Když manžel ten čaj přinesl domů, nezdálo se, že půjde o situaci, která se zapíše do rodinných dějin. Normální bylinkový čaj, který si dáte po obědě, co vám tak docela nesedl, a za chvíli je vám zas dobře. Co na tom? Pravda, tu značku jsem neznala, ale když ten, který kupujeme obyčejně, neměli, koupili jsme prostě jiný. Nic, co by stálo za pozornost.
První zábavný moment nastal v momentě, kdy jsme zjistili, že je čaj vybavený příbalovým letákem. Usoudili jsme, že dneska už to výrobci s tou opatrností doopravdy přehánějí a zároveň že takový zdroj zábavy si nemůžeme nechat ujít. Třeba tam bude upozornění na to, abychom čaj před zalitím horkou vodou vyndali z krabičky nebo něco obdobně pikantního! I rozbalili jsme to a přečetli.
Příbalový leták nejenže neobsahoval žádné nonsensové informace, ale nebyl ani zdaleka tak stručný, jak byste si u čaje, který sestává z dosti obyčejných bylinek, představovali. Zato tam stálo, že ho nesmějí pít těhotné a kojící ženy a děti do tří let. Smáli jsme se od srdce a z plných plic. Bylinkový čaj, který někdo nesmí? To jako vážně? Viděno zpětně, oba tyhle momenty nás měly varovat. Prozřetelnost na nás bezmála křičela, ale my jsme se jen smáli, plni bláhové nevědomosti.
Troufám si tvrdit, že u čaje na žaludek všeobecně nikdo žádnou velkou chuťovou extázi nečeká. Bývá to trochu nahořklé, žádná lahoda, ale udělá vám to dobře a o to tu běží. Nikdo nežádá víc. Ani manžel, který při jedné vhodné příležitosti usoudil, že není těhotná ani kojící žena, natož dítě do tří let, čaj si připravil a následně upil.
Za ta léta, co jsem vdaná, už jsem na manželově tváři viděla lecjaký výraz. To, co se stalo poté, co usrkl onoho čaje, ovšem nesnese srovnání vůbec s ničím. Pro názornost si to představte asi tak, jako když vezmete papírový pytlík a ten se pokusíte v jediné vteřině co nejbrutálněji zmačkat. A následně onen jemný, vzdělaný, intelektuálně a umělecky založený pytlík tento váš akt ještě doplní barvitým proudem nadávek.
Manžel to tehdy nedal. Čaje zvládnul upít ještě jednou, načež prohlásil, že to jde vylít. V tu chvíli mi ale zvědavost nedala. „To přece nemůže být tak hrozné,“ pravila jsem a zeptala se, jestli si ještě předtím, než tu léčebnou kúru dopřejeme útrobám našeho dřezu, můžu ochutnat. „No, jak myslíš!“ pravil manžel varovně. Myslela jsem si, že jsem léty pití bylinkových lektvarů u nás doma vytrénovaná a že mě jen tak něco nerozhází. Ach, naivita mládí.
Pro zážitek, který se dostavil, když jsem léčivou směs poválela po jazyku, český i jakýkoli jiný jazyk, který znám, postrádá vhodné výrazové prostředky. Jediné, co se nabízí, je říct, že to bylo naprosto příšerně, děsuplně a neuvěřitelně odporně hořké. Pro ostatní jemné bylinkové tóny v onom doušku přítomné už mi naprosto scházejí slova. Ono to totiž nebylo jenom hořké. Bylo to… prostě to nejodpornější, co jsem kdy ochutnala. (A to jsem kdysi ležela se salmonelózou týden v nemocnici a léčili mě Hylakem Forte, jehož chuť v době, kdy už mi bylo vcelku dobře, způsobila, že jsem obratem zase začala zvracet.) Chuťová exploze trvala jen pár vteřin, ale i v mém případě následoval proud nadávek a dost možná nejrychlejší výplach úst v historii lidstva.
