Chvála pomalosti

Když se dívám na svoje životní tempo v poslední době – a „poslední“ v tomhle případě znamená zhruba dva a půl roku – nenapadá mě výstižnější vyjádření, než že jsem se za tu dobu nezastavila. Ne že bych nebyla vytížená i předtím, ale od návratu z Austrálie jsem začala kromě standardního výzkumně-doktorátového režimu ještě navíc zcela neplánovaně učit, takže moje dovednost organizovat si čas prošla zátěžovou zkouškou jako nikdy předtím. Nějakou dobu mě to sice vyčerpávalo, ale velmi bavilo. Teď už ne. Moje tělo nekompromisně zpomaluje a kupodivu mě to nerozčiluje. Naopak – místo toho objevuji specifické kouzlo toho dělat věci pomalu.

Jestli jsem záhy poté, co jsem začala učit, nabrala nějaký opravdu ošklivý zlozvyk, bylo to dělat několik věcí zároveň. To takhle začnete něco dělat, do toho si vzpomenete na něco jiného, co je taky naprosto nutně potřeba, dostanete nějaký úžasný nápad, který nesnese odkladu, a za pár hodin zjistíte, že jste sice úkonů vykonali asi tak pět, ale v tom, co jste chtěli řešit původně, jste se nehnuli z místa a dost možná jste v tom ajfru na něco úplně zapomněli. Takový režim nemůže svědčit nikomu, ale mě, hypersenzitivního stresaře, vyloženě ubíjel. V letošním školním roce se mi mnohem výrazněji povedlo narýsovat jasné hranice mezi činnostmi, což velmi pomohlo. Jenže mi pro změnu práce začala nabourávat víkendy, protože na státnice se po běžném pracovním dni prostě učit nedá a pedagogické minimum se taky do pracovního týdne nevměstná.

Pak mi ale dvě třídy z pěti odmaturovaly, ve škole na mě začali být velmi hodní, co se suplování týče, a já jsem zjistila, že vlastně nemusím dělat deset věcí najednou, protože v uvolněných hodinách se dají docela hezky stihnout jedna po druhé. Ano, dohadování doktorů a výjezdů za náslechy a praxemi bylo náročné i tak a v některých týdnech jsem se nezastavila. Ale byla to jedna věc za druhou, ne deset naráz. Mohla jsem dělat každou zvlášť a vlastně docela v klidu.

A tak jsem začala objevovat kouzlo pomalosti. Zjistila jsem, že je nesmírně příjemné moct snídat třeba půl hodiny a nedělat během toho vůbec nic jiného ani, a to je velice podstatné, při tom na nic jiného nemyslet (rozhodně ne na to, s kým pojedu na exkurzi do Sokolova, nebo na časový plán psaní esejí v kvartách). Na procházkách po venku jsem se začala zastavovat a koukala jsem do zeleně nebo na květiny ještě častěji a déle než dřív; až na mě dokonce jednou u jakéhosi domu po chvíli začal štěkat pes. Dokonce jsem přišla na to, že podobně uklidňující může být třeba i pomalu mýt nádobí nebo utírat prach. Zkrátka i činnosti, které nejsou nijak zvlášť zábavné, dovedou pomalým tempem získat bezmála meditativní nádech.

V současné době tak pomaleji nejen chodím (jinak to ostatně ani nejde), ale někdy i myslím a jednám. Mluvím nejspíš pořád jako kulomet – na tom nevím, jestli se kdy něco změní – a jsem pořád na běžné poměry občas až děsivě organizovaná a výkonná, ale změna se děje a je neoddiskutovatelná. Řada věcí s koncem školního roku končí a já za ně nehledám náhradu. Místo toho dělám ty, co zbývají, pěkně v klidu a pomalu.

