Měsíc: Červenec 2025

Přišla jsem k tomu tak, jak už se mi to v posledních letech stává: úplnou náhodou. To jsem takhle jednou na podzim pochodovala sem a tam po školní chodbě a dozírala na to, jestli náhodou někdo nepodpaluje budovu školy, neubližuje na zdraví svým spolužákům, nebere drogy nebo neběhá. (Držení dozorů je snad s výjimkou opravování čtvrtletek a pedagogických porad vůbec největší učitelský opruz.) Když tu se ke mně přidal jeden z mých maturantů a familiárně si se mnou začal povídat.

Na tom by ještě nebylo nic divného. Jednak se taková věc stávala celkem běžně s kdekým a jednak si zrovna tenhle maturant čas od času familiárně povídal asi tak s polovinou školy. Jenže tentokrát, jak se ukázalo, nešlo jen o konverzaci. „Mám pro vás takový návrh,“ pravil tajemně a já jsem se, jelikož jde o jednoho z nejangažovanějších studentů na světě, už už připravovala to, co přijde, odmítnout. „Nechtěla byste nám vést dramaťák?“

Ne že by mě ta myšlenka nelákala. Sklony k poněkud divadelnímu (či také „hysterickému“ nebo „afektovanému“) projevu jsem měla celkem vždycky a lehká teatrálnost je něco, co mě na učení opravdu baví. Jenže jestli jsem učit začala celkem nepoznamenaná, o divadle by to platilo trojnásob. „Obávám se, že na to můj prací prášek nestačí,“ odpověděla jsem se vzpomínkou na to, jak jsem v budově divadla tak maximálně hrála na koncertech, a následně musela vysvětlovat, co tenhle devadesátkový idiom znamená. Jenže student nebyl rok předtím předsedou studentské rady nadarmo a jal se mě přesvědčovat. Poté, co jsem mu objasnila, že nemám času nazbyt a hrát by mě sice bavilo, ale nabídnout můžu hlavně pedagogický dozor, protože odmítám trávit víkendy přípravami na dramaťák, jsme uzavřeli dohodu, že se organizace ujme přes zimu především on a pak že se to kolem maturit stejně nejspíš už mockrát konat nebude a že mu tohle angažmá z mojí strany stačí.

Nadešel leden, student skutečně všechno zařídil a začali jsme se scházet. Nenacvičovali jsme žádné představení, ale oddávali jsme se nenáročné a primárně zábavné divadelní improvizaci. Já jsem ze začátku byla opravdu hlavně účastník a dávala jsem k dobrému hlavně svou povrchní znalost hlasové výchovy a sem tam nějaký ten nápad. Ale řeknu vám, byla to pecka. Studenti, z nichž jsem znala právě dva, se do toho vrhli s vervou, která mě naprosto nadchla. Byla to hodina a půl čiré zábavy, kdy jsem si připadala skoro jako jedna z nich a sama sebe jsem se ptala, jak je možné, že se mi tenhle koníček zvládnul po celý můj dosavadní život vyhýbat.

Postupně jsem začala přebírat vedení kroužku a vybírala jsem nejrůznější improvizační hry, které mi přicházely pod ruku. Někdy jsem se inspirovala svými hodinami (pod vlivem dramaťáku jsem i navrhla dvě zbrusu nové a poněkud divadelní hodiny neverbální komunikace), jindy náhodnými stránkami na internetu. Měli jsme napůl herní diskusi zvířátek v lese, kde se odhlasovalo, že se jim vyplatí nechat svůj les vykácet, protože kolaborace s lidmi jim zajistí pohodlný život (a kdyby náhodou ne, tak medvěd ty zatracené zajíce sežere). Došlo na PowerPoint karaoke, disciplínu, v níž má účastník co nejlépe odprezentovat slajdy, které v životě neviděl (maximálně doporučuju!). V rámci cimrmanovských živých obrazů jeden student ztvárnil kompost; v jiné hře zase unesl odpadkový koš tak dramaticky, že se tento stal jeho emblémem po celý zbytek školního roku. V imitační soutěži jsme viděli imitace tak přesné, že jsme všichni padali smíchy, a mnohokrát přišla na přetřes bába pod kořenem (ta je u současné mládeže snad ještě kultovnější, než byla za nás). Ve scénce u soudu studenti soudili důchodkyni mého jména za ublížení na zdraví nebohému občanovi, který přišel jen mírumilovně vyloupit banku – co se mi tahle zpětná vazba snažila říct, je pro mě dosud záhadou. Zahrála jsem si římského legionáře, oddaného soudruha, zlého reportéra, věštkyni, spiritistické médium, influencerku, drogového dealera, který se vydává za zahrádkáře, ženicha na svatbě i jednoho ze svých studentů.

