Měsíc: Březen 2025

Asi všichni známe tu historku o žábě v hrnci, které když ohříváte vodu dost postupně, nevyskočí, ani když ji začnete vařit. Kouzlo spočívá v tom, že kdybyste žábu vhodili do vařící vody rovnou, vyskočila by okamžitě; když ale změna nastává dost pomalu, tak se žába zvládá přizpůsobovat, dokud neumře. Ponaučení tohoto příběhu se zpravidla vykládá tak, že postupně se zhoršující podmínky jsou zrádné, protože i člověk si zvykne na kde co, a tudíž by se občas měl podívat na svou situaci z většího nadhledu, aby zjistil, jestli už se také náhodou nevaří. Po nedávných zkušenostech a úvahách mám ale za to, že to ani zdaleka neplatí jen o podmínkách postupně se zhoršujících.

Před časem jsme potkali známého, s nímž se manžel skamarádil za studií a který se později stal divadelním režisérem. Shrnula bych to zhruba těmito slovy: to se takhle s někým skamarádíte, protože se s ním dobře povídá, a o pár let později zničehonic zjistíte, že se znáte s někým, kdo režíruje inscenace ve Stavovském divadle a plakáty na jeho hru jezdí na pražských tramvajích. Když nám tuhle novinku nonšalantně sdělil, málem mi břinkla brada o stůl. Já se znám (sice málo, ale přece) s divadelním režisérem, který dělá mimo jiné pro Stavovské divadlo?! Připadalo mi to naprosto neuvěřitelné. Proč nevypadá nadšeně? Jak to, že neskáče radostí?

Jenže pak jsem se podívala na sebe a celé mi to došlo. Jsme přesně jako ty vařící se žáby. Kdybychom na sebe dokázali nahlédnout očima svého náctiletého já, dost možná bychom viděli tvrďáky, kteří už toho spoustu dokázali. Jenže my žijeme ze dne na den, věci k nám přicházejí postupně, a každý další krok se tak zdá spíš jako logická návaznost než jako něco úžasně neuvěřitelného.

Já jsem kupříkladu před pár týdny řešila knižní vydání svojí dizertace a brala jsem to sice jako hezkou, ale přeci jen tak trochu samozřejmost. Dizertace se přece vydávají celkem běžně, znám hned několik lidí, kterým se to povedlo (ne všechna odborná nakladatelství mají pomalu v záhlaví velký nápis „Dizertace nevydáváme!“). Stačí vyplnit tahle lejstra, zjistit, co se u všech všudy myslí autorskými právy třetích stran a ono to třeba vyjde. V tu chvíli mi vůbec nedošlo, že kdyby tohle viděla osmnáctiletá Marie Veronika, která snila o tom, že jí jednou vydají knihu (byť ta si, pravda, představovala spíš nějaký děsně cool román), nejspíš by reagovala dost podobně, jako jsem reagovala já na našeho kamaráda-divadelního režiséra. Jak to, že netančíš po celé místnosti? Napsali ti, že to je slibné a že by stálo za to návrh na vydání předložit ediční radě. Proč neboucháš rychlé špunty?

Tehdy jsem uznala, že přišel čas vzít teploměr a strčit ho do svého pomyslného hrnce. O kolik stupňů už jsem vystoupala, aniž bych si to vůbec uvědomila? Austrálie, doktorát, učení na gymplu i na fakultě, potenciální vydávání dizertace, co nevidět vycházející kapitola v knize mých australských kolegů, kde se bude moje jméno skvět vedle jmen mých největších akademických vzorů. To jsou moje poslední tři roky. Když se to takhle sepíše, zní to dost neuvěřitelně, ale spousta z toho se stala takovou náhodou nebo tak samozřejmě vyplynula z všeobecného dění případně z několikaletého úsilí předtím, že jsem to prostě brala, jak to přicházelo, a nepřišlo mi na tom celkem nic divného. Nevím, jestli mi chyběly fanfáry nebo třeba ohňostroj, ale rychlé špunty jsem většinou nebouchala.

Vůbec nejneuvěřitelnější mi na tom ale připadá skutečnost, která mi došla záhy poté: když se totiž všechny tyhle porůznu posbírané střípky složí, nachází se na výsledné mozaice dost zřetelný obraz právě takového člověka, jakým jsem ve svých osmnácti chtěla být. Jistě, do dokonalosti má daleko a má za sebou věci, které nemůže chtít zažít nikdo na světě, ale celkový obraz je jasný. V očích svého náctiletého já bych dnes byla tvrďák a nevěřila bych, že to všechno vůbec můžu zvládnout (zde je ovšem třeba férově dodat, že moje náctileté já o sobě mělo takové pochyby, že pod vlivem všeobecného strašení nevěřilo moc ani tomu, že může zvládnout studium na vysoké škole). Kouzlo spočívá v tom, že se to všechno dělo postupně, krůček po krůčku, stupínek za stupínkem. A fanfáry k tomu také nehrály.

