Jak jsem soutěžila o titul nejoblíbenějšího učitele

Může se to zdát neuvěřitelné, ale poslední článek o učení se tu objevil v prosinci. Oproti dřívější kadenci pedagogicky laděného obsahu je to pauza skutečně značná – a to i když uvážíme, že obzvlášť během ledna frekvence vydávání poněkud poklesla. Důvodem není, že by se na téhle frontě nic nedělo. Spíš jsem moc nevěděla, jak uchopit to, co se dělo.

Kromě spousty jiného se totiž věci mají tak, že mě studenti nominovali do jisté ankety o nejoblíbenějšího učitele (tu zde nebudu jmenovat, protože Google je potvora a tenhle blog je, pokud vím, stále ještě anonymní). To za mnou takhle jednou přišli a zhruba takovým tónem, jakým se ptáte na obsah poslední hodiny, mi sdělili, že by mě rádi nominovali a jestli s tím souhlasím. Stalo se to na chodbě, takže když už jsem si z té novinky nemohla sednout, alespoň jsem se opřela o stěnu. Zeptala jsem se, co by takový podnik obnášel, a oni mi řekli, ať se podívám na videa na internetu. I podívala jsem se a našla záběry z loňského finále, kde učitelé na kameru rapují, zpívají a hrají na kytaru, a lehce jsem se opotila. To jako vážně? Ale pak jsem realisticky zvážila pravděpodobnost, s jakou mi hrozí finále, a kývla jsem.

Nasbírat stovku podpisů, která moji nominaci umožnila, trvalo dva dny – a to navzdory tomu, že se podpisy sbíraly fyzicky a ve hře byly berle. Přihláška splnila všechny náležitosti a s koncem roku se ze mě stala oficiální nominantka a účastnice regionálního kola.

Regionální kolo spočívá v tom, že jdete se třemi studenty na magistrát a tam si před porotou sednete do křesla a zodpovíte pár otázek. Performance je totiž v téhle fázi zcela na studentech či žácích, kteří mají kreativně ztvárnit, proč právě vás mají tak rádi. Moji studenti to pojali velmi civilně – neměli kupříkladu žádné plakáty ani kostýmy, natož aby se přestrojili za mě (ovšem ten kluk, který šel za svoji paní učitelku, zasloužil metál, protože vypadal opravdu jako ona). Řeknu vám, že už jen vidět ten malý dav dětí a teenagerů, kteří přišli jenom proto, že mají své učitele rádi a jsou ochotni se kvůli nim angažovat, bylo velmi dojemné. A sedět v místnosti s dřevěným vykládaným stropem a křišťálovým lustrem, poslouchat studenty, jak o mně mluví, a sledovat scénky z vlastních hodin, to už je zkušenost, která se mi popisuje jen těžko.

Při vyhlašování výsledků byli moji studenti jako na trní. Když zaznělo moje jméno, tak mi ruce v ochranném gestu bleskově vyletěly k uším, protože mí svěřenci zajásali tak nahlas, až to skoro bolelo. Byli šťastní. Šťastní jenom proto, že já jsem postoupila do dalšího kola. Tahle myšlenka mě ani po víc než měsíci nepřestává fascinovat.

Ještě týž den se mě hlavní iniciátor mojí nominace zeptal, jestli budu mít čas druhý den o přestávce. To je pro mě celkem běžná otázka – někdo prostě občas něco potřebuje, a tak si o tom přijde popovídat (v některých případech si dokonce přijde popovídat, i když nepotřebuje nic). Měla jsem za to, že se mnou onen student bude chtít řešit semifinále, když ale dorazil, sdělil mi, že potřebuje, abych s ním někam šla. Lehce mi zatrnulo, protože nemám příliš v lásce překvapení, obzvlášť ta, která zahrnují víc lidí a odehrávají se na veřejnosti. Jenže když jsme zahnuli za roh a tam celé malé shromáždění mých studentů začalo frkat na frkačky a volat „surprise!“, následně mě korunovali korunkou z dětského kostýmu Popelky, kolem krku mi dali věnec plastových havajských květin, a ještě přihodili vynikající koláč, měla jsem v očích slzy.