S pravdou ven

O tom, že sem tenhle článek jednoho dne napíšu, vím už nějakou dobu, i tak jsem to ale poměrně dlouho odkládala. Kdy vyjít s pravdou na světlo? Osobně by mi to bývalo bylo komfortní buď pár měsíců zpátky nebo naopak třeba až za čtvrt roku – a právě proto myslím, že ta pravá chvíle nastala teď. Pravda je totiž taková, že to, co se v posledním půlroce odráželo tady na blogu, nebyla celá moje skutečnost. Kromě toho, že jsem dokončila doktorát, zahájila pedagogické minimum, učila, chodila do orchestru a všechno ostatní, co normálně dělám, jsem totiž také získala kouzelnou moc vyhazovat lidi ze sedaček v městské hromadné dopravě, měnit téma rozhovoru, kamkoli přijdu, zahajovat konverzace i s úplně cizími lidmi a vzbuzovat všeobecný zájem a péči. Stala jsem se královnou čekáren, chráněnkou celé společnosti a středem nečekaně silné mezilidské solidarity. Ano, je to tak. Jsem těhotná.

Pokud jste ve zdejších vodách štamgasty, možná se trochu zděsíte, že všechno, o čem jsem tady psala, se dělo zároveň s tím, co moje tělo tkalo zbrusu nového člověka. Můžu vás ujistit, že právě tak náročné to bylo. Nebylo mi fyzicky zle, proslulé těhotenské nevolnosti se mi prakticky úplně vyhnuly. O to hůř mi ale bylo psychicky. V prosinci jsem se nonstop cítila vyčerpaná a mentálně na dně, prosinec nicméně zpravidla nebývá právě měsícem duševní pohody, i přičítala jsem to tomu a dojezdu podzimu, který byl opravdu šílený. V lednu se ovšem ukázalo, že pravda je – jako ostatně vždycky – o něco složitější.

Vědomě ve dvou jsme tak šli obhajovat dizertaci a státnicovat, začali jsme na gymplu vést dramaťák (což byla tehdy jediná věc, u které jsem dokázala opravdu vypnout a jenom se bavit) nebo jsme kompletně na zelené louce vymýšleli celý koncept anglických seminárek a jejich obhajob, které nás vedení zcela bezprecedentně donutilo s našimi maturanty udělat. Do toho jsem začala chodit po doktorech, byla mi pořád strašná zima, moje tělo mi připadalo tak nějak podivně cizí, takže jsem se v něm necítila ani trochu příjemně, a byla jsem vyloženě depresivní a vůbec nic z mého repertoáru seberegulačních technik na to nezabíralo. A jelikož bylo ještě velmi brzy, téměř nikomu jsem o tom, co se mi doopravdy děje, nechtěla říkat.

S dokončením doktorátu ze mě spadlo zhruba dvacet kilo mentální zátěže, můj duševní stav ale dramatické zlepšení nezaznamenal. Mohla jsem víc odpočívat, o jarňácích dokonce spát po obědě (ach!), ale stejně se mi všechno jevilo dost černě. Ve škole se tehdy děly úžasné věci, lidé mě na chodbách oslovovali „Ámosi“, ale já jako bych skoro nic z toho nedokázala vnímat. Znatelné zlepšení přišlo až s koncem prvního trimestru, kdy jsem se postupně zase začala cítit skoro normálně. Ovšem pro změnu mi začalo pedagogické minimum (ano, to které mělo začít na podzim) a množství lékařských vyšetření, které jsem musela absolvovat, se zvedlo na bezmála obscénní množství. „Takže všechno je v pořádku a dál si dojdete na x, y a z,“ slýchala jsem pravidelně a v duchu jsem si částečně ťukala na čelo a částečně se hrozila. Velmi podezřele to připomínalo Pokémony. Nasbírej je všechny!

Zatímco jsem si připadala jako oběť farmaceutického kartelu, který na mě chtěl provést všechna myslitelná vyšetření, začala být má situace čím dál očividnější. Na konci čtvrtého měsíce už se některé kolegyně nenápadně ptaly a jich se zanedlouho začali za mými zády zděšeně ptát i moji mladší studenti (moji maturanti, jak jsem později zjistila, už akorát nezávazně vtipkovali o tom, že aby si byli jistí, mohli by třeba uspořádat soutěž v mlácení do břicha, které bych se jako netěhotná samozřejmě s velkým nadšením zúčastnila). To, že se budu loučit se svými oktavány, jsem věděla od září a tušila jsem, že to nebude snadné. To, že dám sbohem i kvintě a kvartám, které mi do prvních zpětných vazeb psaly, že po učitelkách, které měli přede mnou, jim připadám jako anděl a že doufají, že mě budou mít až do maturity, mi situaci nikterak neulehčilo. Kdyby se někdy pořádala soutěž o nejsentimentálnějšího člověka na planetě, dejte mi vědět. Postoupila bych přinejmenším do finále.