Už je mi úplně jasné, proč náš kamarád divadelní režisér neskákal nadšením, když nám vyprávěl o své inscenaci ve Staváči. Všichni jsme žáby, ať chceme nebo ne, a všichni tím pádem čas od času potřebujeme trochu nadhledu. Někdy proto, abychom provedli potřebné změny, jindy docela obyčejně proto, abychom si navzdory všem aktuálním problémům uvědomili, jak daleko už jsme došli. A v takovém případě je plně na místě nechat si konečně zahrát ty fanfáry, bouchnout šampaňské a odstartovat nějaký pořádný ohňostroj.

Lišejníky, jak si možná ze školních škamen také pamatujete, fungují jako takzvané bioindikátory. To znamená, že některé druhy lišejníků ke svému růstu nutně potřebují relativně čisté ovzduší – a když se tedy někde vyskytují, je to pro tamější obyvatele dobrá zpráva. I já ve svém životě jeden takový lišejník, podle kterého se dá poměrně spolehlivě rozpoznat, jak si stojím, mám. Je jím poezie. Jsou období, kdy básně tvořím stejně samozřejmě, jako dýchám. Vedle toho se najdou období, kdy básněmi léčím bolesti duše; to lišejník stále tak trochu žije. A pak existují mrtvá období naprostého ticha.

Jelikož je poezie patrně vůbec nejautentičtějším způsobem, jakým píšu, znamenala období její absence v mém životě zpravidla opravdu velký průšvih. Když se mi to stalo poprvé, byl to šok. Do té doby jsem byla zvyklá, že všechno, co prožívám, jde nějak vtělit do slov, nehledě na to, kolika metaforami si musím vypomoct. Pak jsem se ovšem dostala do situace, u níž jsem šokovaně shledala, že žádná vhodná slova neexistují. I ta nejintenzivnější slova, jichž jsem byla schopná, zůstávala tak směšně daleko od skutečnosti, že mi, řečeno s Wittgensteinem, nezbylo než o tom mlčet.

Další případ, kdy moje verše utichají, pak je naprosté zahlcení. Když žiju od to-do listu k to-do listu a každý den je tak narvaný povinnostmi, že mi vedle nich nezbývá na nic jiného než jen na opravdu nutný odpočinek, tak z pochopitelných důvodů ztrácím schopnost rozprávět o vůni fialek. Stává se ze mě dospělý z Malého prince, který mluví jen o kravatách a spěchá na jednu stranu, aby za chvíli mohl spěchat zase na druhou. Stres kreativitu zabíjí se stoprocentní účinností.

O to radostnější zprávou je, že v posledních dnech proud mojí poezie po delší době znovu vytryskl. Máte-li tedy chuť, zvu vás, abyste se zastavili a nějakým tím čerstvým lišejníkem se pokochali.

Nikdo, kdo je se mnou v posledních měsících v kontaktu, nemohl přehlédnout, že se toho v mém životě dělo a stále děje tolik, až z toho jde hlava kolem. Hlavně tedy mně, příležitostně pak i těm, kdo se mnou mluví a ten výčet poslouchají. O to víc mi přišly vhod jarní prázdniny, kdy jsem mohla po nekonečně dlouhé době skutečně zpomalit a chvílemi nedělat opravdu nic. Jak moc jsem něco takového potřebovala, snad ani netřeba popisovat – však o lecjakých mých avantýrách taky víte. A i když už jsem zase zpátky v plném provozu, chci si část toho zpomalení zachovat – kupříkladu v podobě střípků z tohoto článku.

Těsně před začátkem jarních prázdnin jsem onemocněla (protože každá slušná učitelka je přece nemocná o prázdninách). První dny jsem tak strávila převážně v posteli; spala jsem klidně do půl desáté a po obědě jsem šla spát zas. Nemusela jsem při tom myslet na to, co všechno mi mezitím utíká a co bych měla. Doktorský titul už se skvěl za mým jménem, ve škole ticho a prázdno, pedagogické minimum ještě nezačalo… nikde nic.

Četla jsem zase jednou beletrii. Když jsem jednu z knížek od svého oblíbence, Kazua Ishigura, otevírala, málem jsem zaslzela. Kniha, kde jsou postavy a něco se tam děje a ze které si nemusím dělat žádné výpisky? Neuvěřitelné!

Byli jsme v divadle. Po kultuře se mi stýskalo už delší dobu a představení Konec rudého člověka Divadla v Dlouhé zcela splnilo moji poptávku po něčem chytrém a opravdu dobrém. První polovina černohumorná a velmi zábavná, druhá temná a deprimující. Alegorický příběh i příběh velmi konkrétní, mnoho různých rovin, symbolika na všech frontách, a přitom to bylo celé svým poselstvím křišťálově jasné. Skvělý, i když poněkud mrazivě strávený večer.

Částečně jsem se inspirovala Psicí a částečně tím, že už mě to lákalo delší dobu, a vyrazila jsem prvně v životě na masáž. Bylo to fantastické a celý večer jsem strávila v příjemně zpomaleném a uvolněném oparu.

