Když jsem se v sobotu kolem šesté hodiny večerní vrátila (pěkně unavená a s mozkem natřikrát převařeným) domů, mohla jsem říct něco, o čem se drtivé většině učitelů ani nesnilo. A abych pravdu řekla, nesnilo se o tom dlouho ani mně. Mohla jsem totiž na otázku, jestli moje čerstvě zahájené pedagogické studium za něco stojí, s nadšením odpovědět, že ano.
Pokud se tak trochu divíte, proč píšu o pedagogickém minimu poprvé na začátku března a říkáte si, že škola přece normálně začíná na podzim, tak máte naprostou pravdu. Mělo to být právě tak. Ale nebylo, protože loni na podzim se normálně neodehrálo snad nic. Abyste pochopili: do zcela standardního pedagogického minima na peďáku jsem se přihlásila už loni v únoru a počítala jsem s tím, že začneme nejpozději v říjnu. Celé studium bylo tehdy čerstvě akreditované, mnohem dražší a zkrácené na jeden rok. Přihlášku jsem odeslala a necelý půlrok se nic nedělo. Až 4. července přišel email, že studijní program se kvůli jakési ministerské vyhlášce z října celý znovu reakredituje – a že to ještě není hotové. Vše podstatné ale, buďte klidní, zůstává, mění se jen pár drobností, například doba studia, která bude o půl roku delší. Jo a taky vlastně možná začneme s výukou až v lednu, takže to celé dost možná skončí o rok později, než jsme vám původně řekli.
Jelikož to byla už druhá obdobná zkušenost s komunikačními dovednostmi peďáku v řadě a „pouhé“ roční zpoždění mi na mé škole mohlo způsobit regulérní problémy, na peďák jsem zanevřela. Každý slušný podvodník přece pravdu napíše aspoň někam dolů hodně malinkým písmem, ne? Oni neudělali ani to. I prohledala jsem internet, jestli se nemůžu přihlásit jinam – jenže jak se ukázalo, ministerská vyhláška zasáhla úplně všechny. Navzdory tomu jsem se přihlásila ještě do jednoho pedagogického minima, tentokrát takového, které se mi zdálo skutečně nadějné.
Léto uteklo, podzim pomalu ale jistě též a vůbec nic se nedělo. Měla jsem nicméně aspoň dost času na rozmyšlenou, během něhož jsem se definitivně rozhodla, že se peďáku opravdu chci vyhnout. Když tedy ministerská komise v prosinci a v lednu konečně rozdala příslušné štemply, s radostí jsem své alma mater zamávala na rozloučenou a zapsala se do onoho druhého studia, o němž jsem sice nevěděla, jaké bude, ale nejistota byla v tomhle případě ve srovnání s jistotou opravdu příjemná.
Minulý týden jsem pak studium konečně zahájila – a bylo to nefalšovaně skvělé. Hned na začátku jsme například zavedli systémové tykání, což je něco, pro co mám slabost od chvíle, kdy jsem přijela do Austrálie. Pak nás začali učit inovativním metodám a učili nás právě tak, jak chtějí, abychom učili my. A bylo to silné. Všechno jsme si prožili na vlastní kůži a velmi silně pocítili, co přesně funguje a jak; rozhodně nešlo o osmihodinový přednáškový blok o inovativních metodách ve výuce, o kterém vyprávěl jeden kolega. Můžete hádat třikrát, kde se takhle učí. Ano, na peďáku. Smála jsem se tomu, až jsem se za břicho popadala a bylo mi hezky. Obklopovali mě lidé, jejichž příběhy byly podobně klikaté jako ten můj (klobouk dolů před kolegou, co vystudoval jadernou fyziku) a mezi nimiž se moje názory zdály úplně normální. Na to v pracovní oblasti vůbec nejsem zvyklá.