Maturity minuly, s oktavány jsem se v záplavě slz a objímání rozloučila, rozvrh se mi znatelně ztenčil a já pomalu ale jistě dokončuji školní rok, který bude na nějakou dobu mým posledním. Do toho chodím po doktorech (v průměru 3 vyšetření na 4 týdny) a snažím se odbouchat kompletní náslechy a praxi z pedagogického minima. Zatím mě nedostihly žádné hnízdící instinkty, o tom, jak zacházet s novorozencem, toho vím zhruba stejně jako před deseti lety, nemám žádnou výbavičku a ani nevím, co všechno do ní patří. V tomhle zcela nepokrytě sázím na prázdniny, protože jako správná učitelka na mateřskou nastoupím během nich. Budu se tedy moct na konci června v záplavě slz a objímání rozloučit pro změnu se svými kvintány a kvartány, kteří už mi začali psát maily, co znějí, jako že jsem umřela, a jako překvapení na odchodnou mi zorganizovali hromadnou účast na mém (na nějakou dobu) posledním koncertu s orchestrem. Byl to díky tomu jeden z nejdojemnějších koncertů mého života. Nu, však říkám, minimálně do finále.

Tak se tedy věci mají. Kdyby vám náhodou připadalo, že se toho v mém životě děje nějak hodně, tak v tom nejste sami; taky mi to tak připadá. Už teď, v červnu, tak můžu například s jistotou prohlásit, že rok 2025 co do množství milníků trhne patrně všechny moje dosavadní rekordy – a že poslední léta nebyla úplně marná konkurence. Aneb jak jsem odpověděla jednomu ze svých čerstvě úspěšných maturantů na delikátní otázku, kdy bude moct blahopřát on mně: mně se letos dá blahopřát v podstatě pořád.

O všech mých promocích

Je to tam, přátelé! Minulý týden jsem absolvovala svou třetí promoci, čímž jsem pěknou promoční sérii nadobro završila. Ph.D. neboli doktor je totiž v mezinárodním měřítku nejvyšší akademická hodnost a vše, co vnímáme jako nad tím, je lokální specialita nebo rank spjatý s konkrétní institucí. Ještě den před ceremonií jsem se příliš netěšila, protože to znamenalo s hromadou cizích lidí šaškovat v Karolinu a zajistit v centru Prahy oběd pro mých 12 hostí. V den D jsem nicméně naznala, že je na co být hrdá a co slavit, a vše se nakonec povedlo nad očekávání dobře.

Kdybych měla své promoce hodnotit vzestupně, nejníž by se jednoznačně umístila ta magisterská. Byla už jsem tehdy z akademické sféry pryč a dosti znechucená. Hořkost vůči celé univerzitní zkušenosti těch let ve mně pořád ještě silně doznívala a nevěděla jsem, jestli se vůbec kdy budu chtít vracet. Karolinum nás tehdy bylo plné, mezi vyučujícími figurovalo jen pár těch, které jsem znala, a vůbec nikdo, ke komu bych měla blízko; vše se tedy odehrálo tak nějak sterilně, bez vtipných historek i jakýchkoli výrazných momentů.

Doktorská promoce minulého týdne by se na pomyslném žebříčku umístila podstatně výš. Začalo to tak, že jsem potkala bývalou spolužačku z gymplu, která promovala přede mnou, tak jsme si rovnou navzájem pogratulovaly. Při nácviku se ukázalo, že abychom Karolinum vůbec zaplnili, sesbírali nás hned ze tří fakult, konkrétně jsme tam byli my humanitní, pak sportovci z FTVS a matfyzáci – nesourodější kombinaci si snad ani nedovedu představit. Měli jsme tedy tři promotory (ty, co rozdávají diplomy), tři velmi různá fakultní žezla a tři pedely (ty, co ta žezla nesou). Na poslední chvíli jsme také kvůli kolegyni na vozíčku měnili formaci, v níž jsme stáli, což se ale pedelům nikdo neobtěžoval říct, takže tři lidé z naší fakulty slavnostně složili svůj slib na špatné žezlo (kdo ví, jestli jsou teď skutečně povinováni šířit dobré jméno univerzity) a kolega, co stál první v naší řadě, si proaktivně došel k promotorovi hned dvakrát, protože napoprvé málem vyfoukl diplom kolegyni z konce první řady.