Semifinále se odehrálo ve Valdštejnském paláci a zahrnovalo mimo jiné prohlídku Senátu a oběd. Tentokrát to bylo jen na mě – studenti mě akorát měli vybavit 3 předměty, které nějak vystihují náš vzájemný vztah. Bylo nás 16 a někteří to pojali v tak megalomanském duchu, až mi padala brada (mě by kupříkladu ani ve snu nenapadlo zaměstnat i rodiče a vyrábět velmi pracné věci jen pro tuhle příležitost). Můj původní odhad se ukázal být zcela správný: do finále jsem nepostoupila. Mrzelo mě to, ale jen chvíli. Přeci jen mně nikdo šít semifinálové šaty nedal. Navíc finále už je opravdu náročné, protože chystáte dvě svoje vlastní scénky a nadto ještě jednu společnou se studenty. A svou korunku už jsem dostala.

Korunku jsem měla nakázáno ve škole nosit celý den. Inu, co se dalo dělat!

O víkendu se pak jako pomyslná tečka konal kantorský bál, kam nominovaní dostali lístky zadarmo a kde proběhla korunovace vítěze. To se neodmítá. I šli jsme s manželem na další ples v téhle sezóně, který byl výhradně zásluhou mých studentů. Jo, to si takhle jednoho dne začnete učit a o dva roky později vymetáte plesové sály kolem Václaváku, ani nevíte jak.

Kdybyste mi řekli, že se mi budou dít takovéhle věci, dejme tomu před pěti lety, asi bych se smála hodně dlouho a hodně nahlas. Já a semifinalistka celonárodní ankety o nejoblíbenějšího učitele? To je přeci úplně absurdní. A ono to svým způsobem vlastně pořád absurdní je – aby k tomu došlo, muselo se dohromady seskládat až neuvěřitelné množství náhod. Jenže ony se, světe div se, skutečně seskládaly. A já kdykoli otevřu v kabinetě skříňku a oko mi padne na plastové květiny a popelčí korunku, z toho pořád ještě nevycházím z údivu.

17 odpovědí na “Jak jsem soutěžila o titul nejoblíbenějšího učitele”

  1. Tomu říkám pořádný silný zážitek! Gratuluji! Umím si představit, že něco takového se zapíše dotčenému učiteli hluboko. A moc se mi líbí termín „semifinálové šaty“ :-).

    1. Děkuji! Silné to tedy bylo 🙂 A seminifinálové šaty byly epesní – paní učitelka se jmenuje Hrubá, takže byly z pytloviny. Krom toho na sobě měly našité malé pytlíčky za každého jednotlivého žáka a v pytlíčku nějakou drobnost od něj, a ještě navrch na sobě měly nalepené cedulky s hláškami. Jen co předstoupila, všem bylo jasné, že ta má finále jisté.

          1. A tak to já bych zase byl docela pro… Kdo mi učí děti mě asi zajímá o něco víc, než česká hudební scéna…

  2. No teda! Souhlasím s tím, že už jen semifinále je úspěch jak Brno. A kdoví, třeba v příštích letech…tohle je jen potvrzení toho, že máš skvěle našlápnuto:) Gratuluji!

  3. Z povzdálí jsem asi stejnou soutěž sledovala. Vyhrál pan učitel z nedaleké vesnice, národní škola a tak to byla nepochybně práce hlavně rodičů. Tím nesnižuji jeho pedagogické schopnosti a nasazení.
    Tebe studenti miluji a znovu říkám – víc takových učitelů, jako jsi ty!
    Krásný zelený čtvrtek, Marie Veroniko! Helena

    1. Ano, to bude stejná soutěž 🙂 A ono je to tak, jak nám říkali už v regionálním kole – bez ohledu na to, jak to dopadne, už jsme všichni, kdo tam jsme, vyhráli před tou nejpřísnější porotou. Ať už jde o páťáky nebo maturanty 🙂 Krásné Velikonoce!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *