Jeden článek o tom, jak skvělé je moje pedagogické minimum, už tu místní štamgasti v minulosti mohli zaznamenat. Dnes přicházím s pokračováním a krásnou novinkou: ani po uplynutí několika měsíců se můj názor nezměnil. Studium je to sice našlapané a intenzivní, ale opravdu přínosné. Minulý týden jsme kupříkladu navštívili základní školu v Sokolově, kam jsme se jeli dívat na to, jak se ve školství tolik skloňovaná inkluze dá úspěšně dělat i v oblasti s velkým množstvím sociálně znevýhodněných (v tomhle případě hlavně romských) dětí. To, co jsme viděli a slyšeli, mě naprosto nadchlo.
Paradox úspěšné inkluze spočívá v tom, že když ji chcete vidět, vlastně není moc na co se dívat. Na první dobrou šlo o krásnou školu plnou barev, kde hodiny bezchybně šlapaly, a kdybychom nepotkávali na chodbách romské děti, vůbec bychom nevěděli, že nejsme třeba v Praze. Základka v Sokolově měla ale před lety úplně stejné problémy jako všechny ostatní školy na podobných místech: romské děti hojně nechodily do školy, propadaly a nedokončovaly základní vzdělání, protože ono si u nás stačí odkroutit 9 let a škole můžete nadobro zamávat, i když jste jako propadlík třeba teprve ukončili sedmou třídu. Třídy s vysokým počtem romských dětí tak nikdo nechtěl učit, natož tam být třídním, a všichni se hnali hlavně do ukázkově naleštěných, bezmála gymnaziálních tříd s rozšířenou výukou jazyků, kam chodily naopak děti místních právníků a lékařů. Segregace jako vyšitá, a to v rámci jedné školy.
Když v roce 2018 nastoupila do funkce současná ředitelka, její první krok spočíval v tom, že dvě kategorie tříd zrušila a všechny smíchala dohromady. Movitější rodiče se, pravda, trochu ošívali, ale když jim ředitelka vysvětlila, že rozšířená výuka jazyků bude všude a do jedné třídy umístí maximálně 4 romské děti, většina na to přistoupila (kdyžtak svoje dítě dají pryč ten další rok, tak co). I třídy se promíchaly a problémy se začaly řešit. Děti, jejichž rodiče ráno odmítli vstát, takže svoje ratolesti ani nevzbudili, natož aby je dovedli do školy, začali chodit budit asistenti prevence kriminality. Místo hromadných rodičáků, kam romští rodiče neradi chodili, se zavedli takzvané tripartity (setkání učitel-rodič-dítě) a ejhle, najednou většina rodičů přišla. Najalo se pár asistentů, kteří pomáhali romským dětem přímo při výuce. Kroků to obnášelo ještě celou řadu, ale když to zkrátím: absence se snížila, procento dětí, které dokončují základní vzdělání, se zvedlo a škola praská ve švech.
Před sokolovskou exkurzí jsem si myslela, že škola je takový velký a tím pádem dost setrvačný organismus, kde věci víceméně samočinně uhánějí po nějakých kolejích a osoba ředitele není zas tak mocná. Už si to nemyslím. Ředitel, který má vizi a dost vůle a energie na to ji prosadit, může otočit kormidlem velmi výrazně a nemusí to vůbec trvat dlouho. Ti, kdo se změnou nejsou kompatibilní, odejdou, ale na jejich místo přijdou jiní a celkový tón instituce se může během pár let naprosto proměnit. Sokolovská ředitelka ví, jakou má nad životy svých svěřenců moc, a před jejím přístupem i výsledky nezbývá než smeknout. Nebylo by takových víc?
Švagr jeden čas pusobil v Chodově u Sokolova a rikal už tenkrát, ze tam (mineno oproti jinym místům, samozřejmě ne absolutně)neni radismus, smisena manzelstvi apod….Zakze asi tam nejaky zarodek už byl….Protoze mame s tim zkusenosti, největší problém ke asi d tim, namotivovat děti když rodiče v tomto moc nefunguji…
Ano, namotivovat děti, jejichž rodičům je nějaké vzdělání úplně egal, to je, řekla bych, skutečně hrdinství. Ale zjevně se dají nacházet nějaké ty cestičky i na tomhle příkrém terénu.
Když to funguje, je to radost, jen za tím musí být odhodlání a spousta práce.
To tedy ano. Řekla bych, že množství přesčasů, které za tímhle konkrétním příběhem je, bude skutečně kolosální.
Je super číst tyhle příběhy! Ředitel má plný počet bodů za odvahu a energii tuhle myšlenku prorazit. Překvapila mě síla tripartit. Je fakt, že na naší základce byly zavedené až s novou ředitelkou a je to vážně úplně jiný příběh než klasické třídní schůzky. Dává to konečně smysl.
Pěkně! Moc ráda slyším, že se tenhle model pomalu ujímá 🙂
Tripartita zní jako výbornej nápad. Dobře pracuje s tim, že žádný rodiče nejsou úplně nadšený z vyhlídky na to, že se problémy jejich dítěte budou přetřásat před celou třídou… Ovšem zároveň by mě asi zajímalo, jak moc jsou tyhle individuální schůzky náročný na učitelův volný čas. Přeci jen jedna třídní schůze je něco jinýho, než 25 tripartitních setkání…
Tady jim na to dali celý den ředitelského volna a prý se to v zásadě stihlo. Ale teda třídní učitelé na konci onoho dne moc nevěděli, čí jsou.
To se vůbec nedivím. Ale je to tak nepochybně lepší, než kdyby ten učitel byl ve škole do večera dvakrát týdně. 🙂
Já bych tripartity ocenila i na Žmurově gymplu. Protože Žmur spadá narozdíl od Čičman do kategorie „divočáků“, takže dostanu na klasických konzultacích naloženo stížnostmi a žalováním, s tím potom běžím domů, kde mi to Žmur vyvrátí, upraví, znovu zedituje. Ušetřilo by mi spoustu času a domněnek, kdyby se to pročistilo prostě přímo na místě.
To by ušetřilo skutečně spoustu času. V nejhorším případě by se neřešitelnost konfliktu alespoň ukázala o něco rychleji.
Maruško, to je pecka, že to takhle krásně funguje! Inkluze zní na papíře hezky, ale je mi jasné, že v praxi dá skoro každý rodič přednost třídě, kde potenciálně problémoví žáčci nebudou. Je fajn, že jsou i u nás příklady, že tomu tak být nemusí. Exempla trahunt. 🙂 Tripartita taky zaujala, ale musí to být pro učitele hodně náročné.
Právě. Ono toho na papíře zní hezky docela dost – ale v praxi je bohužel často otázka, jestli to právě tam taky nezůstane.
Tripartity jsou skvělá věc. Zkusila jsem si je hned na začátku své učitelské kariéry a teď jsem je z vlastní iniciativy zavedla znovu.
Paní ředitelka neměla (a nemá) lehkou práci, ale zdá se, že ji dělá dobře.
Hezky! Tak to máš můj obdiv 🙂