Když před pár lety světem vládl covid, stala se dočasná ztráta čichu a chuti tématem, které bylo běžně na pořadu dne. To už dnes ani zdaleka neplatí, protože covid z našeho povědomí zmizel prakticky beze stopy, a když tedy řeknu, že minulý týden horní cesty dýchací v naší domácnosti pořádně potrápil, nikdo už ani nenadzdvihne obočí. K zaujetí čtenáře je v tomto případě třeba využít podstatně drakoničtějších prostředků. Tedy: minulý týden naše domácnost úspěšně prošla něčím, co bych se nebála nazvat vážnou čichovou krizí.
Abyste si dovedli představit rozměry celé záležitosti, je třeba předeslat, že čichové schopnosti jsou u nás rozloženy velmi nerovnoměrně. Já například oplývám čichem, jehož citlivost bych přirovnala k dubovému polenu. Když jsme kdysi chodívali s rodiči na procházky, máma občas romanticky pronesla něco jako: „Cítíš tu vůni?“ Odpověď bývala velice prostá: „Ne.“ (Následovalo zpravidla: „Aha, nojo vlastně.“) Můj manžel má oproti tomu čichové ústrojí na takové úrovni, že bych to osobně charakterizovala jako superschopnost. Kupříkladu když vaří, tak občas jen nonšalantně nadzvedne pokličku, začichá a praví: „Chce to dosolit.“
Jak jsem v průběhu let zjistila, superčich se v domácnosti hodí. Kdy potřebuje buchta vyndat z trouby, aby se nespálila? Je ta šunka už zkažená? Je tohle jídlo skutečně správně jemně dochucené? To všechno jsem mohla bez obav outsourcovat a právě tak jsem taky učinila. Pravda, daní za to byla lehká vybíravost v jídle, ale stálo to za to. Tedy až do minulého týdne, kdy nás oba postihla rýma jako trám.
Když jsme jedli k obědu polévku, navenek všechno vypadalo normálně. Dokud jsem ovšem neprohlásila jen tak, aby řeč nestála: „Doufám, že je to dobře dochucený, moc to teď nepoznám.“ To na mě není nijak zvlášť výjimečná věta, obzvlášť během chřipkových sezón. Ovšem to, co přišlo, mě šokovalo: „Vůbec nevím. Za mě je to prostě… asi slaný?“ Co prosím? Tohle vypustil z úst člověk, který cítí v zelených čajích ovocné a medově oříškové tóny?! Salát z kysaného zelí byl popsán tak, „že je v něm cibule a jinak to chutná jako hmota“ a hlavní chod jsme dost dobře nebyli schopni vyhodnotit ani jeden. Jestli bylo dobré, nebo jsme snědli nějakou hroznou šlichtu, nám zůstane navždy zahaleno tajemstvím.
Krizová situace kolektivní čichové dysfunkce naštěstí neměla dlouhého trvání – na rozdíl od některých nebožáků, kterým se to tehdy s covidem někdy táhlo i celé měsíce. To kdyby se nám mělo stát, věru nevím, jak dlouho bychom přežili. Dost možná bychom se jednoho dne prostě něčím otrávili a ani bychom nevěděli, čím to bylo. A kdo by pak podědil manželovu kolekci vybraných zelených čajů?
Zajimave, přítelkyně ma naopak mnohem lepsi cich nez ja, tak jsem myslel, ze zeny obecně, zejmena co se týče ruznych pachu…Za covidu jsem jinak necitil ani rozmaryn, oregano a matu..
Nu, pokud tomu tak všeobecně skutečně je, tak naše párová dynamika poněkud vychyluje statistiky 🙂 A necítit mátu, to už je hodně silné. Tak daleko jsem se snad ještě nikdy nedostala.
V téhle disciplíně nejsem moc dobrý, což jsem usoudil z faktu, že mi činí problémy odhalit medově oříškové tóny i v medu s oříšky :-).
Naprosto chápu! Když jsem si kdysi četla tvůj fejeton o čichu (…aby se následně ukázalo, že za městem hoří sklad pneumatik), moc jsem se smála a říkala si, že to je, jako by to někdo vystřihl z mého života 🙂
Ježííííš, Mařenko… Víš jakous mi udělala radost?