Nesourodá kombinace fakult se nakonec paradoxně ukázala jako jeden ze silných momentů celé události. Jednak by mě v životě nenapadlo, co všechno se dá na takové FTVS zkoumat, a jednak má jisté grády, když historik gratuluje sportovcům, sportovec fyzikům a matematik filosofům. V lóži děkana seděl hodnostář z matfyzu, zažili jsme tak pravděpodobně něco, co bychom s nikým od nás nezažili. Začal nesmírně dojemným a vznešeně znějícím proslovem plným poněkud prázdných frází, pro mě ale v tu chvíli měly natolik osobní a konkrétní náplň všeho, co jsem na doktorátu prožila a udělala, že mě nefalšovaně dojal. Za to jsem se trochu zastyděla, když se ozvalo, že ona slova pocházejí od umělé inteligence – inu, věci nevidíme takové, jaké jsou, ale takové, jací jsme my. Následoval proslov podstatně odlišný, ale vlastně o nic méně dojemný, a pak jmenný seznam nás všech včetně názvů našich dizertací, z nichž některé byly tak komplikované, že je vkusně doplnila i příslušná bezradná gesta (vše ovšem proběhlo důstojně a nikdo nemusel při závěrečných gratulacích napomenout děkana jako na doktorské promoci mého bráchy: „Děkuju vám, spectabilis, a zpátky do první třídy na čtení!“).

I když ale minulý týden vše proběhlo dojemně, slavnostně a krásně, stejně by se na pomyslném žebříčku nejvýše umístila moje promoce bakalářská. Tu jsme neměli v Karolinu, ale v jakémsi paláci na Malostranském náměstí a vešlo se tam podstatně méně lidí. Kromě promotora, děkana a prorektorky tam tak byli už jen dva naši vyučující – a já jsem zrovna úplně všechny kromě prorektorky znala a oni znali mě. Osud tomu také chtěl, že jsem promovala hned v devět ráno, přičemž den předtím jsme se až kolem půlnoci vrátili z fakultního výletu do Itálie s profesorem Sokolem. Na tom samotném by nebylo vůbec nic skvělého, kdyby ovšem právě on nebyl naším promotorem. Když mi tak předával diplom, zářivě se usmál a spiklenecky pravil: „Jak jste se vyspala?“ Výsledkem je jedna z nejpůvabnějších fotek, jaké vůbec mám, totiž fotka, kde mi profesor Sokol podává diplom a třese pravicí a oba se při tom od ucha k uchu chechtáme.

Co ale hlavně odlišuje mou první promoci od obou zbylých, je skutečnost, že jsem měla proslov. Oslovili mě, protože jsem promovala s vyznamenáním, já jsem se tehdy ovšem cítila natolik nejistá v kramflecích, že jsem to málem odmítla. Pak jsem si ale dle rady svého bráchy řekla, že je to jedinečná příležitost mít proslov právě takový, jaký ho budu chtít, a jelikož moje bakalářské studium bylo naprosto úžasné a udělalo ze mě do značné míry jiného člověka, chtěla jsem to všem sdělit. I šla jsem do toho a trávila italské večery na výletě mimo jiné tím, že jsem chodila po hotelovém pokoji a zkusmo deklamovala. Vložila jsem do toho tehdy úplně všechno, čeho jsem byla slohově, obsahově i rétoricky schopná, protože mi za to moje studium stálo, a když jsme se po promoci vrátili do zákulisí, shledala jsem, že se to povedlo. Obsypal mě totiž hlouček spolupromujících, kteří mi začali říkat, že jsem to opravdu vystihla, bylo to velmi dojemné, nebo že dokonce měli při mé řeči v očích slzy. Malostranskou budovu jsem opouštěla na růžovém obláčku.

Taková je tedy moje promoční historie, která minulý týden zanechala sladkou tečku za nejvýznamnější studijní kapitolou mého života. Doktorát se tím pro mě definitivně stal historií a do budoucna zanechal jedinou otázku: je tato tečka tečkou na konci příběhu, nebo po ní bude jednou následovat další věta?