Lišejníky, jak si možná ze školních škamen také pamatujete, fungují jako takzvané bioindikátory. To znamená, že některé druhy lišejníků ke svému růstu nutně potřebují relativně čisté ovzduší – a když se tedy někde vyskytují, je to pro tamější obyvatele dobrá zpráva. I já ve svém životě jeden takový lišejník, podle kterého se dá poměrně spolehlivě rozpoznat, jak si stojím, mám. Je jím poezie. Jsou období, kdy básně tvořím stejně samozřejmě, jako dýchám. Vedle toho se najdou období, kdy básněmi léčím bolesti duše; to lišejník stále tak trochu žije. A pak existují mrtvá období naprostého ticha.
Jelikož je poezie patrně vůbec nejautentičtějším způsobem, jakým píšu, znamenala období její absence v mém životě zpravidla opravdu velký průšvih. Když se mi to stalo poprvé, byl to šok. Do té doby jsem byla zvyklá, že všechno, co prožívám, jde nějak vtělit do slov, nehledě na to, kolika metaforami si musím vypomoct. Pak jsem se ovšem dostala do situace, u níž jsem šokovaně shledala, že žádná vhodná slova neexistují. I ta nejintenzivnější slova, jichž jsem byla schopná, zůstávala tak směšně daleko od skutečnosti, že mi, řečeno s Wittgensteinem, nezbylo než o tom mlčet.
Další případ, kdy moje verše utichají, pak je naprosté zahlcení. Když žiju od to-do listu k to-do listu a každý den je tak narvaný povinnostmi, že mi vedle nich nezbývá na nic jiného než jen na opravdu nutný odpočinek, tak z pochopitelných důvodů ztrácím schopnost rozprávět o vůni fialek. Stává se ze mě dospělý z Malého prince, který mluví jen o kravatách a spěchá na jednu stranu, aby za chvíli mohl spěchat zase na druhou. Stres kreativitu zabíjí se stoprocentní účinností.
O to radostnější zprávou je, že v posledních dnech proud mojí poezie po delší době znovu vytryskl. Máte-li tedy chuť, zvu vás, abyste se zastavili a nějakým tím čerstvým lišejníkem se pokochali.
Vděčnost Protkávám své dny vděčností Nic nikdy nebude tak dokonalé Jako list na zčeřené hladině Rozkvetlý kosatec Vonící narcis Holubi v okně Vlídný úsměv Zlatá nitka Která udělá i z obyčejné látky Umělecké dílo
Přítomnost Rozlom křehkou dokonalost okamžiku Ona zesládne A bude jí náhle všude plno Kane ti z vlasů Teče po rukou Dělá malé kaluže kolem kotníků A ptáci z nich přilétají pít A stromy – ač stále ještě holé Tepou příslibem pupenů Stačí aby ti spadly šupiny z očí A můžeš se naplnit jediným okamžikem Až po okraj Ba až tou nesmírnou hojností Začneš přetékat
Když je ti krásně
tak píšeš básně
jak pernik sladké
jak samet hladké
když padne splin
do duše stin
jsou temné vřelé
i smutek hřeje
ale když zle je
když spatnost leje
když vše se krčí
i verše mlčí
Ano, přesně tak 🙂
Velká krása! Takové lišejníky si tedy nechám líbit! A můj ášestkový zápisník s tvrdými deskami se taky zaraduje.
Ta nepoetická intermezza dobře znám. To moje teď trvalo rok a vlastně i nadále trvá. Na druhou stranu, když něco umí trvat, má to v sobě většinou i přirozenou schopnost skončit :-).
Ó, dostat se do ášestkového zápisníku s tvrdými deskami, to už je nějaká čest 🙂 Tak ať nám oběma poezie obživne a zase směle tryská!
To je krásně křehké! Budu se těšit na další-pokud možno ty bez dušobezbolestné:)
Vřelé díky! 🙂
Souhlasím s Psicí, poděl se častěji 🙂
Něžně krásné!
Děkuji! 🙂 Co se sdílení poezie týče, jsem spíš opatrná, protože někdy bývá hodně osobní a taky mám všeobecně pocit, že ji lidi vlastně spíš neradi čtou. Ale čas od času myslím, že neuškodí 😉
Tvé Lišejníky mi udělaly hezké ráno!
Děkuji a zdravím, Helena
To ovšem velmi ráda slyším 🙂