměrně kostrbaté a leccos se honilo na poslední chvíli, ale upřímně – tak je skoro vždycky skoro se vším.
Maturitní plesy se u nás nevedly. Naštěstí. Na jednom jsem byla jako přítelkyně a nedovedu si představit, že tu umělou naparáděnost prožívám jinak než divák.
U nás se vedly stužkovací večírky bez rodičů. Bylo mi to sympatičtější, ale nakoenc jsem kvůli vztahům se spolužáky nešla ani na ten.
Za to jsem zažila dva školní plesy. Pořádali ho vždy předmarutanti. Jen nám se to vyhlo, protože se zrovna opravoval kulturák a škola byla navíc v prohibici, ředitelka by akci, kde se pije alkohol, asi nedovolila ani tak. Co vím, ten rok i ty stužkováky musely být absitnenční.
Na prvním školním plese jsem byla až v posledním ročníku, připadlo mi to jako povinnost se zúčastnit, než odejdu. Na druhém jsem byla až o dva roky později. Byl to mnohem lepší ples, sešla jsem se s lidmi, které jsem dlouho neviděla, s oblíbenými spolužačkami i zpěváky ze sboru. Bohužel tam byli i ti, co mě rádi neměli, takže jsem kromě radostného vítání sem tam slyšela i nějaké nadávky…
Držím palce, ať tvé střevíčky zůstanou nepošlapané.
Bude to hezká zkušenost. Baví mě zažívat věci, které znám, z pohledu učitelky.
Panejo, to jste tedy měli dost jiné tradice! Na našem na gymplu jsme taky měli stužkovací večírek, ale z mého pohledu to tedy byla úplně zbytná záležitost navíc. A taky jsme natáčeli maturitní klip, pokud možno vtipné video, kde každý ze třídy vystupoval, a které se pak promítalo na maturáku. To sice dalo hromadu práce, ale když se na to dívám zpětně, tak mi to přijde skvělé. Ta tradice vznikla doslova pár let před tím, než jsme maturovali, ale jsem za to ráda, protože náš klip se tehdy povedl tak moc, že jsem na něj hrdá dodnes 🙂
S chutí jsem si přečetla tvé vzpomínky.
Střevíčky snad zůstanou zlaté…
Marie Veroniko, přeji příjemný večer, Helena
Děkuji – střevíčky zlaté skutečně zůstaly 🙂 Krásný večer i tobě!