Odloučení (Severance): nenápadná seriálová perla

Představte si, že je možné chirurgicky podstoupit proceduru, která vám oddělí vzpomínky na soukromý a pracovní život. Když jste doma, nepamatujete si nic z práce, nepoznáváte své kolegy, vlastně ani nevíte, co děláte. A když přijdete do práce, přestává pro vás existovat rodina i přátelé a nedovedete si představit, jaké to je jít do lesa. Práci si neberete domů a vaše soukromí vám zase nepřekáží v kanceláři. Šli byste do toho?

Pokaždé, když zjistíte, že tu jste, tu jste proto, že jste se rozhodli vrátit.

Mark S. (Adam Scott) je hlavním hrdinou seriálu Odloučení (Severance), který se pro tuto proceduru dobrovolně rozhodl. Nedávno mu totiž zemřela žena a bolest, kterou si v soukromí prochází, se zdá neúnosná. Jak lákavé je na to všechno na osm hodin denně zapomenout! Jenže kdo vlastně jste, když nemáte žádné vzpomínky? Co to v té práci vůbec děláte? A co tam dělají s vámi?

Je důležité, abyste měl laskavé oči. Víte, jak své oči udělat laskavé?

Postupně se před námi rozplétá příběh čtyřčlenného oddělení, kde odloučení podstoupili všichni. Nevíme, kdo ti lidé jsou, jaká čísla jim to běhají po monitorech a proč se k tomuhle životu rozhodli, a spolu s nimi se snažíme zjistit, co se to tu vlastně děje. Od zcela banální otázky, jestli je jejich pracovní já šťastné až po to, proč vedení nechce, aby potkávali lidi z jiných oddělení, kde se v těch aseptických chodbách vzala místnost, kde někdo chová kůzlata, nebo proč za soukromým já Marka S. jednoho dne přijde někdo, kdo tvrdí, že je jeho kolega z práce a že to celé nějak smrdí.

Jelikož jste dosáhla kvóty 75 %, vysloužila jste si pětiminutový hudebně-taneční zážitek.

Odloučení dokazuje, že i z obyčejného záběru na korporátní kancelář může mrazit, a informace dávkuje tak, že navzdory relativně pomalému tempu jde o jeden z nejnapínavějších seriálů, jaké jsem kdy viděla. Rovněž vyniká geniálně subtilními hereckými výkony (herci například museli být schopni důvěryhodně a zároveň poznatelně oddělit soukromá a pracovní já svých postav) i opravdu chytrým scénářem s hlubokým přesahem do našich vlastních problémů. I pro nás se dost možná práce stala jakýmsi zvláštním kultem, naše pracovní a soukromá já jsou do značné míry odlišná, a někdy není tak úplně jasné, jestli jsme sami sobě spojenci, či nepřáteli. Co všechno před sebou skrýváme – a zvládneme o sobě zjistit celou pravdu?

Všechno, co vám kdy o odloučení řekli, je lež.

Seriál režírují Ben Stiller a Aoife McArdleová a najdete ho na Apple TV. Od roku 2022 je na světě první série, která končí jedním z nejlepších dějových zvratů (a zároveň cliffhangerů), jaké jsem kdy viděla. Druhá série, která zdatně kráčí ve stopách své předchůdkyně, vychází týden po týdnu právě teď. Jestli máte chuť se podívat na něco opravdu chytrého a originálního, pak Odloučení jednoznačně doporučuji. Jen mi pak dejte vědět, co si myslíte o těch kůzlatech!

Trailer na Odloučení (k dispozici pouze anglicky).

O čichové krizi

Když před pár lety světem vládl covid, stala se dočasná ztráta čichu a chuti tématem, které bylo běžně na pořadu dne. To už dnes ani zdaleka neplatí, protože covid z našeho povědomí zmizel prakticky beze stopy, a když tedy řeknu, že minulý týden horní cesty dýchací v naší domácnosti pořádně potrápil, nikdo už ani nenadzdvihne obočí. K zaujetí čtenáře je v tomto případě třeba využít podstatně drakoničtějších prostředků. Tedy: minulý týden naše domácnost úspěšně prošla něčím, co bych se nebála nazvat vážnou čichovou krizí.

Abyste si dovedli představit rozměry celé záležitosti, je třeba předeslat, že čichové schopnosti jsou u nás rozloženy velmi nerovnoměrně. Já například oplývám čichem, jehož citlivost bych přirovnala k dubovému polenu. Když jsme kdysi chodívali s rodiči na procházky, máma občas romanticky pronesla něco jako: „Cítíš tu vůni?“ Odpověď bývala velice prostá: „Ne.“ (Následovalo zpravidla: „Aha, nojo vlastně.“) Můj manžel má oproti tomu čichové ústrojí na takové úrovni, že bych to osobně charakterizovala jako superschopnost. Kupříkladu když vaří, tak občas jen nonšalantně nadzvedne pokličku, začichá a praví: „Chce to dosolit.“

Jak jsem v průběhu let zjistila, superčich se v domácnosti hodí. Kdy potřebuje buchta vyndat z trouby, aby se nespálila? Je ta šunka už zkažená? Je tohle jídlo skutečně správně jemně dochucené? To všechno jsem mohla bez obav outsourcovat a právě tak jsem taky učinila. Pravda, daní za to byla lehká vybíravost v jídle, ale stálo to za to. Tedy až do minulého týdne, kdy nás oba postihla rýma jako trám.

Když jsme jedli k obědu polévku, navenek všechno vypadalo normálně. Dokud jsem ovšem neprohlásila jen tak, aby řeč nestála: „Doufám, že je to dobře dochucený, moc to teď nepoznám.“ To na mě není nijak zvlášť výjimečná věta, obzvlášť během chřipkových sezón. Ovšem to, co přišlo, mě šokovalo: „Vůbec nevím. Za mě je to prostě… asi slaný?“ Co prosím? Tohle vypustil z úst člověk, který cítí v zelených čajích ovocné a medově oříškové tóny?! Salát z kysaného zelí byl popsán tak, „že je v něm cibule a jinak to chutná jako hmota“ a hlavní chod jsme dost dobře nebyli schopni vyhodnotit ani jeden. Jestli bylo dobré, nebo jsme snědli nějakou hroznou šlichtu, nám zůstane navždy zahaleno tajemstvím.

Krizová situace kolektivní čichové dysfunkce naštěstí neměla dlouhého trvání – na rozdíl od některých nebožáků, kterým se to tehdy s covidem někdy táhlo i celé měsíce. To kdyby se nám mělo stát, věru nevím, jak dlouho bychom přežili. Dost možná bychom se jednoho dne prostě něčím otrávili a ani bychom nevěděli, čím to bylo. A kdo by pak podědil manželovu kolekci vybraných zelených čajů?