Po těch letech, co píšu blog (letos jich bude, představte si to, právě 10) a jsem zvyklá přemýšlet dopředu o tom, co pojednám tentokrát, už jsem skoro zapomněla, jaké to je, prostě si sednout a psát – a nevědět. Nevědět, o čem to bude, kam mě myšlenky zavedou, jestli to někam vyústí a jestli to vůbec celé bude stát za přečtení.
Je to příjemná změna. Když prostě nevíte, mizí tlak na výkon jako pára nad hrncem. Nevíte, co chcete, tak toho nemůžete dosáhnout. Nemáte kontrolu, ale ono to vždycky nakonec nějak dopadne. Možná jsem si až příliš zvykla na dokonale disciplinované akademické psaní, kde z á odvodíte bé a z toho celého cé, a ještě to všechno vybetonujete řádnou citací. Jednou mi jeden přírodovědec řekl, že když mluvím o svém výzkumu, zním jako molekulární bioložka. Zkontrolovala jsem si to: myslel to jako kompliment.
Pořád ještě jsem tak úplně nerozdýchala všechno, co přinesl loňský rok, ale věci už se víceméně vrátily do normálu. Co všechno mě čeká v roce následujícím, zcela upřímně nevím. Mám ale za to, že si budu muset ještě mnohem víc zvykat na to, že nemám nad věcmi kontrolu. Jak že jsem to psala v minulém odstavci? Že mizí tlak na výkon a že ono to celé prostě nějak dopadne? Tedy zhruba tak. Doufejme, že dokončím doktorát, ale co bude pak, zkrátka nevím. Do světa pustím hned dvě třídy maturantů a odžiju si tohle loučení poprvé z druhé strany. Opouštění mého vlastního gymplu se odehrálo za takových okolností, že horší to snad už ani být nemohlo. Loučení, které mě čeká letos, beru jako druhou šanci si tuhle etapu prožít znovu, tentokrát zdravěji a lépe.
V loňském roce jsem přečetla velmi málo beletrie a v přírodě i v divadle jsem strávila znatelně méně času, než bych bývala chtěla. Teprve zpětně jsem mohla skutečně docenit, jak nesmírnou kliku jsem měla tehdy v prváku, když jsem dostala svůj grant, díky němuž jsem se doktorátu mohla první dva roky věnovat naplno. Nedovedu si představit, že bych udělala to, co jsem udělala, kdybych to měla bastlit po večerech. Úplně chápu, že 90 % českých doktorandů studium nikdy nedokončí.
Co si přát do nového roku? Těžká otázka. Nejsem si jistá, zda je moudré vykopávat s nějakými nadoblačnými ambicemi, protože v něm řada věcí skončí a konce mi nikdy nešly. Ano, ráda bych chtěla zase začít zářit, jako když jsem se vrátila z Austrálie s neochvějnou jistotou, že každý konec otevírá ještě úžasnější nový začátek a sklenice je poloplná. Realita se nicméně má tak, že do nového roku vstupuji spíše pokradmu a nejistým krokem plným obav. Úplně chápu svoje maturanty a jejich úzkost z budoucnosti. Možná bych k sobě měla začít mluvit stejně jako k nim. Tedy dobrá: v novém roce je v pořádku se bát, na tvém místě by se bál skoro každý. Ale já o tobě nepochybuju, protože vím, že máš kapacitu zvládnout úplně všechno, co je před tebou. Když odvedeš nejlepší práci, jakou odvést dovedeš, pak budeš moct být v klidu, protože víc jsi udělat nemohla. Ostatně – není možné mít věci pod kontrolou. Ono to ale navzdory tomu vždycky nějak dopadne.
