Nevím, do jaké míry jste v kontaktu s moderní seberozvojovou scénou. Já velmi zhruba v obrazu jsem, a to zejména proto, že řada jejích populárních pojmů pramení v psychologii a psychoterapii, takže mají dosti bytelný a zdravý základ. Kupříkladu vnitřní dítě, sebeláska nebo sebesoucit rozhodně nemůžou za to, že se někdy zdá, jako by cesta k duševnímu zdraví vedla přes nákup hromady zbytečností nebo – pokud jste žena – opravdu tučný účet na kosmetice, u kadeřnice a na wellness. Ne že by na čemkoli z toho bylo něco z principu špatně, ale skutečnost často vypadá výrazně jinak. Rozhodně tedy když udeří těžké časy.
Tehdy totiž sebeláska nabývá úplně jiných podob, dokonce bych se nebála říct, že se podezřele podobá disciplíně. To první, co se stane, když začne významněji přituhovat, je totiž právě ztráta disciplíny a motivace. „Vždyť to stejně nemá žádnej smysl,“ zabručíte si pro sebe a slupnete mraženou pizzu, protože je hotová za deset minut. A pak neplánovaně hodinu (kterou byste bývali strávili přípravou a konzumací zdravého oběda) bezduše sjíždíte sociální sítě.
Sebeláska v takových okamžicích zavelí jasně. „Před časem sis řekla, že se budeš hýbat a jíst tak, aby ti bylo dobře,“ řekne jemně, ale pevně ta dospělá a rozumná část kdesi hluboko uvnitř. „A ten slib dodržíš, protože od toho sliby jsou. Na tom, aby ti bylo dobře, záleží,“ dodá nekompromisně a vnitřní dítě či teenager sice otráveně zvedne oči v sloup a možná i vydá nějaké ty nesouhlasné zvuky (zhruba takové, jako rodiče nebo učitelé teenagerů důvěrně znají), ale nakonec se přeci jen zvedne a jde.
„Jak se máš?“ ptají se mě občas lidi a já zpravidla úplně automaticky s úsměvem odpovídám, že dobře. Někdy i tehdy, když se zrovna dobře nemám. Každý má přece svých potíží dost – a ty cizí jsou určitě beztak větší a důležitější. „Tak to tedy ne,“ zvedne prst vnitřní rodič. „Ostatní lidi fungují mimo jiné jako záchranná síť. Nebudeš se izolovat a nebudeš na všechno sama!“ I zarazím automatickou zlehčující reakci a načrtnu alespoň rámcově skutečný stav věcí. Zpravidla následuje empatická reakce, která mě překvapí, i když by vlastně neměla. Vnitřní rodič měl pravdu.
Přicházím domů ze školy, na emailu se mi skvěje třicet studentských slohů, na stole nedočtená knížka ke státnicím, v koutě housle, které volají, že koncert se blíží, a v jiném koutě hromada nepořádku. Pracovat by člověk mohl pořád. Už už se do něčeho z toho s těžkým srdcem pouštím, protože přece nejdřív práce a pak zábava, když tu se opět ozve onen povědomý hlas. „Nenene. Není ti dobře a tím, že se strhneš, nikomu nepomůžeš. Práce počká. Co teď potřebuješ?“ Někdy nevím, protože hromada starostí je příliš hlasitá. Jindy stačí chvilku pozorně naslouchat. „Teď se potřebuju jít na chvíli projít na čerstvý vzduch a neřešit hromadu deadlinů.“ A tak nechám práci prací a jdu se projít.
Sebeláska v náročných období je stejně jako všechno ostatní těžká a nevyvolává žádné ohňostroje radosti. Já tedy rozhodně žádné velké nadšení necítím, když jdu zrovna vařit a strašně se mi nechce, vyrovnávám se se svým skutečným emocionálním stavem místo toho, abych se jen rozptýlila prací nebo zábavou, nebo sbíhám schody, zatímco na mě můj vnitřní perfekcionista křičí, že mě nikdo nebude mít rád, když nebudu mít všechno na sto třicet procent a pokud možno okamžitě hotovo (aneb perfekcionismus v kostce). Když to kolem vás bouří, není snadné se sebou zacházet slušně a nerezignovat, protože nejde o nikoho jiného, tak na tom přece nezáleží. Jenže jak s chutí umí připomenout každý rozumný dospělý uvnitř i navenek: udržuj řád a řád udrží tebe. Pro druhé, které máte rádi, byste přesně tohle udělali. Proč byste to neměli udělat pro sebe?
