Ráno přicházím v 8:10. Děti se teprve pomalu začínají trousit; však vyučování začíná až za 20 minut. Za pár minut přichází můj místní provázející učitel. Tykáme si zcela automaticky – jsme přece na půdě Scio školy, tedy zařízení, kde nikdo nevyká nikomu.
Začínáme ranním kruhem, v jehož rámci se všichni (škola má kolem 150 žáků) shromáždí v jedné velké místnosti. Jedna holčička zrovna slaví narozeniny, všichni jí zazpívají „Hodně štěstí, zdraví“. Pak se nasdílejí některé praktické informace, pár zajímavostí a rozejdeme se do tříd.
Začínáme něčím, co by se u nás jmenovalo třídnická hodina. Děti z šesté třídy totiž právě končí takzvané druhé trojročí – to jsou celky, v jejichž rámci se odehrává spousta výukových aktivit. Čeká je tak v novém školním roce společnost osmáků a deváťáků a lehce odlišně fungující rozvrh. Na něco se těší, něčeho se bojí, na něco se chtějí zeptat – a to všechno sdílejí. Jak moc by tohle potřebovali moji oktaváni!
Při pohledu na rozvrh mi ledacos není jasné, protože předměty jako „Samorost“ u nás na gymplu skutečně nemáme. „Tam se učí, co chtějí – jen s námi předem musejí konzultovat, co to bude, my jim to schválíme a oni nám pak prezentují výsledky,“ vysvětluje mi můj provázející učitel. Je to bývalý voják, který jeden rok vedl dceru do Scio školy a druhý rok tam nastoupil taky. Kromě toho si dodělává terapeutický výcvik.
Je zrovna projektový den a já se účastním projektu „10 nejvýznamnějších staveb“ pro druhé trojročí. Děti ze čtvrté až šesté třídy, oblast, kterou neovládám, škola, která funguje úplně jinak. To, že tu nezvoní a učitelům se tu říká průvodci, jsou jen třešničky na dortu. Svoji komfortní zónu jsem rovnou nechala doma.
Když učím, je to trochu chaos. Chvílemi se některé děti lehce utrhávají ze řetězu nebo dělají něco, co nemají, ale nakonec všechno v pořádku dotáhneme do konce. Někteří z nich dokonce znají na kilometr přesně délku Velké čínské zdi. Není Scio škola náhodou proslulá tím, že se tu příliš nememoruje?
Komunikační virtuozita mého průvodce mě fascinuje. „Zažívám, že se mě teď už potřetí ptáš na to samé, já ti pokaždé dám tu samou odpověď a ty, místo abys to udělal tak, jak jsem ti řekl, se mě zase znovu dojdeš zeptat, jak to máš udělat,“ sdělí klučinovi, který se pořád nemá k tomu, aby vykonal svěřený úkol. Výsledkem je, že klučina jde a zcela bez problému vykoná svěřený úkol.
Děti si na konci dávají zpětnou vazbu a dávají ji i nám. „Příště prezentaci nezačínej kotrmelcem,“ najdeme v jednom papíru. Velmi trefné, toho kotoulu na žíněnce v rohu jsem si taky všimla. Ke mně jsou výrazně hodnější, než jsem čekala, jeden klučina za mnou dokonce po hodině přijde a říká mi, že ho to bavilo. Zjevně jim trocha chaosu tolik nevadí (nebo rozhodně míň než mně).
Odcházím přeplněná dojmy. Zažít úplně jiný, výrazně autonomnější model vzdělávání je velmi osvěžující. Nejsem si jistá, jestli ta volnost na moje poměry není velká až příliš; na to, abych si udělala komplexnější obrázek, bych potřebovala vidět víc. Když jdu ale druhý den do svojí vlastní školy, mám dost jasno. Ať už si o soukromém školství myslíme cokoli, nám na státních gymnáziích by čas od času nějaký ten závan úplně jiného vzduchu rozhodně neuškodil.
Při 150 žácích musí mít někdo narozeniny každý druhý den (když se to kumuluje i s víkendy).
A začínat prezentaci kotrmelcem mi přijde půvabné (možná to byl referát o aktuálních ekonomických vztazích s USA).
To mě taky napadlo! Ale jak tak znám narozeninové sezóny z naší rodiny, tipla bych, že bude několik narozeninových „hnízd“ a zbytek bude v relativně únosné míře rozeset ve zbytku roku 🙂
Moc zajímavá zkušenost, vynikající pro „rozšíření repertoáru“. Tam, kde jsem učil já, jsme to zdaleka neměli tak rozvolněné, přesto kantoři, kteří k nám přišli „ze státního“, měli docela dlouho oči navrch hlavy :-).
Přesně tak, rozšíření repertoáru je moc přesné vyjádření. A ani trochu se nedivím těm očím navrch hlavy – obzvlášť na začátku devadesátek, kdy všechno ve školství bylo mnohem svázanější než teď.
Zajimave, jak pises, chtelo by to trochu delsi a hlubsi sondu. Zrovna u Scia to nebude problem, ale navnimala jsem, ze u soukromych skol byva obcas problem uroven znalosti, ktere si deti odnasi-a ktera je podle typu skol velmi variabilni 🙂
Ono jak jsem zjistila, tak není Scio jako Scio – ten můj provázející učitel nám řekl, ať se vzdáme mentálního konceptu Scia jako celku, že si to každá škola dělá hodně po svém. Celkově ale prý nemají děti ze Scio škol problém se dostávat na normální střední školy a v pohodě se tam přizpůsobit. Takže i když znalosti v té míře, na jakou jsme zvyklí, chybí, dá se to zjevně dohnat 🙂 Ale u ostatních škol netuším.
Zajímavé. Pro děti, jak tak čím dál víc vnímám to všeobecné vzdělávání, je podle mě toto přínosem – ale určitě hodně záleží na těch „průvodcích“ – jak zmiňuje Psice.
Ty soukromé školy – o některých v okolí se taky říká, že mají slabší výsledky. Je to určitě hodně škola od školy.
Asi je to vše i o přiměřenosti. Úplná volnost taky není dobrá. Ale větší vlastní zapojení, místo tupého sledování, jak učitel čte prezentaci, to by se fakt hodilo.
Myslím, že na průvodcích záleží úplně vždycky, ať už je systém školy jakýkoliv, od základky až po univerzitu. Tam je pak otázka, jaký typ učitelů dané prostředí systémově podporuje a přitahuje a kdo je naopak ta „nenormální“ menšina.
Ve Scioškole bych to upřímně vůbec nezvládla. 😄
Snažím se o zajímavou výuku, ale „ocaď pocaď“, pravidla to musí mít.
Děkuji za vhled.
Ve Scio škole ale pravidla mají! Akorát záleží mnohem víc na tom, jak si to s dětmi sami nastavíte 🙂
Děti musejí být soukromě školeny. Ve škamnech normálních škol rostou podivnosti, které nejsou osvíceny.
Někdy je prostě za osvícení zjevně potřeba si připlatit 😀
Tak tohle by na mě bylo opravdu trochu moc. Je mi jasné, že najít míru mezi tímhle a třídou s rukama za zády je těžké. Ale tohle, fakt nevím…
Ráda jsem si tvé zkušenosti přečetla.
Hezký den, Marie Veroniko. Helena