Přišla jsem k tomu tak, jak už se mi to v posledních letech stává: úplnou náhodou. To jsem takhle jednou na podzim pochodovala sem a tam po školní chodbě a dozírala na to, jestli náhodou někdo nepodpaluje budovu školy, neubližuje na zdraví svým spolužákům, nebere drogy nebo neběhá. (Držení dozorů je snad s výjimkou opravování čtvrtletek a pedagogických porad vůbec největší učitelský opruz.) Když tu se ke mně přidal jeden z mých maturantů a familiárně si se mnou začal povídat.
Na tom by ještě nebylo nic divného. Jednak se taková věc stávala celkem běžně s kdekým a jednak si zrovna tenhle maturant čas od času familiárně povídal asi tak s polovinou školy. Jenže tentokrát, jak se ukázalo, nešlo jen o konverzaci. „Mám pro vás takový návrh,“ pravil tajemně a já jsem se, jelikož jde o jednoho z nejangažovanějších studentů na světě, už už připravovala to, co přijde, odmítnout. „Nechtěla byste nám vést dramaťák?“
Ne že by mě ta myšlenka nelákala. Sklony k poněkud divadelnímu (či také „hysterickému“ nebo „afektovanému“) projevu jsem měla celkem vždycky a lehká teatrálnost je něco, co mě na učení opravdu baví. Jenže jestli jsem učit začala celkem nepoznamenaná, o divadle by to platilo trojnásob. „Obávám se, že na to můj prací prášek nestačí,“ odpověděla jsem se vzpomínkou na to, jak jsem v budově divadla tak maximálně hrála na koncertech, a následně musela vysvětlovat, co tenhle devadesátkový idiom znamená. Jenže student nebyl rok předtím předsedou studentské rady nadarmo a jal se mě přesvědčovat. Poté, co jsem mu objasnila, že nemám času nazbyt a hrát by mě sice bavilo, ale nabídnout můžu hlavně pedagogický dozor, protože odmítám trávit víkendy přípravami na dramaťák, jsme uzavřeli dohodu, že se organizace ujme přes zimu především on a pak že se to kolem maturit stejně nejspíš už mockrát konat nebude a že mu tohle angažmá z mojí strany stačí.
Nadešel leden, student skutečně všechno zařídil a začali jsme se scházet. Nenacvičovali jsme žádné představení, ale oddávali jsme se nenáročné a primárně zábavné divadelní improvizaci. Já jsem ze začátku byla opravdu hlavně účastník a dávala jsem k dobrému hlavně svou povrchní znalost hlasové výchovy a sem tam nějaký ten nápad. Ale řeknu vám, byla to pecka. Studenti, z nichž jsem znala právě dva, se do toho vrhli s vervou, která mě naprosto nadchla. Byla to hodina a půl čiré zábavy, kdy jsem si připadala skoro jako jedna z nich a sama sebe jsem se ptala, jak je možné, že se mi tenhle koníček zvládnul po celý můj dosavadní život vyhýbat.
Postupně jsem začala přebírat vedení kroužku a vybírala jsem nejrůznější improvizační hry, které mi přicházely pod ruku. Někdy jsem se inspirovala svými hodinami (pod vlivem dramaťáku jsem i navrhla dvě zbrusu nové a poněkud divadelní hodiny neverbální komunikace), jindy náhodnými stránkami na internetu. Měli jsme napůl herní diskusi zvířátek v lese, kde se odhlasovalo, že se jim vyplatí nechat svůj les vykácet, protože kolaborace s lidmi jim zajistí pohodlný život (a kdyby náhodou ne, tak medvěd ty zatracené zajíce sežere). Došlo na PowerPoint karaoke, disciplínu, v níž má účastník co nejlépe odprezentovat slajdy, které v životě neviděl (maximálně doporučuju!). V rámci cimrmanovských živých obrazů jeden student ztvárnil kompost; v jiné hře zase unesl odpadkový koš tak dramaticky, že se tento stal jeho emblémem po celý zbytek školního roku. V imitační soutěži jsme viděli imitace tak přesné, že jsme všichni padali smíchy, a mnohokrát přišla na přetřes bába pod kořenem (ta je u současné mládeže snad ještě kultovnější, než byla za nás). Ve scénce u soudu studenti soudili důchodkyni mého jména za ublížení na zdraví nebohému občanovi, který přišel jen mírumilovně vyloupit banku – co se mi tahle zpětná vazba snažila říct, je pro mě dosud záhadou. Zahrála jsem si římského legionáře, oddaného soudruha, zlého reportéra, věštkyni, spiritistické médium, influencerku, drogového dealera, který se vydává za zahrádkáře, ženicha na svatbě i jednoho ze svých studentů.
Na jaře účast dle očekávání ochabla a odpadal jeden dramaťák za druhým, po maturitách se nám ale ještě párkrát podařilo sejít a rozloučili jsme se v půlce června. Přestože jsem původně měla pochybnosti, zda do toho vůbec jít, jsem velmi ráda, že jsem nakonec kývla. Nejenže jsme na sebe mohli s mými dramaťáckými studenty spiklenecky mrkat, když jsme se potkávali na chodbách; v zimě byl právě dramaťák jedinou činností, při které jsem dovedla skutečně vypnout, a to i když se konal tři dny před státnicemi. Na tom převtělit se na chvíli v někoho jiného a moct dělat v jeho kůži naprosto cokoliv, je něco neuvěřitelně osvobozujícího; obzvlášť když tím nechcete vůbec ničeho dosáhnout a hlavním cílem je se bavit. Jsem vděčná, že se mi tyhle dveře otevřely. Jestli se mi někdy v budoucnu opět naskytne šance do nich vstoupit, tentokrát už nad odpovědí nejspíš nebudu váhat.