Sebeláska v náročných obdobích ohňostroje radosti nevyvolává… No jak se to vezme. Z některých věcí člověk má tu radost o něco větší, když se musí trochu přeprat, aby se pustil do díla.
…je ale pravda, že ta radost přijde až potom, co mu ta sebeláska trochu zvalchuje záda… 🙂
To jsi ovšem vystihnul moc krásně! Bez toho zvalchování se to podle všeho někdy zkrátka neobejde 🙂
O svém vnitřním dítěti jsem zatím neměl potuchy, ale teď už vím, že tam někde je, parchant. Vnitřní dospělý – no, snad, ale vnitřního perfekcionistu jsem ještě nepotkal a bohdá ani nepotkám!
Žádná škoda! Jsou s ním samé starosti a co chvíli se začne ohledně něčeho vztekat. Vůbec nejradši má nepodstatné detaily. Mňamka!
V kontaktu se seberozvojovou scénou určitě nejsem, takže neumím dost dobře uvažovat v pojmech různých vnitřních příbuzných. Vyznávám cosi jako „princip intuitivní přiměřenosti“ což je ovšem termín, který mě napadl právě teď ve vlaku, kde píšu tenhle komentář, když jsem přemýšlel o tom, podle čeho se tedy vlastně řídím, když vůbec neznám teorii. Občas mi prostě připadne dobré být na sebe spíš přísný a občas si naopak povolit a ulevit, aby měl člověk pocit, že to, co dělá a jak žije, dává nějaký smysl, aby mu to v souhrnu dělalo víc radosti než trápení (byť ten rozdíl nemusí být nijak velký, jen ten nutný pro to, aby se pohyb nezastavil) a aby se za sebe nemusel stydět, přestože je studu schopen. Že to všechno v principu nemusí mít žádný objektivní smysl, to napadne občas každého a koneckonců nejspíš to tak i je, aspoň z našeho nedostatečného nadhledu. Ale ani ten subjektivní nemusí být špatný :-).
Tvoje životní maxima se mi zdá velmi realistická, rozumná a zdravá 🙂 A co se smyslu týče, tak dál než k tomu subjektivnímu to, myslím, snad ani nelze dotáhnout. Ale taky může být tenhle můj názor daný tím, že jsem v kritickém věku přečetla příliš mnoho existencialistů 🙂
Já v kontaktu se seberozvojovou scénou jsem, i když nevím, zda jde o ty samé nebo podobné kruhy. Ale přikláním se k tomu, že to disciplína určitě je, i když si za ní člověk v příjemných časech představí právě to seberozmazlování a vanu plnou pěny. Pro mě je doteď nejtěžší říct si o čas jen pro sebe a dodržet ho přesně v tomhle nastavení.
To naprosto chápu – někdy není legrace si aspoň chvilku pro sebe najít. Ale když už se to povede, tak opravdu během toho času nedělat něco, co je zrovna děsně potřeba, to je úkol bezmála herkulovský. Tak ať nám to jde 🙂
Pojmů ohl. sebelásky je asi mnoho, ale osobně si pod sebeláskou představuji zejména laskavost sama k sobě 🙂
Souhlasím – ale i pod tím si jde představit opravdu hodně věcí 🙂
Tančím teď se svým tělem a zkouším sám k sobě vzplanout…
Tak v tom případě přeju hodně štěstí 😀
Sebeláska, pojem, který rezonuje. Když nemá člověk rád sám sebe jak může mít rád někoho jiného?
Mějme se rádi, lidi 🙂
Giveaway
Je to tak – druhé dovedeme mít rádi do takové míry, do jaké jsme schopni mít rádi sami sebe. Biblické „miluj svého bližního jako sám sebe“ tím rázem dostává úplně nový rozměr.
Velmi zajímavé téma. S chutí jsem si přečetla i komentáře.
Posílám pozdravy!
Helena
Děkuji, to mě moc těší 🙂 Také zdravím!