Stačily první tři dny a já jsem si jistá, že studovat právě tam bylo správné rozhodnutí. A sice to nerada přiznávám, ale kdyby ministerstvo nevydávalo každý rok novou vyhlášku a kdyby mě peďák nenaštval tak, že moje motivace jít kamkoli jinam začala stoupat až ke hvězdám, nejspíš by k němu vůbec nedošlo. Možná bych měla zpytovat svědomí a poslat na MŠMT i PedF UK poslat nikoli bombu, jak jsem v průběhu podzimu nejednou navrhovala, ale děkovný dopis. Kdybyste byli jen o trochu schopnější, kdo ví, jak by to dopadlo. Tedy vám děkuji; už teď můžu říct, že to stálo za to.
Tož hlavně ze můžeš regulérně učit…oni si to jeden čas hlavně učitelé odborných předmětů na prumyslovkach dodělávali na rychlo a vselijak…A že to bylo dobré, to je bonus..
Teď je to tak, že můžeš učit první tři roky v pohodě i bez toho (pokud tě ředitel uzná schopným učení daného předmětu), ale musíš si to dodělat. Takže narychlo už to tolik není, ale všelijak – to je úplně jiná kapitola 🙂
No, ze tvých minulých příspěvků soudím, že to jde bezvadně i bez minima… Ale naučit se něco navíc nemůže uškodit.
Jen to prosím s tou inovativností nepřehánět. Mám pocit, že školství směřuje k tomu, že student nemusí znát nic, kromě toho, kde hledat to, co by mohl potřebovat.
Jde, ale už z prvního setkání jsem si odnesla spoustu tipů, co dělat líp, proč a jak – a na to bych si sama přicházela klidně několik měsíců. A co se přehnané inovativnosti týče, sama jsem zažila efektivní moderní výuku až na univerzitě. Předtím jsem si pod tím představovala špatné referáty spolužáků a podobné hrůznosti – prostě to, co jsem zažívala na gymplu.
V době, kdy jsem učil, jsem měl informace právě jen o jediné možnosti, jak získat pedagogické minimum, tak jsem se rozhodl, že věnuji čas něčemu užitečnějšímu, třeba sepsání slušné učebnice :-). Každopádně gratuluji, vše, co dává opravdu dobrý smysl, je, myslím, v těchto vodách příjemným překvapením.
To jsi, myslím, dobře udělal a svůj čas jsi strávil řádově efektivněji 🙂 A souhlasím, ba dokonce bych se nebála říct, že vše, co dává opravdu dobrý smysl, je příjemným překvapením v jakýchkoli vodách.
Možná, že kdyby byli schopnější, taky by tam neměli osmihodinový přednáškový bloky… 😀
A ještě navíc o inovativních metodách ve výuce!
Super! Těším se na další posty a zážitky se spolužáky:)
To já taky! 🙂
Tak to je moc fajn, že to takhle dopadlo 🙂
Mám ráda to rčení, že vše zlé je i k něčemu dobré – a tohle to přesně vystihuje.
Akorát je škoda, že takhle prakticky zaměřenou výuku navštěvuje nejspíš jen zlomek učitelů.
Myslím, že právě teď je doba, kdy „umění učit“ by mělo být jedním z nejstěžejnějších. Když slyším od dcery, jakým způsobem se v některých předmětech stále vede výuka, tak mi je střídavě do vzteku či do pláče. Dnes je taková spousta možností, jak výuku oživit a děti zaujmout… Kéž by k tomu tak jako Ty přistupovalo mnohem víc kantorů.
Těch metod je skutečně hromada. A hlavně mi přijde, že jak to člověk jednou zkusí, tak už snad ani nechce jinak 🙂 Víc lidí, kteří něco takového zažili!
Akademici jsou podivná zvířata, ale podle všeho se jim bude vždy dařit dobře. Nalézají totiž skulinky i tam, kde ostatní vidí jen celistvou zeď!
Ono taky co jiného jim zbývá 🙂
Moc ti to přeji. Před několika roky pedagogické minimum absolvoval Adam a byl to dost děs. My se taky smáli, ale bylo to spíš hořké než od srdce…
Hezký večer, Marie Veroniko. Helena
Přesně s něčím takovým jsem počítala – a počítala jsem i s tím, že tady na blogu se to odrazí v cynicky vtipných článcích. Nu, tak to neklaplo a ještěže tak 😀