…já doposud myslel, že s tim dočista zbytečnym raťafákem chodim po světě sám…
Já mam totiž nos úplně na prd. Teda – úplně ne. Občas nosim brejle a to se mi nos hodí. Ale jinak…
To jsem ovšem ráda! A vidíš, použití nosu na brejle, to by nemělo zapadnout. Tak přece není úplně k ničemu! 😀
Taky hodnotím jídla třeba „dnes je to dobré, takové teplé“. Aspoň mi nedělá problém cestovat veřejnou dopravou – aby mi někdo smrděl, to už musí být fakt kousek. Jen se někdy obávám, že neucítím ani sám sebe, narozdíl od svého okolí.
To je bohužel vždycky trochu riziko – a na to je právě dobré mít vedle sebe nějaký citlivější barometr, který v takové situaci dá decentně najevo, že něco není tak úplně v pořádku 🙂
Někdy se ale zase stane, že je doma něco cítit a ne a ne se toho zbavit, nikde nic zkaženého, zašlého, plesnivého, nikde nic neprosakuje, ale pořád ten pach přetrvává, a to si pak člověk říká, že by se s čichem rád rozloučil. Nebo jednou mě asi na dva dny přepadlo „něco“, kdy jsem sice nebyla nijak nemocná, ale skoro všechno chutnalo, jako kdyby mi místo vody tekla aviváž (nemohl za to koriandr, to vím jistě) a to už jsem si přišla úplně zoufale.
Ano, takové situace, kdy člověk trpí nějakou utkvělou čichotinou (nebo jak to říct), jsou k zbláznění! Taky jsem to párkrát zažila a naštěstí to vždycky rychle přešlo. Ovšem zrovna aviváž místo vody… brrr.
Upřímně nezávidím a za covidu jsem fakt byla ráda, že nás toto minulo. Přesně jak píšeš v tom odstavci, k čemu je čich dobrý – dokud funguje, člověk si ani neuvědomí, jak je důležitý 🙂
Tak hlavně, že už je to zas v normálu a kolekce zelených čajů nepřijde vniveč 🙂
Přesně tak – na rozdíl od zraku a sluchu je čich velmi nenápadný, ale přitom opravdu podstatný. Nejen na zelené čaje! 🙂
Uf, uplne se mi vybavila doba covidova a jidla, do kterych jsem si sypala chilli a necitila jsem nic, nic, nic. Myslim, ze bych se v te dobe mohla zivit klidne i mydlem nebo samponem a vlastne by to az na bublinky u pusy nebyl rozdil:) Tak to je fajn, ze to.bylo jen kratky a prechodny!
Při psaní jsem si vzpomněla na to, jak jsi psala za covidu o vaší ztrátě chuti a čichu a o chlístání chilli omáčkou 🙂 K téhle fázi u nás naštěstí nedošlo a čich i chuť se záhy vrátily.
Jó, přijít o čich je nepříjemné, ale před covidem bych si rozměr problému vůbec nedokázala představit.
Mohla jsem čichnout k čerstvě namlaté kávě, a nic.
Hlavně že vás ten záhadný oběd neotrávil něčím zkaženým. 😉
Ono to vlastně je dost nepředstavitelné. Jakože jasně – člověk tak nějak teoreticky chápe, že nic necítí. Ale to se samotnému zážitku ani náznakem nevyrovná.
Tvá superschopnost je, že stále zůstáváš ve svazku manželském, když se jich čím dál víc rozvádí. A ještě o tom vesele bloguješ!
To není superschopnost – to jsou léta práce na sobě na obou stranách. A ono to pak, světe div se, funguje 🙂
Jsou tedy situace, kdy bych raději nic necítila… Ale jinak, čich se skutečně hodí a je fajn, že je u vás vše v pořádku!
Já po covidu měla čichové halucinace, občas se to objeví i teď – cítím nastartovaný motor starého náklaďáku. Fuj!
Hezký podvečer, Marie Veroniko! Helena
Tedy fuj! Škoda že ten covid nepřišel třeba s vůní fialek 🙂