Zvykneme si na všechno aneb jak se všichni vaříme

Asi všichni známe tu historku o žábě v hrnci, které když ohříváte vodu dost postupně, nevyskočí, ani když ji začnete vařit. Kouzlo spočívá v tom, že kdybyste žábu vhodili do vařící vody rovnou, vyskočila by okamžitě; když ale změna nastává dost pomalu, tak se žába zvládá přizpůsobovat, dokud neumře. Ponaučení tohoto příběhu se zpravidla vykládá tak, že postupně se zhoršující podmínky jsou zrádné, protože i člověk si zvykne na kde co, a tudíž by se občas měl podívat na svou situaci z většího nadhledu, aby zjistil, jestli už se také náhodou nevaří. Po nedávných zkušenostech a úvahách mám ale za to, že to ani zdaleka neplatí jen o podmínkách postupně se zhoršujících.

Před časem jsme potkali známého, s nímž se manžel skamarádil za studií a který se později stal divadelním režisérem. Shrnula bych to zhruba těmito slovy: to se takhle s někým skamarádíte, protože se s ním dobře povídá, a o pár let později zničehonic zjistíte, že se znáte s někým, kdo režíruje inscenace ve Stavovském divadle a plakáty na jeho hru jezdí na pražských tramvajích. Když nám tuhle novinku nonšalantně sdělil, málem mi břinkla brada o stůl. Já se znám (sice málo, ale přece) s divadelním režisérem, který dělá mimo jiné pro Stavovské divadlo?! Připadalo mi to naprosto neuvěřitelné. Proč nevypadá nadšeně? Jak to, že neskáče radostí?

Jenže pak jsem se podívala na sebe a celé mi to došlo. Jsme přesně jako ty vařící se žáby. Kdybychom na sebe dokázali nahlédnout očima svého náctiletého já, dost možná bychom viděli tvrďáky, kteří už toho spoustu dokázali. Jenže my žijeme ze dne na den, věci k nám přicházejí postupně, a každý další krok se tak zdá spíš jako logická návaznost než jako něco úžasně neuvěřitelného.

Já jsem kupříkladu před pár týdny řešila knižní vydání svojí dizertace a brala jsem to sice jako hezkou, ale přeci jen tak trochu samozřejmost. Dizertace se přece vydávají celkem běžně, znám hned několik lidí, kterým se to povedlo (ne všechna odborná nakladatelství mají pomalu v záhlaví velký nápis „Dizertace nevydáváme!“). Stačí vyplnit tahle lejstra, zjistit, co se u všech všudy myslí autorskými právy třetích stran a ono to třeba vyjde. V tu chvíli mi vůbec nedošlo, že kdyby tohle viděla osmnáctiletá Marie Veronika, která snila o tom, že jí jednou vydají knihu (byť ta si, pravda, představovala spíš nějaký děsně cool román), nejspíš by reagovala dost podobně, jako jsem reagovala já na našeho kamaráda-divadelního režiséra. Jak to, že netančíš po celé místnosti? Napsali ti, že to je slibné a že by stálo za to návrh na vydání předložit ediční radě. Proč neboucháš rychlé špunty?

Tehdy jsem uznala, že přišel čas vzít teploměr a strčit ho do svého pomyslného hrnce. O kolik stupňů už jsem vystoupala, aniž bych si to vůbec uvědomila? Austrálie, doktorát, učení na gymplu i na fakultě, potenciální vydávání dizertace, co nevidět vycházející kapitola v knize mých australských kolegů, kde se bude moje jméno skvět vedle jmen mých největších akademických vzorů. To jsou moje poslední tři roky. Když se to takhle sepíše, zní to dost neuvěřitelně, ale spousta z toho se stala takovou náhodou nebo tak samozřejmě vyplynula z všeobecného dění případně z několikaletého úsilí předtím, že jsem to prostě brala, jak to přicházelo, a nepřišlo mi na tom celkem nic divného. Nevím, jestli mi chyběly fanfáry nebo třeba ohňostroj, ale rychlé špunty jsem většinou nebouchala.

Vůbec nejneuvěřitelnější mi na tom ale připadá skutečnost, která mi došla záhy poté: když se totiž všechny tyhle porůznu posbírané střípky složí, nachází se na výsledné mozaice dost zřetelný obraz právě takového člověka, jakým jsem ve svých osmnácti chtěla být. Jistě, do dokonalosti má daleko a má za sebou věci, které nemůže chtít zažít nikdo na světě, ale celkový obraz je jasný. V očích svého náctiletého já bych dnes byla tvrďák a nevěřila bych, že to všechno vůbec můžu zvládnout (zde je ovšem třeba férově dodat, že moje náctileté já o sobě mělo takové pochyby, že pod vlivem všeobecného strašení nevěřilo moc ani tomu, že může zvládnout studium na vysoké škole). Kouzlo spočívá v tom, že se to všechno dělo postupně, krůček po krůčku, stupínek za stupínkem. A fanfáry k tomu také nehrály.

Už je mi úplně jasné, proč náš kamarád divadelní režisér neskákal nadšením, když nám vyprávěl o své inscenaci ve Staváči. Všichni jsme žáby, ať chceme nebo ne, a všichni tím pádem čas od času potřebujeme trochu nadhledu. Někdy proto, abychom provedli potřebné změny, jindy docela obyčejně proto, abychom si navzdory všem aktuálním problémům uvědomili, jak daleko už jsme došli. A v takovém případě je plně na místě nechat si konečně zahrát ty fanfáry, bouchnout šampaňské a odstartovat nějaký pořádný ohňostroj.