O všech mých promocích

Je to tam, přátelé! Minulý týden jsem absolvovala svou třetí promoci, čímž jsem pěknou promoční sérii nadobro završila. Ph.D. neboli doktor je totiž v mezinárodním měřítku nejvyšší akademická hodnost a vše, co vnímáme jako nad tím, je lokální specialita nebo rank spjatý s konkrétní institucí. Ještě den před ceremonií jsem se příliš netěšila, protože to znamenalo s hromadou cizích lidí šaškovat v Karolinu a zajistit v centru Prahy oběd pro mých 12 hostí. V den D jsem nicméně naznala, že je na co být hrdá a co slavit, a vše se nakonec povedlo nad očekávání dobře.

Kdybych měla své promoce hodnotit vzestupně, nejníž by se jednoznačně umístila ta magisterská. Byla už jsem tehdy z akademické sféry pryč a dosti znechucená. Hořkost vůči celé univerzitní zkušenosti těch let ve mně pořád ještě silně doznívala a nevěděla jsem, jestli se vůbec kdy budu chtít vracet. Karolinum nás tehdy bylo plné, mezi vyučujícími figurovalo jen pár těch, které jsem znala, a vůbec nikdo, ke komu bych měla blízko; vše se tedy odehrálo tak nějak sterilně, bez vtipných historek i jakýchkoli výrazných momentů.

Doktorská promoce minulého týdne by se na pomyslném žebříčku umístila podstatně výš. Začalo to tak, že jsem potkala bývalou spolužačku z gymplu, která promovala přede mnou, tak jsme si rovnou navzájem pogratulovaly. Při nácviku se ukázalo, že abychom Karolinum vůbec zaplnili, sesbírali nás hned ze tří fakult, konkrétně jsme tam byli my humanitní, pak sportovci z FTVS a matfyzáci – nesourodější kombinaci si snad ani nedovedu představit. Měli jsme tedy tři promotory (ty, co rozdávají diplomy), tři velmi různá fakultní žezla a tři pedely (ty, co ta žezla nesou). Na poslední chvíli jsme také kvůli kolegyni na vozíčku měnili formaci, v níž jsme stáli, což se ale pedelům nikdo neobtěžoval říct, takže tři lidé z naší fakulty slavnostně složili svůj slib na špatné žezlo (kdo ví, jestli jsou teď skutečně povinováni šířit dobré jméno univerzity) a kolega, co stál první v naší řadě, si proaktivně došel k promotorovi hned dvakrát, protože napoprvé málem vyfoukl diplom kolegyni z konce první řady.

Nesourodá kombinace fakult se nakonec paradoxně ukázala jako jeden ze silných momentů celé události. Jednak by mě v životě nenapadlo, co všechno se dá na takové FTVS zkoumat, a jednak má jisté grády, když historik gratuluje sportovcům, sportovec fyzikům a matematik filosofům. V lóži děkana seděl hodnostář z matfyzu, zažili jsme tak pravděpodobně něco, co bychom s nikým od nás nezažili. Začal nesmírně dojemným a vznešeně znějícím proslovem plným poněkud prázdných frází, pro mě ale v tu chvíli měly natolik osobní a konkrétní náplň všeho, co jsem na doktorátu prožila a udělala, že mě nefalšovaně dojal. Za to jsem se trochu zastyděla, když se ozvalo, že ona slova pocházejí od umělé inteligence – inu, věci nevidíme takové, jaké jsou, ale takové, jací jsme my. Následoval proslov podstatně odlišný, ale vlastně o nic méně dojemný, a pak jmenný seznam nás všech včetně názvů našich dizertací, z nichž některé byly tak komplikované, že je vkusně doplnila i příslušná bezradná gesta (vše ovšem proběhlo důstojně a nikdo nemusel při závěrečných gratulacích napomenout děkana jako na doktorské promoci mého bráchy: „Děkuju vám, spectabilis, a zpátky do první třídy na čtení!“).

I když ale minulý týden vše proběhlo dojemně, slavnostně a krásně, stejně by se na pomyslném žebříčku nejvýše umístila moje promoce bakalářská. Tu jsme neměli v Karolinu, ale v jakémsi paláci na Malostranském náměstí a vešlo se tam podstatně méně lidí. Kromě promotora, děkana a prorektorky tam tak byli už jen dva naši vyučující – a já jsem zrovna úplně všechny kromě prorektorky znala a oni znali mě. Osud tomu také chtěl, že jsem promovala hned v devět ráno, přičemž den předtím jsme se až kolem půlnoci vrátili z fakultního výletu do Itálie s profesorem Sokolem. Na tom samotném by nebylo vůbec nic skvělého, kdyby ovšem právě on nebyl naším promotorem. Když mi tak předával diplom, zářivě se usmál a spiklenecky pravil: „Jak jste se vyspala?“ Výsledkem je jedna z nejpůvabnějších fotek, jaké vůbec mám, totiž fotka, kde mi profesor Sokol podává diplom a třese pravicí a oba se při tom od ucha k uchu chechtáme.

Co ale hlavně odlišuje mou první promoci od obou zbylých, je skutečnost, že jsem měla proslov. Oslovili mě, protože jsem promovala s vyznamenáním, já jsem se tehdy ovšem cítila natolik nejistá v kramflecích, že jsem to málem odmítla. Pak jsem si ale dle rady svého bráchy řekla, že je to jedinečná příležitost mít proslov právě takový, jaký ho budu chtít, a jelikož moje bakalářské studium bylo naprosto úžasné a udělalo ze mě do značné míry jiného člověka, chtěla jsem to všem sdělit. I šla jsem do toho a trávila italské večery na výletě mimo jiné tím, že jsem chodila po hotelovém pokoji a zkusmo deklamovala. Vložila jsem do toho tehdy úplně všechno, čeho jsem byla slohově, obsahově i rétoricky schopná, protože mi za to moje studium stálo, a když jsme se po promoci vrátili do zákulisí, shledala jsem, že se to povedlo. Obsypal mě totiž hlouček spolupromujících, kteří mi začali říkat, že jsem to opravdu vystihla, bylo to velmi dojemné, nebo že dokonce měli při mé řeči v očích slzy. Malostranskou budovu jsem opouštěla na růžovém obláčku.

Taková je tedy moje promoční historie, která minulý týden zanechala sladkou tečku za nejvýznamnější studijní kapitolou mého života. Doktorát se tím pro mě definitivně stal historií a do budoucna zanechal jedinou otázku: je tato tečka tečkou na konci příběhu, nebo po ní bude jednou následovat další věta?