No jak rikala manzelka jednoho znameho :“Klid budeš mít až v hrobě“…Sotva prejdes kedny hory, už jsou tady jiné“ … dí klasik…
To samé říkal můj táta, že klid bude mít snad až v hrobě. A pak se pousmál a pravil: „No vlastně to možná taky ne: odbije půlnoc a už zas abych vstával…“ 🙂
A to sis řekla dobře. Člověku to uleví, když se přestane chovat, jako že bez něj nic nejde… 🙂
Je tomu přesně tak 🙂
Na začátku roku se své obavy snažím přetavit ve zvědavost. Pravda, není to úplně univerzální řešení, v některých oblastech se to ne a nedaří…
To je ovšem moc pěkné přerámování. Na většinu oblastí, řekla bych 🙂
Přesně tak, všechno nějak dopadne. I tehdy, když většina známého končí a přesnou podobu toho, co začne, je zatím těžké odhadovat. Osobně umím sice lépe pracovat se situací, kdy nejistota pramení z toho, že věci budou stejné nebo horší, ale on v tom nakonec není až takový rozdíl. Žij tak, jak umíš a zbytek se stane sám.
To je pravda, ono se víc ani udělat nedá. Akorát tak nervózní z toho člověk může být 😀 Jsem docela zvědavá, jak věci budou pro mě i pro tebe za rok 🙂
Držím palce, ať je prostě dobře. A ať se máš pořád na co těšit, to je pro mě třeba hrozně důležitá věc, ztělesnění naděje i v malých věcech.
Děkuju! Nějakému tomu prostě dobře jsem v posledních měsících docela odvykla, takže vrátit se k tomu by bylo hezké 🙂 Ať žije měkká deka a kakao!
Chtít za každou cenu zazářit, to není moc dobrá idea. A kdo zazáří, brzy vyhoří a zhasne… Raději, jak píšeš, prostě věřit sobě, dělat věci jak umím nejlépe. A nesnažit se mít vše pod kontrolou. Spousta věcí za to nestojí.
Přesně z těch důvodů si zazářit nikterak nepřeji 🙂 Na rozdíl od delikátního umění umět rozlišit, které věci stojí za to řešit a které ne. To se mi naopak jeví jako velmi žádoucí.
Připadá mi smutné, že tolik nadšenců, co se pouštějí do doktorského studia, to nakonec vzdají, zvláště, jestli to vzdávají kvůli náročným podmínkám – což je podle tvých článků asi dost časté – a ne proto, že zkrátka zjistí, že to není pro ně. Držím ti palce, aby všechno klaplo.
Loučení s absolventy hned tak nezažiju. Letos odcházejí na střední školu děti, které jsem kdysi dávno učila, ale můžu na ně tak maximálně myslet (a je to zvláštní představa, když si je pamatuju jako osmileté). S aktuální třídou se snad řádně rozloučím, až u nás budou končit. Na druhou stranu republiky se znovu stěhovat neplánuju. 😀
Hodně štěstí v novém roce… a hodně divadla a přírody. 😉
Ona se spousta lidí do doktorátu pouští vlastně tak nějak napůl ze setrvačnosti. Studium je baví, odcházet se jim nechce, ale titul už mají… tak je to logická volba. Jenže doktorát je úplně jiný typ studia, podmínky jsou dost hrozné a požadavky vysoké… a tak to dopadne právě tak, jak to dopadá. Smutně.
Ta změna z dětí na puberťáky musí být hrozně velká. Zatím jsem neučila žádnou třídu déle než dva a kus roku, takže možná že z patnácti do devatenácti to taky bude pořádný rozdíl, ale minimálně zatím mi to tak nepřipadá 🙂
Vřelé díky! Tobě také přeju krásný nový rok 🙂
Moc pěkný závěr! 🙂
Mi poslední dobou stále víc a víc naskakuje ono: „Cesta je cíl…“
Prostě si užívat ty jednotlivé kroky, i tu jejich proměnlivost…
Děkuji 🙂 Užívat si proměnlivost a zvládat změny nikdy nepatřilo k mým silným stránkám, ale vypadá to, že se to už asi fakt budu muset aspoň trochu naučit.
Ať už ti letošní rok přinese cokoli, přeji ti aby to bylo dobré, přínosné a obohacující, nebo prostě je pro radost. A když ne, tak ať i ty nepříjemné chvíle ustojíš bez ztráty kytičky…
Drž se, Marie Veroniko! Helena
Vřelé díky a také přeji vše dobré do nového roku 🙂