Od té chvíle už jsme se skutečnosti, že byl onen atomový čaj vybavený příbalovým letákem, nesmáli. Naopak: naprosto jsme chápali, proč tenhle biohazard nesmějí pít těhotné a kojící ženy a malé děti – ten chuťový zážitek otřese i zdravým člověkem v plné síle až do morku kostí. Nějakou dobu jsme zvažovali, jestli z čaje neudělat nezapomenutelný zážitek pro obzvlášť odvážné návštěvy („Měli jste někdy opravdu odporný čaj? O co, že to trumfneme!“), nakonec jsme ale usoudili, že tahle explozivní záležitost je tak daleko za jakoukoli pomyslnou čarou, že to prostě nikomu, včetně případných úhlavních nepřátel, nemůžeme udělat.
Ponaučení z toho pro nás plyne jasné: příbalové letáky a návody s upozorněními na to, abyste v mikrovlnce nesušili kočky, tu nejsou vždycky jen pro srandu králíkům. Až příště narazíme na čaj nebo nějakou jinou zdánlivě obyčejnou potravinu vybavenou příbalovým letákem a varováním od výrobce, v žádném případě ji nebudeme kupovat. Jedno hořké ponaučení bylo v tomhle případě až až!
Nebola súčasťou zmesi náhodou artičoková vňať? Podobnú reakciu som mala kedysi práve na túto zázračnú kúru na žalúdok 😀
Pokud si dobře vzpomínám, tak bych řekla, že spíš ne. Ale článek nějaký ten pátek zrál a čaj už je dávno vyhozený, tak za to neručím 😀
No na žaludek je nejlepší normalni matovy ……jinak caje bylinkove delame vetsinou z cerstvych bylinek ze zahradky (materidouska, mata, salvej, rozmaryn, levandule, „cola“ tj pelinek biky,plicnik, malinik v ruznych kombinacich…Inspekce uz nasla v obchodech „babiccin caj“ s „prichuti“blinu, durmanu a vraniho oka…
Tak to máte nejbezpečnější 🙂 Babiččin čaj s blínem, durmanem a vraním okem ale rozehrává opravdu zajímavé asociace. Copak se té babičce asi stalo a jaký příběh se za jejím travičstvím skrývá?
Takhle jsem si myslel, že mi nevadí žádné minerální prameny, skoro všechny, co jsem kdy vyzkoušel, mi totiž docela chutnaly. Až jsem okoštoval františkolázeňský Glauber IV :-).
Jé, minerální prameny, ani mi nemluv! Ty mi nechutnají skoro žádné… Ale Glauber IV, není to ten slavný projímavý? 🙂
Když nebudu počítat kolonoskopický roztok, tak nejhorší zkušenost mám s Vincentkou.
S Vincentkou! To mě překvapuje, ta je za mě úplně nenápadná. A co se kolonoskopikého roztoku týče, tak doufám, že to je zkušenost, která mi bude ještě dlouho chybět.
Nepochybuju ani na moment, že ve srovnání s jinými zde zmíněnými nápoji je to, co se chuťového protivenství tejče, muší váha. 🙂 Ale pamatuju se, že mě kdysi na první ochutnání docela zaskočila.
Stran kolonoskopickýho roztoku ti držim palec, ať se ti přání ráčí splnit. Je hnusnej, je ho hodně a vypít to prostě musíš…
Jo, tak moment překvapení umí být pěkný prevít. Obzvlášť když člověk čeká úplně normální minerálku 🙂
Jo, a připojuji se k haterům Vincentky! Nevím, co přesně mě na ní tak vadí, ale nějakým způsobem mi fakt zvedá žaludek.
Jsem ráda, že čaje na zažívání nepotřebuju, zkusila jsem jednou a fakt snad radši dva litry urologickýho na ex a možná bych dokonce i radši snědla lečo.
Jinak na ty byliny ale pozor, není od věci, když v příbalovém letáku upozorňují, že je nesmí těhotně/kojící/děti – hodně bylin právě u těhotných může nadělat paseku. Zrovna v pytlíkovém čaji jich není žádná velká dávka, ale náhoda je blbec.
Některé léky taky můžou mít interakci s bylinami – třeba na jakoukoliv hormonální léčbu (včetně antikoncepce) se nesmí třezalka. Akorát hormony dost často zamávají s psychikou a co přírodního jako první poradí google na úzkosti/deprese/stres? Třezalku. Naštěstí na lékárnice je v tomhle docela spoleh.
