Nikdo, kdo je se mnou v posledních měsících v kontaktu, nemohl přehlédnout, že se toho v mém životě dělo a stále děje tolik, až z toho jde hlava kolem. Hlavně tedy mně, příležitostně pak i těm, kdo se mnou mluví a ten výčet poslouchají. O to víc mi přišly vhod jarní prázdniny, kdy jsem mohla po nekonečně dlouhé době skutečně zpomalit a chvílemi nedělat opravdu nic. Jak moc jsem něco takového potřebovala, snad ani netřeba popisovat – však o lecjakých mých avantýrách taky víte. A i když už jsem zase zpátky v plném provozu, chci si část toho zpomalení zachovat – kupříkladu v podobě střípků z tohoto článku.
Těsně před začátkem jarních prázdnin jsem onemocněla (protože každá slušná učitelka je přece nemocná o prázdninách). První dny jsem tak strávila převážně v posteli; spala jsem klidně do půl desáté a po obědě jsem šla spát zas. Nemusela jsem při tom myslet na to, co všechno mi mezitím utíká a co bych měla. Doktorský titul už se skvěl za mým jménem, ve škole ticho a prázdno, pedagogické minimum ještě nezačalo… nikde nic.
Četla jsem zase jednou beletrii. Když jsem jednu z knížek od svého oblíbence, Kazua Ishigura, otevírala, málem jsem zaslzela. Kniha, kde jsou postavy a něco se tam děje a ze které si nemusím dělat žádné výpisky? Neuvěřitelné!
Byli jsme v divadle. Po kultuře se mi stýskalo už delší dobu a představení Konec rudého člověka Divadla v Dlouhé zcela splnilo moji poptávku po něčem chytrém a opravdu dobrém. První polovina černohumorná a velmi zábavná, druhá temná a deprimující. Alegorický příběh i příběh velmi konkrétní, mnoho různých rovin, symbolika na všech frontách, a přitom to bylo celé svým poselstvím křišťálově jasné. Skvělý, i když poněkud mrazivě strávený večer.
Částečně jsem se inspirovala Psicí a částečně tím, že už mě to lákalo delší dobu, a vyrazila jsem prvně v životě na masáž. Bylo to fantastické a celý večer jsem strávila v příjemně zpomaleném a uvolněném oparu.
Vyrážela jsem na procházky, pila horkou čokoládu, po nesmírně dlouhé době jsem zase jednou malovala – a především jsem si vychutnávala tu neuvěřitelně sladkou chuť toho, že nic nemusím. Přiznávám, že jsem během šílenství posledních měsíců málem zapomněla, jaké to je, nehnat se zběsile za žádným cílem a nechat věci jen tak plynout. Pravda, nikdy jsem v tom nebyla moc dobrá, ale přesto – zase si vzpomínám. A líbí se mi to tolik, že doufám, že u pouhého vzpomínání nezůstane.
No tak ať energie nahromadena tim odpočinkem vydrží co nejdéle….
To by se moc hodilo, děkuji 🙂
To je super, že na sebe nezapomínáš! Na jakou masáž jsi vyrazila?
Úplně klasickou, hodinovou, celotělovou masáž. Jediné negativum bylo, že jsem pak byla celá opatlaná jakýmsi zvláštním olejovitým mazáním 😀
:)) Já jsem ze sebe po poslední masáži cítila nějaký zvláštní olej ještě pár dnů po, nezávisle na umytých vlasech a samozřejmě běžné hygieně:)
Tak to už je docela síla! Něco podobného se mi stává jen občas u kadeřnice, kdy aroma jejích přípravků na vlasy vydrží umytí vlasů navzdory.
„Nechat věci jen tak plynout“ je jedno z velkých umění, kterému určitě stojí za to aspoň čas od času popustit uzdu :-).
Je to tak. Obzvlášť pro mě, člověka, pro kterého má angličtina velice přiléhavé označení control freak 🙂
To mi připoméná konec roku 22… Na přelomu listopadu a prosince jsem nadělal bambilion přesčasů a když jsem posléze začal zase dělat normální osmičky, přišlo mi to skoro jako bych měl dovolenou… 😀
No tak ale dobře, že sis pomalý týden užila. Ať ti nějakej takovej přiskotačí do cesty častěji. 😉
No tedy, to musel být pořádný nářez, když osm hodin se proti tomu zdálo jako nic! A děkuji – to bych jedině uvítala 🙂
Chválím! Duševní hygiena je stejně důležitá jako omývání vlažnou vodou.
Děkuji! A naprosto souhlasím 🙂
Takové zpomalení je opravdu občas potřeba. Je i fajn, že sis to tady zapsala 🙂
Ups, skoro začínám mít pocit, že bych se už na tu asi rok odkládanou masáž měla taky co nejdřív objednat 🙂
Je to tak 🙂 A rozhodně pojď do toho! Kdy, když ne teď? 🙂