Na jaře účast dle očekávání ochabla a odpadal jeden dramaťák za druhým, po maturitách se nám ale ještě párkrát podařilo sejít a rozloučili jsme se v půlce června. Přestože jsem původně měla pochybnosti, zda do toho vůbec jít, jsem velmi ráda, že jsem nakonec kývla. Nejenže jsme na sebe mohli s mými dramaťáckými studenty spiklenecky mrkat, když jsme se potkávali na chodbách; v zimě byl právě dramaťák jedinou činností, při které jsem dovedla skutečně vypnout, a to i když se konal tři dny před státnicemi. Na tom převtělit se na chvíli v někoho jiného a moct dělat v jeho kůži naprosto cokoliv, je něco neuvěřitelně osvobozujícího; obzvlášť když tím nechcete vůbec ničeho dosáhnout a hlavním cílem je se bavit. Jsem vděčná, že se mi tyhle dveře otevřely. Jestli se mi někdy v budoucnu opět naskytne šance do nich vstoupit, tentokrát už nad odpovědí nejspíš nebudu váhat.

Za oknem pískají rorýsi, slunce nekompromisně pálí a já jím jahody a meloun a trávím už několikátý den po sobě právě tak, jak chci. Ráno nemusím vstávat, po obědě opravovat testy ani slohy a v dohledné době mě nečeká žádná pedagogická přednáška, náslech ani praxe. Na stole uvadá poslední kytice růží, na poličce mám vystavené přání na rozloučenou a ve špajzu hned několik bonboniér. Školní rok skončil a já mentálně uzavírám životní etapu, která minimálně na nějaký čas skončila spolu s ním.

Jak si možná pamatujete, učit jsem začala naprostou náhodou a aby k tomu došlo, musely se sejít jednak velmi silné argumenty a jednak bezprecedentně otevřené a pozitivní mentální nastavení, které jsem si přivezla z Austrálie. Myslím, že to byla jedna z těch věcí, které ač se staly zcela neplánovaně, se prostě stát měly. Nastoupila jsem s nulovou pedagogickou zkušeností a s teoretickou přípravou v podobě šestihodinového minikurzu pro doktorandy o učení na univerzitě. S oblibou jsem prohlašovala, že jsem začala učit naprosto bez přípravy, ale zpětně musím naznat, že to není tak úplně pravda. V jistém smyslu jsem se na to připravovala celá léta, jen jsem tak svoje psychologicky směrované zájmy nepojmenovávala.

Some of the teachers who chose this profession should not have chosen it. But you, even though you did not want to do this, were built for this profession.

Učení v mém životě způsobilo explozi, která mě strhla o něco víc, než bylo zdravé; řekla bych, že nastavovat si funkčnější hranice jsem začala být systematičtěji schopná až letos. Tím, že jsem učila jen na malý úvazek, se to dalo snést, přesto nelze nevidět podobnost s líbánkovou fází syndromu vyhoření. Já jsem vůbec, jak jsem zjistila, ohledně syndromu vyhoření tou nejrizikovější osobou, jakou si lze představit: empatická, perfekcionistická, nadšená, s velkým smyslem pro povinnost, úzkostného založení. Nu, budu mít do budoucna o výzvy postaráno.

U nás na gymplu jsme mívali velice oblíbeného učitele, jehož pozici dokonale vystihuje citát mé někdejší spolužačky: „Vyměním dvacku od něj za normální padesátikorunu!“ Byl to samozřejmě vtip a nikdo na to nepřistoupil, ale říkalo to o našem vztahu k němu všechno. Když jsem se osobou na srovnatelném piedestalu sama stala, chvíli trvalo, než mi to došlo. Studenti a jejich kreativita, spontánní nadšení a pozitivní naladění mi byly obrovským dobíječem baterek a já jsem si postupně uvědomila (přesně v intencích knižní i filmové série Duna), jakou moc může mít charismatický vůdce. Věřím a doufám, že jsem ji používala jen v zájmu světlé strany Síly, ale kdo ví; o většině toho, co člověk způsobil, se zpravidla nedozví.

I'll remember you as the most inspiring high school teacher I've met and the one who never hesitated to give me a piece of kind encouragement, advice, or help.

Vymýšlet kreativní hodiny, na kterých diskutujeme se studenty například o etických dilematech samořiditelných aut a o tom, jestli by spíš zajeli jednoho lékaře nebo dva normální lidi a proč, mě obrovsky bavilo. Přetavovat to, co vím o světě, lidech i o jazyce, do zábavných hodin (které následně někteří studenti označovali jako „můj druh hodiny“), je něco, co mě na učení opravdu chytlo a v čem se moje dovednost v čase významně zvýšila. Když jsme teď v červnu s mými kvartány úspěšně provedli kritickou analýzu diskursu úryvků z filmu Děkujeme, že kouříte, což znamená, že se vlastním úsilím dobrali prakticky všech mechanismů falešné argumentace a manipulace, které tam byly použité, byla jsem na ně i na svou propracovanou přípravu patřičně hrdá.