S lečem bych osobně neměla žádný problém, takže to by pro mě bylo jasné preferované řešení 😀
O třezalce jsem slyšela, ale co se jiných bylinek týče, nejsem příliš zběhlá v tom, co vlastně můžou komu udělat. Tak sláva výrobcům, kteří to tam napíšou!
Přésně! Lečo je úplně bezproblémovej pokrm.
…jo to takovej květákovej mozeček je jiná soutěž, u něj jisté sebezapření nemohu zapřít… 🙂
V leču je paprika a parika je zlo!
Stejně by mě zajímalo, co ti provedla… 🙂
Aha, tak v takovém případě chápu, že lečo musí být peklo. Já jsem ale v tomhle případě taky člen týmu mozeček 🙂 (Je to jedno z velmi mála jídel, která opravdu striktně nejím, protože prostě fuj.)
Tak tyhle „léčivé“ čaje nepiju a pro svoje čaje mám sklenice sušených jednodruhových bylin, co si pak kombinuju podle chuti (nicméně ano, bylinky mohou být nebezpečné a nevhodné a upozornění je na místě, jednou jsem si třeba udělala moc silný ženšenový, vypila ho hodně a takhle rozjetá a fyzicky neschopná být v klidu jsem snad v životě nebyla – na druhou stranu jsem toho nečekaně hodně udělala). Ale jednou jsem si koupila nějakou čajovou směs, už netuším jak se to jmenovalo, a po rozbalení mě skoro omráčilo, že to smrdí jak podestýlka v zoo. A když jsem to zalila vodou, tak to bylo jak mokrá podestýlka. To jsem ani nezkoušela pít a letělo to všechno 😀
Ženšen jsem snad ještě nikdy neměla, tak budu vědět, že si na něj mám dát bacha 🙂 A podestýlka v zoo, to bych si tedy taky nedala! 😀 Někdy se prostě zadaří.
To je škoda, že už je v koši! Zajímalo by mě, co to bylo za šílenou směs:)) Chutí mi to připomíná portugalské žaludeční víno, o kterém jsem jednou psala, a kterého se nedal vypít víc než malý lok – chutnalo to jako petrolej nebo nějaká podobná věc, která není určená ke konzumaci. Ale zpátky k čajům, mně se tedy zdatně natahuje i z obyčejného kozlíku, co si Em vaří na klidný spánek. Ten smrad se fakt nedá…
Žaludeční víno mi zní povědomě! A přirovnání k chuti petroleje neslyším prvně – to opravdu tolik lidí ochutnalo petrolej? 😀
Ne, ale jak je propojený čich s chutí, tak si to zkrátka jen dovedu až moc dobře představit:)
Pravda, to dává smysl 🙂
Taky mě mrzí, že krabička už je dávno v koši, docela by mě zajímalo, o co šlo 🙂
Ad komentáře výše – taky si myslím, že varování ohledně bylinek není úplně na škode, přesně ta třezalka se musí občas obezřetně. A pro děti není vhodná třeba ani šalvěj.
No, ale fakt mi vrtá hlavou, co za čaj to mohlo být…. 🙂
Heleď vypadal úplně nevinně, krabička byla převážně bílá, k tomu něco světle zeleného, jednoduchý nápis… a víc už takhle z hlavy nedám 😀
Kdysi manžel přinesl bylinný čaj pro dobrou pohodu. Pohádali jsme se jako koně. Od té doby míchám čaje sama, alespoň je jasné, kdo je na vině.
Ovšem pohádat se nad čajem pro dobrou pohodu je dokonalá ironie. Něco jako taková ta videa z internetu, jak si člověk chce udělat čaj na uklidnění, ale nedaří se mu tu krabičku rozbalit, což ho samozřejmě příšerně naštve 😀
Škoda, že nevíme, co byla ta dobrota zač :o) Vše, co znám na žaludek je pro běžné uživatele celkem poživatelné, pro některé dokonce lahodné…
Přeji k jídlu jen obědy, po kterých nebude nic takového třeba.
Zdravím, Helena
Taky jsem nikdy neměla bylinkový čaj, který by mě vyloženě znechutil. Až tedy do té chvíle, kdy jsem ochutnala tuhle perlu 🙂 Děkuji a nápodobně! 🙂