O mém osobním lišejníku

Lišejníky, jak si možná ze školních škamen také pamatujete, fungují jako takzvané bioindikátory. To znamená, že některé druhy lišejníků ke svému růstu nutně potřebují relativně čisté ovzduší – a když se tedy někde vyskytují, je to pro tamější obyvatele dobrá zpráva. I já ve svém životě jeden takový lišejník, podle kterého se dá poměrně spolehlivě rozpoznat, jak si stojím, mám. Je jím poezie. Jsou období, kdy básně tvořím stejně samozřejmě, jako dýchám. Vedle toho se najdou období, kdy básněmi léčím bolesti duše; to lišejník stále tak trochu žije. A pak existují mrtvá období naprostého ticha.

Jelikož je poezie patrně vůbec nejautentičtějším způsobem, jakým píšu, znamenala období její absence v mém životě zpravidla opravdu velký průšvih. Když se mi to stalo poprvé, byl to šok. Do té doby jsem byla zvyklá, že všechno, co prožívám, jde nějak vtělit do slov, nehledě na to, kolika metaforami si musím vypomoct. Pak jsem se ovšem dostala do situace, u níž jsem šokovaně shledala, že žádná vhodná slova neexistují. I ta nejintenzivnější slova, jichž jsem byla schopná, zůstávala tak směšně daleko od skutečnosti, že mi, řečeno s Wittgensteinem, nezbylo než o tom mlčet.

Další případ, kdy moje verše utichají, pak je naprosté zahlcení. Když žiju od to-do listu k to-do listu a každý den je tak narvaný povinnostmi, že mi vedle nich nezbývá na nic jiného než jen na opravdu nutný odpočinek, tak z pochopitelných důvodů ztrácím schopnost rozprávět o vůni fialek. Stává se ze mě dospělý z Malého prince, který mluví jen o kravatách a spěchá na jednu stranu, aby za chvíli mohl spěchat zase na druhou. Stres kreativitu zabíjí se stoprocentní účinností.

O to radostnější zprávou je, že v posledních dnech proud mojí poezie po delší době znovu vytryskl. Máte-li tedy chuť, zvu vás, abyste se zastavili a nějakým tím čerstvým lišejníkem se pokochali.