Spolu s tím, jak se zvyšovalo moje didaktické know-how, se ovšem také zvedaly moje nároky na to, jak má hodina vypadat, co mají studenti dělat a kdo všechno a jak se má zapojit. S tím samozřejmě přišlo i klasické učitelské pokušení: přemýšlet o učení jako o lití obsahu do nádob a o těch, kdo se tolik nezapojují, jako o nevděčnících. Ono když víte, čeho přesně chcete docílit i kolik energie jste do toho dali, máte tendenci si stoupnout do pozice autority a z učení udělat mnohem jednosměrnější proces. Na to si musím do budoucna dát velký pozor; chci si raději zachovat otevřenou mysl začátečníka.

Thank you for everything that you have said to me, done for me, and taught all of us, those were the best lessons ever, of all the subjects, and they most probably will be for the rest of our lives.

Učení také nadzvedlo lecjaké staré bolesti, které ve mně do té doby zapadávaly prachem. Jako učitel totiž kromě kognitivního obsahu nakládáte i s hromadou emocionálních teenagerů, kteří klopí jeden energeťák za druhým a tak trochu nevědí, co se sebou. Konfrontace se vším, co díky tomu vyplavalo na povrch, byla obtížná a bolestivá a lekce se opakovaly, dokud ponaučení nedorazilo alespoň rámcově tam, kam mělo. Boj s perfekcionismem, tendence některé studenty příliš zachraňovat i braní si toho, co dělají a říkají, příliš osobně, mě provázely na každém kroku. Troufám si říct, že jsem v téhle oblasti udělala znatelný pokrok, a i když ani zdaleka nemám vyřešeno, právě tohle mě během mé krátké učitelské dráhy osobnostně posunulo nejvíc. Pracovat s lidmi zkrátka znamená mít v nich nastavené zrcadlo, ať chcete, nebo ne, a vidět v něm jak své schopnosti a potenciál, tak své bolesti.

Za katedrou jsem si také silně uvědomila, jak zásadní roli hraje v mezilidských vztazích autenticita. Jistě, při učení na výběrovém osmiletém gymnáziu potřebujete být chytří a ovládat to, co učíte, ale chytrých učitelů, které nikdo nebere moc vážně, jsme asi každý potkali dostatek. Mnohokrát jsem se sama sebe ptala, čím se mi studenty povedlo očarovat tak, že mě povětšinou vážně brali, a pokaždé jsem došla k týmž závěrům: na nic jsem si nehrála a brala jsem vážně já je. Nestarala jsem se o to, jestli náhodou nejsem moc divná, hlasitá, intenzivní a kdovíco ještě, a bylo to velmi osvobozující pro všechny. Někdy dokonce tolik, že se v mé přítomnosti někteří studenti otevřeli měrou až nečekanou a navázala jsem s nimi vztahy o překvapivé hloubce. Právě loučení s těmihle studenty bylo ze všech nejdojemnější a jejich náklonnost se projevovala těmi nejúžasnějšími způsoby: od básní a dlouhých emailů přes dárky až po celé organizované akce.

Though we didn't have a school psychologist, we had English classes where we could share anything and everything.

Loučení bolelo, ale udělala jsem všechno proto, aby smutek zůstal přirozenou známkou toho, že nám na sobě záleželo, a nikoli oceánem, ve kterém nezbývá než se utopit. Maturanty jsem do světa vyslala v květnu a na začátku června se s nimi rozžehnala na pomaturitním večírku, prohlídce Karlštejna a posledním hraní deskovek. Se zbytkem studentů jsme si poplakali na konci června a obzvlášť s jednou kvartou to bylo loučení skutečně ve velkém stylu. Samostatnou kapitolu pak představoval Kamil. Student s nejunikátnějším příběhem ze všech, neboť do mých hodin začal chodit jako dobrovolník a chodil tak vytrvale, až jsem ho přestala vyhazovat, což dominovým efektem odstartovalo celou řadu dalších událostí: od mojí nominace do ankety o nejoblíbenějšího učitele přes následnou korunovaci na školní chodbě až po hromadnou účast mých studentů na mém červnovém koncertě. Připadalo mi to jako moje loučení s Cliffem před necelými třemi lety v Austrálii, kdy jsem měla pocit, že kousek mě tam navždycky zůstane a bude bolet, ať už se právě budu nacházet kdekoli. Jak jsem zjistila, zažít něco takového z druhé strany není o nic snazší. Ale věřím, že jsme to zvládli a že si navzájem ze života úplně nezmizíme.

The depth you’ve unlocked
the enlightenment you sparked
still shines in our hearts.