Vyrážela jsem na procházky, pila horkou čokoládu, po nesmírně dlouhé době jsem zase jednou malovala – a především jsem si vychutnávala tu neuvěřitelně sladkou chuť toho, že nic nemusím. Přiznávám, že jsem během šílenství posledních měsíců málem zapomněla, jaké to je, nehnat se zběsile za žádným cílem a nechat věci jen tak plynout. Pravda, nikdy jsem v tom nebyla moc dobrá, ale přesto – zase si vzpomínám. A líbí se mi to tolik, že doufám, že u pouhého vzpomínání nezůstane.

Když jsem se v sobotu kolem šesté hodiny večerní vrátila (pěkně unavená a s mozkem natřikrát převařeným) domů, mohla jsem říct něco, o čem se drtivé většině učitelů ani nesnilo. A abych pravdu řekla, nesnilo se o tom dlouho ani mně. Mohla jsem totiž na otázku, jestli moje čerstvě zahájené pedagogické studium za něco stojí, s nadšením odpovědět, že ano.

Pokud se tak trochu divíte, proč píšu o pedagogickém minimu poprvé na začátku března a říkáte si, že škola přece normálně začíná na podzim, tak máte naprostou pravdu. Mělo to být právě tak. Ale nebylo, protože loni na podzim se normálně neodehrálo snad nic. Abyste pochopili: do zcela standardního pedagogického minima na peďáku jsem se přihlásila už loni v únoru a počítala jsem s tím, že začneme nejpozději v říjnu. Celé studium bylo tehdy čerstvě akreditované, mnohem dražší a zkrácené na jeden rok. Přihlášku jsem odeslala a necelý půlrok se nic nedělo. Až 4. července přišel email, že studijní program se kvůli jakési ministerské vyhlášce z října celý znovu reakredituje – a že to ještě není hotové. Vše podstatné ale, buďte klidní, zůstává, mění se jen pár drobností, například doba studia, která bude o půl roku delší. Jo a taky vlastně možná začneme s výukou až v lednu, takže to celé dost možná skončí o rok později, než jsme vám původně řekli.

Jelikož to byla už druhá obdobná zkušenost s komunikačními dovednostmi peďáku v řadě a „pouhé“ roční zpoždění mi na mé škole mohlo způsobit regulérní problémy, na peďák jsem zanevřela. Každý slušný podvodník přece pravdu napíše aspoň někam dolů hodně malinkým písmem, ne? Oni neudělali ani to. I prohledala jsem internet, jestli se nemůžu přihlásit jinam – jenže jak se ukázalo, ministerská vyhláška zasáhla úplně všechny. Navzdory tomu jsem se přihlásila ještě do jednoho pedagogického minima, tentokrát takového, které se mi zdálo skutečně nadějné.

Léto uteklo, podzim pomalu ale jistě též a vůbec nic se nedělo. Měla jsem nicméně aspoň dost času na rozmyšlenou, během něhož jsem se definitivně rozhodla, že se peďáku opravdu chci vyhnout. Když tedy ministerská komise v prosinci a v lednu konečně rozdala příslušné štemply, s radostí jsem své alma mater zamávala na rozloučenou a zapsala se do onoho druhého studia, o němž jsem sice nevěděla, jaké bude, ale nejistota byla v tomhle případě ve srovnání s jistotou opravdu příjemná.

Minulý týden jsem pak studium konečně zahájila – a bylo to nefalšovaně skvělé. Hned na začátku jsme například zavedli systémové tykání, což je něco, pro co mám slabost od chvíle, kdy jsem přijela do Austrálie. Pak nás začali učit inovativním metodám a učili nás právě tak, jak chtějí, abychom učili my. A bylo to silné. Všechno jsme si prožili na vlastní kůži a velmi silně pocítili, co přesně funguje a jak; rozhodně nešlo o osmihodinový přednáškový blok o inovativních metodách ve výuce, o kterém vyprávěl jeden kolega. Můžete hádat třikrát, kde se takhle učí. Ano, na peďáku. Smála jsem se tomu, až jsem se za břicho popadala a bylo mi hezky. Obklopovali mě lidé, jejichž příběhy byly podobně klikaté jako ten můj (klobouk dolů před kolegou, co vystudoval jadernou fyziku) a mezi nimiž se moje názory zdály úplně normální. Na to v pracovní oblasti vůbec nejsem zvyklá.

Stačily první tři dny a já jsem si jistá, že studovat právě tam bylo správné rozhodnutí. A sice to nerada přiznávám, ale kdyby ministerstvo nevydávalo každý rok novou vyhlášku a kdyby mě peďák nenaštval tak, že moje motivace jít kamkoli jinam začala stoupat až ke hvězdám, nejspíš by k němu vůbec nedošlo. Možná bych měla zpytovat svědomí a poslat na MŠMT i PedF UK poslat nikoli bombu, jak jsem v průběhu podzimu nejednou navrhovala, ale děkovný dopis. Kdybyste byli jen o trochu schopnější, kdo ví, jak by to dopadlo. Tedy vám děkuji; už teď můžu říct, že to stálo za to.