Maturák jako z pohádky aneb jak jsem učitelovala na parketě

Jsou dny a dny. Některé byste zpětně nejradši přeskočili, vymazali, obřadně spálili a jejich popel za rituálního mumlání vhodili do řeky. Jiné byste zase klidně odžili pětkrát po sobě, a ještě byste si je s chutí zarámovali a kochali se jimi, kdykoli půjdete kolem. O svém prvním maturitním plese v učitelské roli jsem měla až nebezpečně romantickou představu, protože taková událost přece musí patřit do druhé jmenované kategorie. Čím víc se ovšem den D blížil, tím akutněji jsem si uvědomovala, jak riskantní tak vysoká očekávání jsou a snažila jsem se je alespoň trochu snížit. Jak se ovšem ukázalo, nebylo to třeba.

Šlo o maturitní ples tří tříd, z nichž já učím hned dvě. V jedné z nich jsem zastupující třídní a druhá je… inu, moje třída. Právě tahle třída byla tou úplně první, do níž jsem kdy vkročila, učím v ní nejdéle ze všech a nebojím se říct, že především ona nese hlavní díl zásluh na tom, že jsem se zamilovala do středoškolského učení.

Od onoho večera jsem nakonec očekávala primárně nějakou tu milou interakci se studenty a alespoň několik tanců s manželem. Už samotný příchod do společenského sálu ale dával tušit, že se ke svým původním očekáváním budu dost možná moct vrátit. Ještě než jsme s manželem došli ke stolu, začali jsme potkávat nádherné studentky v princeznovských šatech, které se celé rozzářily, jakmile mě viděly, a jedna mě dokonce rovnou představila svým rodičům. Rozdávala jsem komplimenty na všechny strany a ze všech stran se tím pádem hrnuly komplimenty na mě. To, že vypadám jako víla, mi řekli tři lidi nezávisle na sobě a počtvrté jsem to slyšela od svých kvintánek, že jim to prý o mě někdo z učitelského sboru – mám podezření na kolegyni hudebkářku – sdělil jen tak ve škole na chodbě.

Šerpování jsem se účastnila jakožto zastupující třídní přímo na parketu. Jak jsem zjistila, být součástí takového rituálu je něco úplně jiného než se dojímat někde vzadu za sloupem. Nejde jen o to, že dobře vidíte a slyšíte; jste toho aktivní součástí. Studenti jsou nadšení, radostní, mladí, krásní a plní potenciálu – a vy jste při tom. A ještě navíc dostanete růži a šerpu s nápisem „banda ignorantů“. Tu mi pak tedy někdo ze stolu sebral a už jsme ji nenašli, ale jelikož jsem původně ani žádnou šerpu nečekala, nešlo o velkou ztrátu. Beru to pozitivně; patrně nejsem ignorant.

Na focení po šerpování jsem vzhledem ke své funkci zůstala. Nejdřív jsme se vyfotili všichni, načež fotograf zavelel „teď zůstanou jenom holky a pan profesor“, což mě poněkud zmátlo. Mám tedy zůstat, nebo se mám co nejnenápadněji zdejchnout? Kolega mi pokynul, ať zůstanu, i zůstala jsem. To, co přijde poté, mi ovšem bylo úplně jasné: „A teď holky pryč a vyfotí se kluci a pan profesor!“ Když fotograf zblýskl, že zůstávám v centru dění těmto explicitním pokynům navzdory, objevilo se mu v očích zmatené překvapení následované o zlomek vteřiny momentem poznání. Nešlo to nebrat jako kompliment.

Na parket jsem s manželem poprvé vkročila, když byl ještě úplně prázdný. I když quick step nepatří zrovna mezi naše trumfová esa, tančit poměrně dlouho s jediným dalším párem či dvěma na parketě bylo úžasné – nikdy si totiž nezatancujete líp, než když vám do cesty nelezou další lidé. Toho večera jsme si zatančili překvapivě krásně, i když na klasický tanec byly vyhrazeny dohromady asi jen dvě hodiny. Je tedy pravda, že jednou se hned dva studenti se svými partnerkami přiběhli ptát, co je tohle u všech všudy za tanec, takže jsme vytvořili celý bezradný hlouček, ale nakonec jsme se rozpustili ve tři páry pohybující se v rytmu podezřele pomalého jivu a obdobná situace už se neopakovala.

Se studenty jsem tančila hned třikrát. S jedním oficiálně – a štamgasti jistě budou nadšení z toho, že jsme se nakonec nepošlapali. Pravda, jednou dvakrát jsme do sebe kopli, ale celkově jsme to zvládli, myslím, důstojně. Když jsem mu na konci řekla, že tohle je můj první maturák v učitelské roli, takže tenhle tanec pro mě bude v tom nejlepším slova smyslu nezapomenutelný, oči se mu rozehrály lehkým překvapením a hřejivou radostí. Další dva studenty jsem k tanci vyzvala sama. Konvence nekonvence, oba jsou mi blízcí a vím, že tančí rádi. Je to přece moje třída.

Chvílemi jsem málem měla v očích slzy; párkrát slzy smíchu, párkrát slzy dojetí. Když mě jedna ze studentek ukazovala svému tátovi ve chvíli, kdy spolu tančili kolem nás, oběma jsem jim zamávala a všichni jsme se na sebe usmáli. Minulý týden mi po hodině právě tahle studentka přišla ukázat fotku, na které se svým tátou kolem mě tančí, a já se na ně s úsměvem a dojatým gestem dívám.

Myslím, že tenhle jediný snímek moje pocity z onoho večera vystihuje lépe než tisíc slov.