Když se dívám na svoje životní tempo v poslední době – a „poslední“ v tomhle případě znamená zhruba dva a půl roku – nenapadá mě výstižnější vyjádření, než že jsem se za tu dobu nezastavila. Ne že bych nebyla vytížená i předtím, ale od návratu z Austrálie jsem začala kromě standardního výzkumně-doktorátového režimu ještě navíc zcela neplánovaně učit, takže moje dovednost organizovat si čas prošla zátěžovou zkouškou jako nikdy předtím. Nějakou dobu mě to sice vyčerpávalo, ale velmi bavilo. Teď už ne. Moje tělo nekompromisně zpomaluje a kupodivu mě to nerozčiluje. Naopak – místo toho objevuji specifické kouzlo toho dělat věci pomalu.
Jestli jsem záhy poté, co jsem začala učit, nabrala nějaký opravdu ošklivý zlozvyk, bylo to dělat několik věcí zároveň. To takhle začnete něco dělat, do toho si vzpomenete na něco jiného, co je taky naprosto nutně potřeba, dostanete nějaký úžasný nápad, který nesnese odkladu, a za pár hodin zjistíte, že jste sice úkonů vykonali asi tak pět, ale v tom, co jste chtěli řešit původně, jste se nehnuli z místa a dost možná jste v tom ajfru na něco úplně zapomněli. Takový režim nemůže svědčit nikomu, ale mě, hypersenzitivního stresaře, vyloženě ubíjel. V letošním školním roce se mi mnohem výrazněji povedlo narýsovat jasné hranice mezi činnostmi, což velmi pomohlo. Jenže mi pro změnu práce začala nabourávat víkendy, protože na státnice se po běžném pracovním dni prostě učit nedá a pedagogické minimum se taky do pracovního týdne nevměstná.
Pak mi ale dvě třídy z pěti odmaturovaly, ve škole na mě začali být velmi hodní, co se suplování týče, a já jsem zjistila, že vlastně nemusím dělat deset věcí najednou, protože v uvolněných hodinách se dají docela hezky stihnout jedna po druhé. Ano, dohadování doktorů a výjezdů za náslechy a praxemi bylo náročné i tak a v některých týdnech jsem se nezastavila. Ale byla to jedna věc za druhou, ne deset naráz. Mohla jsem dělat každou zvlášť a vlastně docela v klidu.
A tak jsem začala objevovat kouzlo pomalosti. Zjistila jsem, že je nesmírně příjemné moct snídat třeba půl hodiny a nedělat během toho vůbec nic jiného ani, a to je velice podstatné, při tom na nic jiného nemyslet (rozhodně ne na to, s kým pojedu na exkurzi do Sokolova, nebo na časový plán psaní esejí v kvartách). Na procházkách po venku jsem se začala zastavovat a koukala jsem do zeleně nebo na květiny ještě častěji a déle než dřív; až na mě dokonce jednou u jakéhosi domu po chvíli začal štěkat pes. Dokonce jsem přišla na to, že podobně uklidňující může být třeba i pomalu mýt nádobí nebo utírat prach. Zkrátka i činnosti, které nejsou nijak zvlášť zábavné, dovedou pomalým tempem získat bezmála meditativní nádech.
V současné době tak pomaleji nejen chodím (jinak to ostatně ani nejde), ale někdy i myslím a jednám. Mluvím nejspíš pořád jako kulomet – na tom nevím, jestli se kdy něco změní – a jsem pořád na běžné poměry občas až děsivě organizovaná a výkonná, ale změna se děje a je neoddiskutovatelná. Řada věcí s koncem školního roku končí a já za ně nehledám náhradu. Místo toho dělám ty, co zbývají, pěkně v klidu a pomalu.
No ono se ne nadarmo říká, že pomalu dál dojdeš…Obdivuji lidí, co jsou schopni dělat deset věcí najednou, já musím jedno po druhém, jinak toho půlku zapomenu…
Myslím, že obdiv v tomhle ohledu spíš není na místě; daleko adekvátnější mi připadá lítost. Ono opravdu není o co stát, i když to krátkodobě může vypadat, že to člověk všechno zvládá.
Jej…ten zlozvyk dělat víc věcí najednou…toho bych se potřebovala zbavit jak sůl! U mě jsou teď tedy aktuálně spíš takové sinusoidy mezi pomalostí a zběsilým tempem, kdy dělám všechno v jedné sekundě a pošilhávám po období, kdy se zdánlivě nic nedělo:)
Sinusoidy mi znějí jako funkční model 🙂 Rozhodně funkčnější než být pořád jako přerychlená motorová myš 😀
NESMIM! dělat víc věcí najednou.
…neudělám pak pořádně ani jednu, ale vorvanej sem jak jetel… 😀
Přesně! Tos vystihl dokonale 🙂
Však už mi to taky párkrát pěkně nafackovalo… 😀
Je to velmi praktický postup, ale vyžaduje kázeň :-).
To je pravda. Tvořit si nové návyky v téhle oblasti opravdu bolí – ale stojí to za to 🙂
Mně se zase taktika dělat víc věcí najednou osvědčuje v práci. Každý rok mám cca tři nejhektičtější měsíce před auditem, kdy toho je hodně a vím, že nesmím zpomalit, takže běžně mívám rozdělané třeba tři úkoly najednou, a když to mozek přestává dávat u jednoho, přeskočím k dalšímu, který asi zapne jiné mozkové spoje nebo co, aby práce nestála.
Ale máš pravdu, že to není udržitelná dlouhodobá strategie, pořádně to jde dělat jen chvíli.
Dovedu si představit, že jako dočasné řešení to může být krásně funkční. Já jsem podobné střídání činností praktikovala v dobách, kdy moje studium na to bylo dost pestré a fungovalo to dobře. A když bylo nejhůř, jistily to housle 🙂
To je hrozně fajn, že se ti podařilo zpomalit už v těhotenství. Já pořád spěchala, aby se vše stihlo, rodila dříve, takže mateřskou před porodem jsem prakticky neměla, a pak to byl hrozný náraz, když se najednou celý život s miminkem zastavil. Zpětně bych udělala plno věcí jinak a „vypnula“ taky dříve. 🙂
Teď už si to teda užívám. S dětmi to jde krásně, oprostit se od všeho nedůležitého, užívat si přítomný okamžik a každou hezkou maličkost. Ať jsou poslední týdny očekávání co nejkrásnější! Moc na vás všechny myslím.
Děkuju 🙂 Myslím, že náraz to bude i tak, ale za to zpomalení jsem fakt ráda. My naštěstí nic nerekonstruujeme… Ale každopádně doufám, že si ten zastavený čas pak taky budu umět tak užít 🙂
I ty nejrychlejší myslím alespoň trochu zpomalí… Tak klid a pomalu, matko :o)
Opatruj se! pa, Helena
Je to tak. A s překvapením zjišťuju, jak moc je mi v té pomalosti dobře. To nebývalo! 🙂